Je to měsíc od útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Jak shrnout evropskou politickou a společenskou reakci na tento masakr, názory, které se vynořily na soužití muslimů s Evropany, imigraci a politiku boje s terorismem? Které motivy a proudy považujete za dobré a které za škodlivé či nebezpečné?

Myslím, že navzdory dramatičnosti událostí a vzbuzeným emocím nám kauza neukázala nic nového. Všechny reakce, kterých jsme dosud byli svědky, se daly očekávat. Za pozitivní zprávu považuji to, že jak samotné události, tak následný vývoj demonstrovaly nezvratnou multikulturalitu současné západní společnosti. Teroristé při útěku zabili policistu, který byl muslimského vyznání. Jiný muslim se stal hrdinou poté, co zachránil několik rukojmí. A při následných demonstracích stáli bok po boku muslimové, křesťané i ateisté. Muslimové už jsou natolik součástí evropské společnosti, že ti, kdo se domnívají bojovat jejich jménem, zasáhnou při teroristických útocích i je, a to nejen přímo, ale především nepřímo, vlnou nenávisti, kterou jejich činy způsobí. V takovém světě už nelze uvěřit tomu, že islám a Evropa stojí proti sobě. To je ta hlavní zpráva.

Samozřejmě jsme si znovu uvědomili, jak velkou hodnotou je pro nás svoboda slova. Jejím projevem je i vystoupení těch, kdo ve všeobecném, někdy až stádně působícím unisonu Je suis Charlie prohlásili, že oni se za Charlieho nepovažují, ačkoli museli vědět, že se jim hned snese na hlavu demagogické obvinění z omlouvání teroristů.

Aby byla svoboda slova opravdovou svobodou a ne bezmyšlenkovitě, stádně vyznávaným fetišem, musíme umět také diskutovat o tom, co všechno s sebou nese. Svoboda zde znamená také schopnost rozhodovat se, jaký výraz a v jaké situaci použijeme. Svoboda znamená i schopnost nebýt otrokem vlastní perspektivy a umět se vcítit do druhého a chovat se k němu ohleduplně. To se samozřejmě nedá vynutit zákonem, je to otázka vyspělé občanské kultury.

Za nebezpečný proud samozřejmě považuji vlnu islamofobie, především ve spojení se zájmem některých lidí "vytřískat“ z tohoto fenoménu laciný politický zisk. Neobávám se, že by to v dohledné době mohlo vyústit v nějaké diskriminační zákony, ale poškozuje to právě tu občanskou kulturu.

• TÉMA: Masakr v Paříži

Jak byste obecně zhodnotil přístup českých politiků a médií k otázce islamizace Evropy, v duchu předchozí odpovědi? Co říci například o akcích a výrocích Martina Konvičky, případně názorech Tomio Okamury a některých politiků ODS? Je dobře, že se Konvička objevil v několika pořadech ČT a rozhovory s ním přinesla i největší internetová média? Sledujete-li jeho vystupování, jak ho hodnotíte z hlediska obsahu, ale i zručnosti mediální prezentace?

Jsou to džihádisté svého druhu. Je nicméně správné, že dostávají prostor. Ten strach, který se snaží politicky zužitkovat, je reálný, je to do značné míry pochopitelná lidská reakce a je třeba dát jí v určitých mezích průchod, veřejně ty otázky klást a hledat odpovědi. Nejlepší zbraní proti lidem Konvičkova typu je otevřená veřejná debata, ve které zazní protiargumenty a ukáže se, jak jsou ty jeho konstrukce chatrné. Na lidi, kteří nemají moc vědomostí o islámu a jsou vylekaní z televizních zpráv či internetu, může Konvička dělat dojem znalce, a dokonce nějakého zachránce. Myslím, že by v tomto ohledu pomohla větší aktivita akademické obce nebo i představitelů křesťanských církví, jichž jsou muslimové blízkými příbuznými, z duchovního hlediska.