Mohlo Československo a jeho představitelé postupovat v období Mnichovské dohody jinak, nebo nebylo zbytí se jí podvolit a prezident Edvard Beneš je kritiky označován neprávem za viníka zabrání pohraničí a posléze okupace celého území?

Mnichovská konference 29. a 30. září 1938 představovala značně podivné spojenectví fašistických států Německa a Itálie s tzv. demokratickými mocnostmi Francií a Velkou Británii. Rozhodla o dalším osudu Československa, aniž by ho přizvala k jednání. Tak se zhroutila zahraničně politická orientace republiky s jejími nejbližšími spojenci, sladkou Francií a hrdým Albionem, obrazně tak nazvanými Františkem Halasem. V této situaci již možnosti obrany byly minimální. Fašizující reakce, která již dříve sama vyjednávala s Hitlerem, rozpoutala nenávistnou kampaň proti Edvardu Benešovi. Generál Rudolf Medek ho dokonce označil jako veřejného nepřítele Československa číslo jedna. Někteří současní pravicoví politici v tom pokračují.

Jak s odstupem více než sedmdesáti let nahlížet na chování Čechů v období Protektorátu a čím si vysvětlujete přibývající hlasy o tom, že jsme byli národem zbabělců?

Žádné nové důkazy o tom, že bychom snad byli za okupace národem zbabělců, historická věda nepřinesla. Je ale faktem, že v posledních letech zcela neoprávněně roste znevažování úlohy českého protinacistického odboje. Přispívají k tomu i takové urážlivé výroky, jaké předvedla například exministryně Helena Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací. Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů. Ty měly vždy přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Zároveň je třeba znát i bezprostřední cíle okupantů v protektorátu a jejich plány na likvidaci českého národa germanizací, deportacemi i vyhubením. Ty začali už realizovat a stály 360 tisíc obětí. Válečná generace, naši rodiče i prarodiče si tedy jistě zaslouží spravedlivější hodnocení, než se teď začíná „moderně“ objevovat.

Jaké politické síly se tedy v Československu podílely na domácím odboji a jaký byl jeho význam?

Do protinacistického odboje se zapojili především dělníci, rolníci, pokroková inteligence, ale i příslušníci demokratické buržoazie, bývalých občanských stran, středních vrstev i různých vlasteneckých organizací. Již od samého počátku okupace působily nekomunistické organizace Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, V boj a další. Komunistický odboj pod vedením I. ilegálního vedení za nimi rozhodně nezůstával pozadu. Spíše naopak. Na rozdíl od těchto organizací přes krutou perzekuci za heydrichiády komunisté neukončili ani tehdy svoji činnost. Na místa popravených nastupovali další, ke konci okupace převážně příslušníci mladé generace.

Co říkáte tomu, jaké informace o odboji získávají nyní žáci a studenti ve školách?

Jestli se snad předlistopadová historiografie příliš soustřeďovala na úlohu komunistů, a ne vždy doceňovala i ostatní protifašistické síly, podle současných výkladů se komunisté nezapojili do odboje vůbec, alespoň ne do roku 1941. Tak to stojí také ve většině dějepisných učebnic pro základní a střední školy. Je to v zásadním rozporu s fakty. Neplatí to vůbec ani pro komplikovanou situaci po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení. Aktivitu komunistů mimo jiné dokládá i zpráva Hlavního říšského bezpečnostního úřadu z 13. srpna 1941, která hovoří o značné účinnosti a důsledném dodržování pravidel konspirace komunistického odboje. Oznamovala rovněž, že v době od počátku roku 1940 do jara 1941 bylo v Čechách zatčeno na 1800 a na Moravě kolem 2500 komunistických funkcionářů.