Před pár dny jste se jako hlavní host zúčastnil sněmu Strany soukromníků. V čem je spolupráce s touto stranou pro ODS přínosná? Patrně vás spojuje odpor proti zavedení elektronické evidence tržeb a dalších regulací, které chce prosadit Sobotkova vláda.

Je to tak. Tohle je hlavní téma, o němž jsme se bavili. Snažíme se nějak koordinovat postup. My jako parlamentní strana z hlediska našich aktivit ve sněmovně, kolegové ze Strany soukromníků z hlediska jejich veřejného vyjadřování. Máme na to velmi podobný pohled. Pokud jde o jiné otázky spolupráce, domluvili jsme se na další debatě. S tím, že budeme jednat o nějaké podpoře či koordinaci postupu při volbách. To není žádná velká teze, ale dovedu si představit, že v některých krajích by ta spolupráce byla možná. Je to ale zatím jen nadhozené téma.

ODS kritizuje vládu i kvůli služebnímu zákonu. Proč?

Sledujeme realizační fázi a bobtnání počtu náměstků nám přijde opravdu šílené, iracionální a ta funkce ztrácí svůj smysl. Opravdu si nedovedu představit jako člověk, který na jiné úrovni řídil konkrétní instituci – byl jsem primátorem města – kdybych měl osmnáct náměstků. To mi přijde naprosto absurdní. Nemůže to odpovídat ani racionálnímu rozložení nějakých pracovních zodpovědností. Naplňování zákona touto bobtnající formou uspokojování přátel a kamarádů je ta nejhorší možná cesta.

Na Facebooku jste to přirovnal k Cimrmanovu principu výtahu pro horníky.

Ano. Jak se jim ti „horníci“ hromadí v kancelářích náměstků. Je třeba se asi zamyslet, co se to děje.

Velkým tématem posledních dní je Řecko. Ekonomický expert ODS Skopeček v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nezpochybňuje řeckou vinu na současné situaci, ale upozorňuje, že ho do eurozóny nalákaly Německo a Francie. I když každý věděl, že řecká ekonomika je mnohem méně výkonná. A že vytvořit měnovou unii ze strukturálně odlišných ekonomik je kardinální chyba. Není tohle zásadní jádro problému?

Zodpovědnost je určitě na obou stranách. Připomínám, že přestože dnes mám na spoustu věcí jiný názor než Václav Klaus, právě on upozorňoval už od konce devadesátých let na teorii optimálních měnových zón. Popisuje, za jakých okolností je měnová unie výhodná a za jakých ne. A k čemu může vést, když výhodná není. Ty důsledky se plně potvrdily. Ve chvíli, kdy se to udělá špatně, jde ve skutečnosti spíše o prohlubování zaostávání a zvyšování rozdílu mezi bohatými a chudými částmi Unie. V tomto smyslu je zodpovědnost jak na Řecích, kteří se nechali dostat do drogové závislosti na cizích penězích, tak na těch, kteří jim tu drogu poskytovali. Tato analogie je výstižná.

Nejhorší teď je, že ani Řekové, ani EU nepochopili, že jsou situace, ve kterých je bankrot jediným a mnohem lepším řešením než jakékoliv prodlužování agonie které povede jen k tomu, že bankrot, jenž stejně jednou musí přijít, bude jenom horší. Mně zatím podle toho permanentního oddalování řešení problému přijde, že to mnohým ještě nedošlo. Třeba výrok francouzského premiéra Manuela Vallse, který chce za každou cenu udržet Řecko v měnové unii. To je i za cenu ohrožování evropské stability jako takové. Je načase, aby politikům došlo, že důsledky těchto chybných rozhodnutí můžou být pro společnost fatální.

Navrhujete tedy bankrot a přechod na novou drachmu?

Je to staletími prověřený standardní postup. Když se něco takového děje, musí se udělat nová měna, musí dojít k devalvaci. Není jiné řešení, než že lidé budou vydělávat míň a přijdou o část úspor. Ale zároveň věřitelé přijdou o díl závazků. To je jediná šance, jak by Řecko mohlo najít nějaký nový začátek. Tak to bylo přece vždy. Představte si, že bychom dodnes rozdělovali Československo a platili společnou měnou a měli totální chaos v obchodních bilancích. Zapomnělo se na to, co platilo vždycky a věděl každý národohospodář. A vymýšlejí se nové postupy, které vedou jenom k naprosto zoufalým výsledkům.

Asi jde o strach z neznáma. Slyšel jsem názory, že Řecko by se mohlo zhroutit jako stát. Jsou prostě obavy z bankrotu.

Řeknu vám vzpomínku na to, jak jsem se o tomto bavil se známými z bavorské politiky někdy před šesti lety. Německé banky mají, jak známo, velké závazky v Řecku. A ony už tehdy zmiňovaly otázku zodpovědnosti, aby nedošlo k destabilizaci. Kdyby se to řešilo tehdy, riziko destabilizace bylo mnohem menší než dnes. Pokud by se aplikovala třetí vlna záchranného programu, obávám se, že by tam za pár let mohla téct krev. Ve chvíli, kdy je stát v takových číslech jako Řecko, neexistuje forma zahraniční pomoci, která by to mohla vyřešit, protože nepovede k tomu, aby byli schopni svým závazkům dostát. Hranice bankrotu byla překročena už před šesti lety. A od té doby se udržují Potěmkinova vesnice a nějaké hry na záchranu. Před šesti lety byl poměr HDP ke dluhu v Řecku o 25 procent lepší, než je teď. Po tom záchranném programu jsou na tom hůř než předtím. Ve třetí vlně by to bylo ještě horší.

Na závěr se zeptám na imigranty. Vy kritizujete za přístup k tomuto problému vládu, na rozdíl třeba od TOP 09. Proč?

Rozdíl v té rétorice není úplně o sto procent, jde o rozdíl nějakého odstínu. Řeknu vlastní dojem. Hlavní problém je, že Evropská komise si nezískala důvěru v současné situaci tím, že by přiznala, že evropská politika několik desítek let v oblasti imigrace byla špatná. Koncept multikulturalismu nechat obrovské množství lidí využívat sociální systém evropských zemí byl špatný. Pokud nedojde k tomu, že toto se veřejně uzná, nikdo nemůže mít důvěru, že dnešní číslo řádově stovek uprchlíků nebude první etapou z dalších padesáti. A na jejím konci nebudou stovky, ale tisíce či desetitisíce. Protože nedošlo ke změně principiálního pohledu. Že ten prostor se musí zvnějšku chránit, že je naprosto legitimní se rozhodovat o každém individuálně a že je třeba posuzovat, jestli uprchlíci chtějí jen využívat sociální systém nebo se chtějí integrovat a budou skutečně pracovat.

Je to rozdíl dvou typů imigrací. Ten, který známe z Ameriky, kde přes všechny problémy společnost postupně tyto lidi začlení a oni jsou produktivní součástí systému. V Evropě se to nestalo, největším vykřičníkem je Francie. Bez debaty o celkovém konceptu a změně pohledu na tuto věc jsme velmi opatrní a skeptičtí vůči jakýmkoliv ústupkům, vůči direktivnímu přístupu v oblasti  kvót. Ano, Sobotkova vláda řekla, že nechce kvóty, že uprchlíky přijme dobrovolně. Ale není tam to B; co bude další krok, protože situace nepochybně neskončí jednou letošní vlnou. Trváme na tom, aby si Evropa tuto otázku položila zcela prinicipiálně a vymanila se z falešných nesmyslů, které jsou bohužel součástí hlavního proudu evropské politiky několik posledních desetiletí.