Byli jsme svědky masových násilných protestů proti summitu G20 v Hamburku. Byly to legitimní protesty? Mnozí tvrdí, že podobné bitky se budou opakovat častěji, neboť kapitalismus jako takový se prý již vyčerpal a je třeba politických změn... Co by se asi stalo, pokud by se takto začaly organizovat například nespokojené skupiny migrantů nebo národnostních menšin? Zvládla by to policie?

Důvod protestů byl nesporně legitimní. Pochod Zombie byl dobrou myšlenkou, včetně závěru. „Pouliční boj“, vypalování obchodů a aut včetně tvrdých zásahů na obou stranách – to už bylo za hranou. Pokud jde o migranty, ti už v některých místech vytvářejí dnes velmi specifické prostředí a v některých velkých městech západní Evropy tak policie hlásí „no-go zóny“, a navíc se v těchto místech uplatňuje prakticky jiný právní systém než ve zbytku země. Přitom policie a státní orgány mají na tento vývoj poměrně omezený vliv. Národnostní menšiny v současné Evropské unii získaly relativně významné postavení a dnes je 90 tzv. tradičních národnostních menšin uznáváno a mohou se v rámci států EU rozvíjet. Jiná je otázka povědomí veřejnosti o tradičních a „nových“ národnostních menšinách. Postavení nových národnostních menšin je legislativně odlišné od těch tradičních, ale přitom jsou veřejností daleko více vnímány jako skupiny lidí, kteří jsou jiní než většinová společnost – jde např. o Turky a Kurdy v Německu, Maročany v Belgii, Magrebien ve Francii aj. Pokud jde o současný kapitalismus, ten vyžaduje skutečně výrazné změny, je ale málo pravděpodobné, že rozbíjení obchodů, vypalování aut povede k žádoucí změně.

Donald Trump a Vladimir Putin se v rámci summitu G20 dohodli na příměří v jihozápadní Sýrii. Prezident USA k tomu sdělil, že je třeba „pokročit v konstruktivní spolupráci s Ruskem“, přitom i nadále kritizuje ruské akce na Ukrajině. Jak tento rozpor v jeho postojích „čtete“? Jaký vývoj vztahů mezi USA a Ruskem lze do budoucna nejspíše očekávat?

Prezident Trump při vší neusazenosti a neujasněnosti v řadě důležitých otázek musí nutně jednat se svými největšími partnery. Jde zejména o vedení Evropské unie, Číny, Ruska, Indie a dalších významných států světa. Když abstrahujeme od tradičních odkazů na Boha, které patří ke všem oficiálním projevům ve Spojených státech, zjistíme, že se pohybuje mezi tlakem domácí politiky USA a snahou nehrotit problémy s hlavními partnery. Tomu nasvědčuje i poslední jednání s Putinem na summitu G20. Hysterie části americké politické scény po neformálním rozhovoru s Putinem, obětavě papouškovaná našimi sdělovacími prostředky, ukazuje na složité postavení současného prezidenta USA. Každý náznak příměří nebo posunu k mírovému řešení v jakémkoliv konfliktu současného světa je nesporně úspěchem. Současná Ukrajina je velkým problémem nejen pro Trumpa, ale i pro vedení EU a NATO. Zdá se, že i Donald Trump začíná mít, při vší obecné rétorice, problém s nepřehledností tamní politické situace. Obecné fráze, které opakuje, jsou právě výrazem těchto rozpaků. Zdá se, že nás v nejbližší době čeká nový posun ve vnitropolitické situaci na Ukrajině. Trump zjevně tápe, a proto v jeho výrocích k danému tématu nevidíme nic nového. Není ostatně sám. Situace na Ukrajině je v poslední době velmi nepřehlednou i pro vedení EU.

A co vztahy Trump vs. Angela Merkelová, či Trump vs. francouzský prezident Emmanuel Macron? Jak se díváte na tvrdý postup Trumpa vůči Evropě, na kterou chce uvalit vysoké celní tarify a kterou poslal „kamsi“ s ochranou klimatu?

Trump ve své volební kampani vyhlásil heslo „Amerika first“. Zde vidím důvod spektakulárního odmítnutí Pařížské dohody i velkohubé vyhlašování nejrůznějších ochranářských opatření. Pokud jde o vztah k Macronovi, ten si Trump teprve vytváří; u Angely Merkelové je viditelná nevůle před volbami v Německu nabídnout jakýkoliv posun. Trump jistě zaznamenal velmi silnou reakci paní kancléřky na vyhlášení požadavku větší angažovanosti evropských členských zemí NATO následovanou přijetím usnesení o posílení vojenské spolupráce států EU. Celní tarify jsou otázkou, která se periodicky ve vztahu EU–USA objevuje. Zpravidla se soustředí na určitou skupinu produktů (např. ocel) a po vzrušeném jednání celá záležitost odezní. Specifickým rysem amerických ochranářských opatření jsou drakonické rozsudky místních soudů nad dodavateli ze států EU. Klasickým příkladem je tzv. odškodnění hrazené firmou Volkswagen u aféry s emisemi naftových motorů osobních aut dodaných do USA. Z dosavadního postupu je vidět, že plnění předvolebních slibů není a nebude jednoduché.

Jak vnímáte fakt, že Itálie celou Evropu prosí, aby jí odpomohla od migrantů? Italská vláda dokonce prý kvůli přeplněným centrům pro migranty zvažuje, že by vydala dočasná víza platná v celé EU 200 tisícům migrantů v Itálii, na jejichž základě by tito migranti měli až na dva roky právo bydlet, pracovat a pohybovat se v zemích Schengenu. Není to šílené?

Je to pouze důsledek extenzivního výkladu mezinárodních ujednání přijatých po 2. světové válce státy EU. Ve změněných podmínkách je zjevná nemožnost aplikovat tyto mezinárodní dohody, a jednotlivé země EU proto průběžně modifikují tzv. dublinská ujednání, která přitvrzují podmínky přijetí a pobytu migrantů v zemích EU. Výrazem bezradnosti je i vyhlášení hrozby sankcemi proti státům, které nepřijímají tisíce migrantů jim přidělených podivným usnesením ke kvótám. Krach celého systému je zjevný již z rozpaků, jak provést extradici u těch z migrantů, kteří nesplňují stanovené podmínky. Jedná se cca o 80 procent příchozích. Pokud není zajištěno, že žadatel, který nesplní podmínky pro získání azylu, bude navrácen do země, odkud přišel – Turecko, Libye, Maroko, atd. – je celý systém typickou kafkovskou konstrukcí. Odmítnutí žadatelé o azyl se po desítkách tisíc „ztrácejí“ z jakékoliv evidence a je nebezpečí posílení stávajících a vzniku nových paralelních struktur v řadě zemí EU. To může vést v některých případech i k selhání jednotlivých států. Mimochodem Itálie již jednou otevřela hranice a nechala projít do EU desítky tisíc migrantů, kteří přišli zejména z Tuniska bezprostředně po tzv. arabském jaru. Dnešní hranice Itálie–Rakousko je opevněná a hlídaná, ani francouzská hranice není volně průchozí, stejně tak švýcarská. Proto hrozba „udělení víz“ je poměrně realistická.

Máte nějaké nové informace k situaci s migranty v Turecku? Turecký prezident Erdogan minulý víkend řekl, že počítá s obnovou trestu smrti, a že pokud jej parlament odhlasuje, on zákon okamžitě podepíše. Co by nastalo okamžitě poté ze strany EU?

Obnova trestu smrti by mohla být legitimním důvodem definitivního ukončení rozhovorů o přistoupení Turecka k EU. Přístupové hovory s Tureckem jsou již delší dobu paralyzovány. Evropský parlament vyzval k jejich ukončení a i v Turecku se ozývají hlasy proti pokračování tohoto procesu. Migranti v Turecku jsou soustředěni v řadě zařízení, zejména v blízkosti syrské hranice, ale najdeme je i v jiných částech země, zejména na pobřeží Egejského moře, kde ve zmenšené míře, ale přesto stále přicházejí na řecké ostrovy. Řada migrantů se „stabilizovala“ a částečně zapojila do místní ekonomiky, jednotlivé skupiny uprchlíků ze Sýrie mají snahu vrátit se do své země. Uprchlíci z Afghánistánu, Pákistánu a dalších zemí ale dále hledají možnosti přechodu do Velké Británie a dalších států západní Evropy. Je pravděpodobné, že pokud by skončila současná opatření zmírňující množství těchto migrantů, budou to zejména migranti nesyrského původu, kteří budou mít snahu dostat se do EU, zatímco tlak skupin Syřanů bude postupně zeslabovat tak, jak se bude dařit stabilizovat situaci v Sýrii.