Na začátek půlnočního rozhovoru tradičně klademe otázku, co dělá dotyčná osobnost o půlnoci ze soboty na neděli. Tentokrát ji trochu upravíme, protože si povídáme o Rusku, což je "země mnoha půlnocí“, celkem jedenácti časových pásem. Často se mluví o "širé Rusi“, ale málokdo ví, co si pod tím představit. Jak konkrétně tedy tato velikost a pestrost poznamenala Rusko jako národ?

Strašně moc. Rusko je nejen až nepředstavitelně obrovská země svojí rozlohou, ale žije v ní vedle Rusů přes 100 dalších národů a národností. To s sebou nese spolu se složitými dějinami obrovskou kulturní a náboženskou diverzitu. Kulturní a určité jazykové rozdíly panují i mezi samotnými Rusy jako etnikem právě protože obývají geograficky různá prostředí, kde se dostali během dějin do styku s různými kulturami a národy. Přitom ty styky nebyly ideální a nešlo jen o mírové, obchodní styky a poklidnou kulturní výměnu, ale o koloniální nadvládu, válčení i o snahy násilně rusifikovat neruské národy. Tuhle zátěž si s sebou samozřejmě nese i dnešní federativní Rusko.

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), Pavla Šafra (z 21.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Rusko je obecně řečeno v pravdě mnohonárodní a multikulturní země, která je velmi barvitá a do značné míry vlastně těžko uchopitelná. Rusko je Západ a Východ, Sever i Jih, je evropské i asijské zároveň v nepřeberných barvách a odstínech. Už už si myslíte, že mu rozumíte a ono vás znova šokuje, překvapí, znechutí, znepokojí. Prostě vám lehce proklouzne mezi prsty, a proto si myslím, že k analyzování Ruska je třeba přistupovat s velkou pokorou a otevřenou myslí, kterých je ale dnes jako šafránu.

Někteří také připomínají, že značnou část Ruska poznamenává fakt, že se nachází blízko k polárnímu kruhu, tedy v oblasti, kde je značnou část roku většinu dne tma. Stejná „deformace nedostatkem světla“ je přičítána i Skandinávcům. Vy sama žijete ve Finsku, takže můžete srovnávat. Jak se s drsným prostředím severu vyrovnávají skandinávské národy a jak Rusové? A jak moc podle vás formoval právě tento faktor ruskou mentalitu?

Prostředí má samozřejmě vliv na mentalitu, ale nemyslím si, že je to nějaká deformace. Homo sapiens sapiens má udivující schopnost adaptovat se velmi různým prostředím a samozřejmě, že kultura mu v tom pomáhala a odpovídala na přírodní podmínky. Prostředí nás kulturně utváří, ale nedeformuje, protože kultura je de facto taková adaptační strategie. Velká část Ruska má skutečně severský charakter, kde je méně světla, dlouhá zima a krátké léto, které je ale co se týká světla velmi intenzivní. Mimochodem ještě v 18. století bylo Rusko považováno za severní a nikoliv východní velmoc.

Další faktor, co se týká prostředí a kultury je prostorová a přírodní dimenze – především les či lesostep, které Finsko a značnou část Ruska dodnes charakterizují. Les byl významným zdrojem pro obě kultury a suploval nedostatky severského zemědělství, co se týkalo zdrojů potravin i materiálů. Dřevo, kožešiny, maso, lesní plody a houby – to všechno jsou významné prvky obou kultur. Les byl zároveň obrovský prostor, který si finský a ruský zemědělec musel tvrdou prací ještě dlouho v novověku vydobýt, aby z něj vznikla zemědělská půda. Les izoloval i chránil.

Fini a Rusové mají dost společného a není to jenom láska k vodce, ale třeba i nálada jejich muziky, melodičnost a také některá slova nebo jídla. Oba národy spolu byli historicky v dlouhodobém kontaktu a museli se po staletí vyrovnávat s podobně drsnou přírodou a klimatem. Přesto se od sebe ale v celé řadě věcí velmi liší díky různým dalším vlivům a zkušenostem i adaptačním strategiím. Nemyslím si ale, že by Finové nebo Rusové svojí kulturu stavěli kolem temnoty. To je možná taková představa ze střední Evropy, kterou možná umocní poslech skupin jako třeba Nightwish. Ve skutečnosti si myslím, že si spíš obě kultury mnohem víc váží světla a léta než my.

Patří k dobrému tónu středoevropského intelektuála kritizovat Rusko, zejména v poslední době, ale i dříve. A pokud je z Ruska něco uznáváno, obvykle je horlivě zdůrazňováno, že je to menšinové, disentní a většinový ruský mainstream to odmítá. Kde vidíte kořeny tohoto postoje, který můžeme konkrétně v našem intelektuálním prostředí pozorovat už od Havlíčka?

Nedá se tu myslím říct, že by existoval jednotný středoevropský postoj k Rusku. Například polský vztah je vzhledem k velmi složitým dějinám vztahů mezi Polskem a Ruskem úplně jiný než ten český a český je jiný než třeba ten maďarský. V polském případě jde pořád o střet dvou imperiálním tradic, které se střetávaly především v prostoru dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Pokud zůstaneme u českého příkladu, tak myslím, že se dá popsat jako „love and hate“ vztah a že každá jeho fáze podléhá politické konjuktuře i české nátuře.

Panslavismus sehrával roli ve vztahu k Rusku během 19. století, kdy si řada českých vlastenců Rusko idealizovala v rámci definování moderního českého národa a hledala v něm politickou protiváhu k Vídni a k pangermánskému hnutí. Podobně jako pangermanismus ale i panslavismus byl nástrojem imperiálních ambic Ruska, což řada českých panslavistů ignorovala.

Proti idealistickému panslavismu tehdy především z liberálních pozic vystoupil právě například Havlíček a nutno dodat, že na základě konkrétní zkušenosti, kterou udělal s ruským režimem za cara Mikuláše I. Havlíček v Rusku na rozdíl od jiných byl, něco o něm věděl a svojí zkušenost vztahoval konkrétně ke svým liberálním názorům. Kromě toho Havlíček vnímal kulturní i politické odlišnosti jednotlivých slovanských národů za natolik odlišné a zásadní, že odmítal tezi o nějaké organické jednotě Slovanů, jak to dělal panslavismus.

Ve 20. století se sovětské Rusko stalo centrem alternativního projektu modernity, který samozřejmě rezonoval spolu s residui slovanské vzájemnosti i v české společnosti a zároveň v ní vyvolával zuřivý odpor v závislosti na ideovém a ideologickém profilu. Takže ty kořeny jsou ideové a ideologické, ale především velmi domácí a někdy až provinční.

Na druhou stranu existuje historicky mezi Čechy poměrně rozšířený názor, vnímající Rusko velmi idealisticky. Z čeho podle vás vycházejí tyto nálady?

Z dálky domova se věci vždycky jeví jinak, než jsou v realitě. Idealismus vyplývá z toho, že si zdálky na Rusko projektujeme svoje vlastní, doma vzniklé představy a problémy. Je to vlastně takový způsob řešení domácích problémů, skrze které si dál projektujeme či dokonce konstruujeme odpovídající obraz Ruska. Dnes to ještě podtrhují mediální zkratky, ve kterých se komunikuje a které doslova „vrtí Ruskem“. O samotné Rusko tu vlastně vůbec nikdy nešlo, ale spíš jde jen o nás samotné. Jiná věc je samozřejmě to, že takový idealismus má mocenskou dimenzi a dá se různě využívat či dokonce zneužívat. Tady mají kritici idealizovaného vidění Ruska pravdu, ale bohužel jí profanují svým nekritickým amerikanismem či rusofobní zaťatostí.

Mezi politiky byl velmi prorusky naladěn už před vznikem Československa například Karel Kramář. Nedávno jsem četl, že v některých názorech si Rusko idealizoval mnohem více než jeho manželka, která přitom sama byla Ruska. Jak vůbec sami Rusové kriticky reflektují tamní realitu? Jsou schopni nadhledu, nebo se pravdě blíží to, co v poslední době také můžeme číst - totiž že lidé v Rusku jsou své propagandě schopni uvěřit i to, že na Západě jsou děti vychovávány k homosexualitě?

Milovat Rusko je strašně jednoduché a stejně tak je jednoduché ho nenávidět. Oba postoje je třeba vědomě krotit. Rusové, které znám, jsou schopni velmi dobře kriticky reflektovat tamní realitu a opravdu nežijí v nějaké propagandistické bublině. Naopak jejich realismus je někdy i brutální, bez iluzí s až fatalistickými rysy. Je z něj cítit směs zklamání, nedůvěry k politice vůbec a zároveň postsovětského individualismu a typicky ruské apolitičnosti, privatismu a sžíravé (sebe)ironie. Ale nemůžu mluvit o tom, jak je to u více než 140 milionů lidí po celém Rusku. Předpokládám, že tam budou panovat různé názory, včetně těch, které zmiňujete. Všude jsou různě vzdělaní a inteligentní lidé s různými akcenty na konkrétní hodnoty.

Zaznamenal jsem nedávno názor jednoho pražského intelektuála, že je historicky podstatný rozdíl mezi tradicemi kyjevské a moskevské Rusi, a ta moskevská, která je více asijská a orientální, nyní ve veřejném diskursu převládá. Co říkáte na tento názor?

Zní to spíš jako zjednodušující zkratka, co se snaží vidět dějiny v orientalizujících dualismech. Moskevská Rus do značné míry přece také přejala kyjevské tradice a byzantské tradice, stejně jako ji ovlivnily vlivy Zlaté hordy, která úděly kyjevské Rusy ovládala. Řekla bych, že Moskevská Rus spíš zastřešovala a spojovala obě tradice. Nepochybně přítomnost Zlaté hordy a stejně tak pozdější expanze východním směrem, například do Kazaně, měla na Moskevskou Rus a její politické tradice velký vliv. Šlo ale také o určitou historickou fázi dějin Ruska po vpádu Zlaté hordy a její nadvlády v tomto prostoru. Mnohaletá nadvláda vždycky v různé míře ovlivní, jak ovládané, tak ovládající.

Vedle toho tu je ale tradice petrovského Ruska a jeho modernizační projektu, který vytvořil další vrstvu ruských politických tradic a bez které není možné pochopit současné Rusko. Osobně myslím, že ve vztahu k Rusku (a nejen k němu) je smysluplné a mnohem méně násilné užívat pojem hybridity a nikoliv protikladných kontrastů a la evropské versus orientální/asijské. Vím, že to není nejpohodlnější poloha a že myslet v dualismech je mnohem jednodušší a jasnější, ale taky mnohem náchylnější ke zjednodušování a černo-bílé konfrontaci.

Otázka, na kterou se ptá v poslední době kdekdo, ale může mnohé osvětlit. V čem je pro běžného Rusa atraktivní osobnost prezidenta Vladimíra Putina?

Bydlela jsem teď týden v ruské rodině a v momentě, kdy se v televizi objevil Putin, tak byl program přepnutý. Nikoho nezajímalo, co prezident říkal a nikdo o něm sám nezačínal mluvit. Je to samozřejmě moje konkrétní a omezená zkušenost. Koupila jsem si různé ruské tištěné noviny a překvapilo mě, jak málo se v nich píše o Putinovi ve srovnání s českými a západními médii, kde čtete neustále „Putin řekl“, „Putin varoval“, „Putin chce“, „Kde je Putin?“ atp. Trochu jsem začala pochybovat, jestli tohle exponování Putina zase není naše pokřivené vidění Ruska. Ale samozřejmě politologickým faktem je, že prezident má v ruském politickém systému velmi silné postavení, takže je skutečně politickým centrem s obrovským vlivem. A alespoň podle průzkumů je velmi populární.

Putin má dobré PR, což byl vždycky faktor, který k jeho popularitě přispěl. Jinak řečeno, není to tak, že by Kreml nedbal na image prezidenta a nesnažil se stimulovat jeho pozitivní ratingy. A logicky přitom využívá obecná očekávání. V ruské politické kultuře je silný prvek personalizace moci, a to jak ve smyslu její monopolizace v rukou jedné osoby (samoděržavec – vožď), tak ve smyslu čistě symbolickém. I v anonymní, moderní společnosti se nám lépe myslí v konkrétních pojmech než v těch abstraktních. Rusové mají před očima prezidenta, který řídí zemi, což je mnohem konkrétnější než si představovat politický proces skrze depersonalizované procedury a instituce.

Putinovi se nedá také upřít dobrá schopnost reagovat na ale zároveň i stimulovat nálady obyvatelstva a rétorické a komunikační schopnosti. Prostě umí říct, to co se od něj čeká, tak aby to bylo srozumitelné. Vůbec to neznamená, že by říkal samé pravdivé nebo chytré věci. Jako všichni politici i Putin mluví ve zkratkách a zjednodušuje. Je to spíš otázka načasování, tónu a kontextu. Pomáhá mu i dobře pěstované image zdravého a silného muže či chlapáka, kterou se vymyká sovětské gerontokracii i Jelcinovi, který fyzicky a v přímém přenosu ztělesňoval to, co se s Ruskem v 90. letech dělo. V kontrastu s tím jsou Putinovi výsledky nepochybné, i když jistě udělal také řadu chyb a nedokázal řešit některé tísnivé problémy Ruska.

Vždy mi přišlo, že Rusko považuje za významné formativní okamžiky svých dějin situace, kdy bylo napadeno a dokázalo svou zem ubránit a vzmoci se k velkému vítězství- ať nad Napoleonem, nebo nad Hitlerem. Jak moc právě tyto zkušenosti formovaly ruskou identitu?

Obě vlastenecké války mají pro Rusy velký význam a jsou obrovským, jestli ne tím nejdůležitějším, zdrojem národní hrdosti. Například vítězství nad Hitlerem v tak zvané „velké vlastenecké válce“ dodnes zakrývá a vlastně esteticky i eticky maskuje stalinismus. Dokonce mám pocit, že té stalinské hrůzovládě dává určitý smysl, protože z jejího rozsahu opravdu zůstává rozum stát. I když myslím, že v budoucnosti se Rusko tomu adresovat i tuto část svých dějin nevyhne navzdory všem současným trendům.