Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Události roku 2015 jsou pokračováním dějů z let předchozích. Lze to přirovnat k televiznímu seriálu, při jehož tvorbě se střídají scénáristé, takže výsledkem je chaos, který děsí a odpuzuje „diváky“. Producent to hodlá řešit tím, že v příštím roce pár protagonistů vymění, ku příkladu roli prezidenta USA obsadí neokoukaným hercem, možná bude předčasně ukončena i pracovní smlouva s andělskou heroinou M. a k výměně zřejmě dojde i v kyjevském týmu. Zlí jazykové tvrdí, že herec představující ukrajinského premiéra už se beztak chtěl z natáčení vytratit, ale na letišti ho chytili a odvezli jej zpátky na plac.
Jarní epizoda věnovaná Řecku se obzvlášť nepovedla a u těch, kteří ji sledovali pozorně, vzbudila soucit s poníženým státem, kterému bylo zakázáno jít cestou vlastních reforem, protože by se dotkly oligarchů. Charismatický představitel ministra financí na svou roli rezignoval, protože se do ní vcítil natolik, že neunesl předepsaný převod řeckých majetků do cizích rukou. Největší problémy však v tomto roce nastaly s komparsem, který se neukázněně vymkl pokynům režie, a tak se některé davové scény s imigranty musely dotáčet, jindy dokonce vzniklý chaos řešila policie, čímž se seriál nejen značně prodražil, ale začal „diváky“ děsit. Teď o Vánocích je naštěstí jeho sledovanost menší, lidi si chtějí od toho rozčilujícího a nelogického tyjátru odpočinout, dát si pauzu a věnovat se chvíli sami sobě a svým blízkým. Mnozí se totiž obávají, že v příštím roce by mohli přijít o copyright na vlastní příběh a stát se nedobrovolným komparzistou v dalším epizodě seriálu. Někteří si pořizují zbrojní pas a ti nejbohatší budují bunkry a zásobují je „balíky pro přežití“. Nejkvalitnějším výrobcem a dodavatelem těchto balíků je prý Finsko. Kromě vakuovaných potravin a léků prý obsahují i tablety, které z každé vody udělají pitnou. Na těch několika předvánočních setkáních, kam jsem byla pozvaná, bylo nejčastějším přípitkem přání: „Hlavně ať je mír“.
Z úst některých analytiků však opakovaně slyšíme konstatování, že už ve válce jsme, pouze nám to ještě neřekli. A politici to konkretizují, když tvrdí, že jsme ve válce s terorismem.
Globální terorismus je už dlouho jedním z hlavních témat seriálu. Museli bychom si ale starší epizody pustit znovu, abychom zpětně pochopili, kdo to dračí sémě zasel, vycvičil a vyzbrojil. A proč do něj investuje. Už bez hořkého humoru podotýkám, že používání terorismu jako metody k dosahování mocenských a politických cílů je zhoubné a nakonec se obrátí proti svým kmotrům. Když někdo v jednadvacátém století prosazuje své záměry za pomoci smeček zdivočelých ozbrojenců, kteří mají i protiletadlové rakety, není to krok zpátky, ale skok do tmy. Připadá mi tedy, že jsme ve válce s šílenci. Jenže ve svěrací kazajce se místo nich ocitá pravda.
A co Česká republika? Názorová polarizace v naší společnosti se v tomto roce ještě víc prohloubila. Myslíte si, že v příštím roce bude ještě gradovat?
Zatímco rozmanitost názorů je přirozený jev, který demokracie podporuje a garantuje, vyostřená polarizace společnosti, to znamená její rozdělení na dvě antagonistické skupiny, může vyústit ve střet. Někdy jde o střet dopředu naplánovaný a po vypuknutí organizovaně usměrňovaný. V českých poměrech by se zřejmě neodehrál na ulici. Že Praha není Kyjev, pochopili podporovatelé „našich majdanistů“ a vrhačů vajec už loni, takže si prohloubili znalost české národní povahy a nad Hradem zavlály místo praporu se lvem červené spodky. Jenže zase to neodhadli. Češi se sice umí vysmívat druhým i sami sobě, ale když jim někdo ukradne symbol, který mají na dresech i hokejisté, tak sranda končí. A ona skutečně končí, když lze beztrestně strhnout ze stěžně i prezidentskou standartu, přestože pachatelé byli ztotožněni. V demokratických státech existují tři složky moci: zákonodárná, výkonná a soudní. Každá z nich má mechanismus kontrol proti selhání. Pokud těmto „kontrolkám“ dojde baterie, takže nespustí alarm, má demokracie v záloze ještě hlídací psy, tedy média. Jestli ale někdo v předstihu vybaví tyto obranáře obojky, které je svými impulsy od štěkání odradí, pak nám z demokracie zbývá jen etiketa na prázdné flašce.
V naší republice má koncesi na objektivní, ověřené a vyvážené informace Česká televize. Její vysílání je zákonem deklarováno jako služba veřejnosti. V současnosti je to ale právě ČT, která přispívá k polarizaci společnosti.
Není její zpravodajství spíše jenom zpětným odrazem toho stavu?
To by se nesmělo přiklánět k jednomu z oněch pólů. Rada ČT taky vyfasovala obojky proti štěkání, a na stížnosti diváků tihle námi živení psíci zvysoka kálí. Hodně koncesionářů už to pochopilo a pud sebezáchovy je zahnal k internetu. Ti setrvačnější ale ještě „své“ televizi dávají šanci a doufají, že jde o přechodný jev, který pomine. Já tak optimistická nejsem. Známe sice případy, kdy se trénovaný alkoholik někdy propil až ke střízlivosti, ale to neznamená, že by se trénovaní lháři mohli prolhat až k pravdě.
Podle průzkumů ČT je však značná část dotazovaných diváků s jejím zpravodajstvím spokojena.
I kdyby tyto průzkumy byly věrohodné, o čem to vypovídá? Proč ti „spokojení“ koncesionáři ČT necítí potřebu ověřovat si placené informace i z jiných zdrojů a porovnávat míru manipulace? Nejspíš proto, aby nemuseli měnit svůj postoj. Místo postoj bych mohla říct postroj. Připodobnila bych je ke koňům zapřaženým do vozu. Takový kůň, když má nasazené klapky u očí, táhne káru a nevnímá, co se děje kolem, protože nemá širokoúhlé vidění. Ten žebřiňák, ke kterému jsou zapřaženi, je oblepený billboardy a hesly. Například: Zeman není náš prezident! Nebo: Putin je válečný štváč! Případně: NATO je zárukou naší bezpečnosti. Nebo nejnovější heslo: Turecko bude pro EU přínosem!
A co ne zrovna televizní heslo: Nic než národ! To se vám líbí víc?
To je primitivní slogan, převzatý z jiné kultury, který má být reakcí na aktuální imigrační vlnu do Evropy, ale o dlouhodobé příčiny úpadku našeho národa se nezajímá. Na tento typ demonstrací nechodím.
A na jaký druh shromáždění chodíte?
Akce, kterých se účastním společně s dalšími zneklidněnými občany a iniciativami, mají vždy konkrétní témata a navrhují řešení. Momentálně například plánujeme veřejnou konferenci o historii NATO, z které by měl vzejít návrh zákona o speciálním referendu, v němž by se občané vyjádřili k tomu, zda by ČR měla v tomto agresívním paktu, který nedodržuje ani vlastní pravidla, nadále setrvávat. V březnu a v srpnu jsme žádali vládu, aby zveřejnila hlasování svých členů, kterým byl vysloven souhlas s průjezdy amerických konvojů republikou. Z úřední mnohomluvné odpovědi vyšlo najevo, že žádné hlasování neproběhlo. Herec v roli ministra obrany zřejmě usoudil, že takovými „detaily“ se kabinet suverénního státu zdržovat nemusí. Souhlas s přelety vojenských letadel nad naším územím dává vláda a parlament ad hoc. Zřejmě to ani nečtou, prostě věří, že jde o smysluplnou věc. Takže v době, když naše pronajaté gripeny hlídaly nebe nad Pobaltím a potom Islandem, nebylo nikoho, kromě vševědoucího Boha, kdo by tušil, kdo a s jakým vybavením lítá nad hlavami nám.
Očekával jsem, že ve výčtu vašich protestů připomenete boj proti církevním restitucím. Už jste se smířila s prohrou?
Ne. Stále pokládám přijetí tohoto zákona za nemravný čin. Národ se vytváří a kultivuje stovky let a jeho vývoj vždy souvisí s nějakou základní ideou. Pro Čechy a Moravany to bylo hledání a hájení pravdy a přesvědčení o tom, že pokud podvody a lhaní jsou povýšeny na zákon, musí se společnost bránit. Pro menší národy a jejich státy je smrtící, když na odkaz předků rezignují a přizpůsobují se cizím vzorům a zájmům. A to se nám právě děje, je to proces, který za další generaci už může být nevratný. Jaké svébytné zdroje naše republika má? Býval to průmysl, vzdělanost, um našich občanů, specifická kultura, věda. Takže slogan „Nic než národ!“ je plytký, když vnímá pouze vnější nebezpečí a přehlíží, že sami svou přizpůsobivostí a pohodlností postupně přicházíme o hodnoty, na které náš národ býval hrdý. Když před několika lety, ve výroční den Pražského povstání, církev sloužila v korunovační katedrále mši, v níž děkovala veřejnoprávní televizi za propagandistickou pomoc při prosazování zákona o tzv. církevních restitucích, byl to výsměch českým dějinám, Masarykovi a všem kriticky smýšlejícím občanům. Vlastně tím žehnala zbraním hromadného ničení zdravého rozumu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka