Jak to vnímáte, když se o vás píše jako o jednom ze studentských vůdců?
Beru to v zásadě s nadhledem. Někdy mi to přijde i komické. Jako vůdce jsem se ostatně nikdy příliš necítil, a období, kdy jsem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vedl studentský časopis Situace, trvalo vlastně velmi krátce. Jenom rok, i když důležitý, tedy přelom roků 1988 až 1989. Z fakulty jsem byl nakonec vyhozen v létě 1989 a to další rozhodlo nějaké hnutí osudu. Byl jsem patrně s Andreou Sedláčkovou jeden z posledních českých exulantů v Paříži.
Odjel jsem 25. září 1989 vlakem do Vídně a potom díky Pavlu Tigridovi z Frankenu, kde bylo exilové setkání opata Opaska, už rovnou do Paříže autem se spisovatelem Janem Pelcem a budoucím diplomatem Markem Skolilem. Bylo to naprosto magické. Byl to můj největší a nadlouho poslední skutečně vrcholný pocit svobody, který snad ještě chvíli prodloužilo období jara 1989, kdy jsem jezdil po Paříži na kole po Pont-Neuf do menzy Mazet.
Sametovou revoluci jsem sledoval jako „simulacrum", jako něco neživého, i když tam defilovali „známí herci". Sledoval jsem ji ve francouzské televizi - ve studentském foyer Concordia nedaleko Lucemburské zahrady – zároveň trochu jako absurdní mystickou apoteózu. Nedokázal jsem pochopit, že ještě v létě nikdo k 21. srpnu nepřišel ke svatému Václavu, budoucí prezident Václav Havel dokonce vyzýval v rozhlasu k obezřetnosti a najednou těch lidí bylo tolik. Byli asi v létě na dovolené v Bulharsku a potom se jim to celé rozleželo v hlavě.
Ta „sametová revoluce" mne ale dojímala silně, a to zejména svým neskrývaným náboženským obsahem. Probuzené zástupy. Vzpomínám, že při Palachově týdnu v lednu 1989 někdo skandoval: „Gorbačov to vidí!" Nevím, co viděl potom, ale já v televizi viděl něco jako science-fiction. Film, divadlo, hodně statistů, co cinkali klíči. Když páter Malý v jednu chvíli vyzval lidi, aby poklekli, jen tento mystický, neskutečný charakter podtrhl. To už ale byla trochu manipulace.
Vídáte se ještě s někým? Třeba s Monikou Pajerovou, Martinem Mejstříkem, Igorem Chaunem a dalšími anebo jste všichni mírně řečeno rozhádaní, jak se proslýchá?
Ale! A kde se to proslýchá? Moniku jsem viděl nedávno na křestu knihy Andrey Sedláčkové, která vydala vzpomínky Moje pařížská revoluce. Monika se asi půl hodiny tvářila, že mne nevidí. Brýle ale měla, tak jsem byl patrně pod její „rozlišovací schopnost". Napsala také své vzpomínky s lyrickým názvem Vezměte s sebou květinu. To, jak tam o mně píše, jen svědčí o jejích záhadných výpadcích paměti nebo cenzuře. S Martinem si trochu píšu na facebooku, ale nepatrně. Poté, co skončil jeho mandát senátora, jsem ho viděl naposledy v Lucerně, kde byla párty koncem roku 2011, kdy zemřel Václav Havel. On ale tvrdí, že tam nebyl. Igora jsem neviděl ani nepamatuji, naposledy jsem ale slyšel nějaká jeho prorocká slova v Českém rozhlasu. Pochopil jsem, že je již nějaký čas nějakým křesťanským guru, nebo co? Nevím, do jaké míry je to póza, a do jaké míry autentické hledání.
Každý ale hledáme nějakou cestu, někdo se rád ukazuje, někdo méně, jedna o sobě píše div ne jako o hlavní hybatelce sametové revoluce, jiný někde pase koně nebo zase třeba jen medituje či se modlí a hledá nějaký opěrný bod v universu. Inu, to je běh času. Co se dá dělat, že? Já o tom trochu píšu v cyklu „osobních korektur" Sirotci pravdy, dezertéři lásky na Britských listech.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
