Myslíte si, že se ta příroda nějak mění, nebo se jedná o nějaké cykly, které vlastně z hlediska dochovaných záznamů ještě neumíme popsat?

Záznamy o teplotě máme teprve od roku 1775 v Praze – Klementinu. Podobně je to i s počasím. Většinou, když je nějaká extrémní změna toho, na co jsme zvyklí, tak se najednou objeví zprávy, jak to bylo, a jsou to záznamy třeba od mnichů; nebo ve Francii podle kvality vína se dá zjistit, jaké bylo počasí od 16. století až do současnosti. Podle toho, jaké bylo počasí v červnu – tam se rozhoduje o množství, a kvalita v září. Tyto dva měsíce se dají ve Francii zmapovat podle toho, jak si mniši víno pochvalovali nebo hanili podle toho, jaký byl ročník. My máme prostě krátkou paměť, takže si myslím, že s počasím se neděje něco nenormálního, že jdeme do nějakého extrému. Ještě pořád jsme v mantinelech, které tu jsou zhruba dva tisíce let.

Pamatuji si období, ze Silvestra na Nový rok, myslím že to byl 1979 až 1980, klesla teplota o třicet stupňů za dvanáct hodin! Večer bylo dvanáct stupňů plus a do rána bylo minus osmnáct. Po takové změně najednou vyvstaly zprávy o tom, jak to tady bylo třeba ve středověku, nebo jak se dala Vltava přejít bosou nohou někdy ve 13. století. Měla samozřejmě širší koryto, ale bylo takové velké sucho. Nebo, že kvetly třešně v lednu. To jsme zažili také nedávno, že rozkvetly některé druhy třešní, ty sadové a parkové. Prostě pořád to není nic, co by nás nějakým způsobem ohrožovalo. Tady jsou pole nebo místa, která se označují nebo nazývají „vinice“ nebo „chmelnice“. To znamená, že se tu v minulosti pěstovala vinná réva nebo chmel a dnes nebo posledních třicet let si nepamatuji, že by se tady něco takového pěstovalo, v našem kraji v podmínkách 500 metrů nad mořem. To vše nasvědčuje tomu, že se podmínky sice mění, ale není to až takový rozdíl od toho, jak to tu bylo dříve. Zkrátka, nedělal bych paniku.

Letošní sezóna je nejhorší za minimálně dvacet let. O jablka žadoní i ti, kteří je běžně mívají. Takže dnes se kupují po přepravkách a zanedlouho bude u malých pěstitelů a ovocnářů vyprodáno. Zatímco se ceny u nás pěstitelů zvedly o patnáct procent, markety zdražily o 30 procent. Zvedly se také ceny moštů, a to téměř o dvě stě procent.

Co se ale hodně mění, je půda. Která je mnohdy postižená nejen erozí, ale už dokonce jeví známky totálního vyčerpání, a to třeba i v nedávno ještě velmi úrodných oblastech, třeba na jižní Moravě. Mizí životaschopná ornice, bez které prostě nic neroste.

Ano, to je skutečný problém. Pamatuji si, když jsem byl ještě na zemědělské škole v Klatovech – a tam se ctilo, a musel každý žák znát, osevní postup. Ten byl třeba desetihonný a to museli žáci umět. Dnes se to nectí, „jede“ se jedna řepka po druhé nebo se střídá řepka s kukuřicí, což je špatné pro půdu. Dříve se počítalo s tím, že se každé čtyři roky dávala chlévská mrva. Dnes jsou stavy dobytka takové, že se nedává vůbec nebo jen velice omezeně, minimálně.

Na staré metody se tedy mnohdy zapomíná…

Hodně se podceňují. Ten úbytek orné půdy je nevratný. Říká se, že asi 16 hektarů půdy denně u nás ubývá. To je obrovský malér. Vezměte si, že nás ta půda tady živí 6000 let a že když na ní postavíte dálnici nebo jinou stavbu, tak je neodstranitelná; a udělat z toho novou půdu je nesmírně nákladné. Pokud se nebudou dodržovat osevní postupy, jak se dělalo dříve, tak výnosnost půjde dolů. Myslím, že máme o čem přemýšlet…

Na druhé straně, v této společnosti se hodně straší. Děsíme lidi před volbami, po volbách, mezi volbami – a přitom společnost si žije nadmíru dobře při srovnání s ostatním světem…

Průmysl nás může živit i v dobách, kdy půda tady nebude mít tu úrodnost. Budeme si to moci koupit jako stát někde v končinách, kde nějaká půda ještě je. Potraviny se mohou dovážet. Ale je to krátkozraké. To se může všechno změnit. Už jen to, že nás tady teď živí automobilový průmysl, a těch aut se nemusí prodat zas až tolik. Nebude je kam vyvážet. Prostě, půda by se měla více chránit.

Dnes pomalu děti nevědí, jak se pěstují brambory – jenom ví, že si pro ně dojdou do supermarketu. Kde vždycky jsou, i když v různé ceně či kvalitě. Vidíte i vy v sadu, že k vám někdo přijede pro nějaké ovoce a je z toho celý „vyvalený“?

To se mi stává často. Oni na zahrádce nevidí, co tady. Když se jim ukáže úroda, tak ti lidé to vnímají jako nějaký šlágr. My sady máme obehnané ploty. Když dnes někdo pojede do Tyrolska, tak tam žádné ploty nejsou. Tam se nekrade, takže tam se mohou podívat rovnou ze silnice, jak vypadá úroda na stromech. Tam se nikomu nebrání, aby tam vstupoval. U nás, bohužel, jsme si na krádež tak zvykli, že ty ploty musíme mít.

Podívat se na sady? To už jsme jako civilizace opravdu dál, že nevíme, co dělá druhá strana a že žijeme v jakési bublině…

Ano. To vidíte třeba v medicíně. Každý lékař má svůj obor. Dříve byli lékaři domácí, kteří viděli komplexně, co ten člověk potřebuje. Dnes diverzifikací se od sebe vzdalujeme, co se týká znalostí a vědomostí.

Když hovoříte o té civilizaci, přece známe z historie, že se vyčerpala půda. To není nic nového, to se ve světě opakuje. A pak problémy s půdou, to jsou fatální věci…

Ano, to s vámi souhlasím. Nemohu říci nic jiného, než že to tak je.

Když se vrátíme zpět k vašim sadům, vrací se opět ta „česká chuť“, jak to má jeden ze supermarketů v logu? Vzpomeneme si na staré odrůdy, které sice nevypadaly moc pěkně, ale byly chuťově báječné?

Těžko říci. Já jsem z té generace, kde jsme ty staré odrůdy ještě zažili. Je pravda, že každá doba přináší něco novějšího. V odrůdách jde o to, aby se dobře prodaly, než aby dobře chutnaly. Já jdu spíše cestou, aby chutnaly.

Víte, s chemickými prostředky musíme nakládat velmi opatrně, protože jsou svým způsobem nebezpečné. Ale zároveň nejsou hodně drahé. Takže hodně přemýšlíme, jestli určitý zásah udělat, či nikoliv. Takovou odměnou je, že přijede paní z jiného kraje a řekne: „Po těch vašich jablkách se mi děti neosypou.“ Což je velice dobrá pochvala. To znamená, že po jablkách se supermarketů, která pocházejí z ciziny, se toto děje.

Takže to již existuje i takováto alergie? Na jablka? Já znám spíše na jahody…

Alergie na jablka jsou docela běžné. A dokonce i na některé odrůdy.

Česká švestka je na ústupu, ale ty klasické se ještě dovážejí z Maďarska nebo Bosny…

To nejsou klasické švestky, to jsou odrůdy, které byly vyšlechtěny koncem sedmdesátých let. Ta se dobře pěstuje, nemá tolik škůdců a chorob a dá se pěstovat celkem s minimálními náklady. Ale není to švestka klasická. Nechutná tak dobře jako ta původní česká.