Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Jak zhodnotit českou a slovenskou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Zahraniční politiku za uplynulé čtvrtstoletí hodnotím jako promarněnou šanci. Pro mě je základním výchozím bodem fakt, že primárním cílem mezinárodních vztahů na počátku devadesátých let a touhou lidí jak na Západě, tak na Východě bylo ukončit studenou válku. Tento cíl dostal své politické vyjádření v Pařížské chartě pro novou Evropu, podepsané 21. listopadu 1990 nejvyššími představiteli 22 států, včetně obou supervelmocí (SSSR a USA), Československo nevyjímaje.

Pařížská charta v čl. 3 výslovně deklarovala principiální zásadu, že bezpečnost je nedělitelná, že bezpečnost každé z jejích zemí je neoddělitelně spjata s bezpečností všech zúčastněných zemí KBSE, tedy že není možné posilovat bezpečnost jedněch na úkor druhých. Stejně důležité je, že ani jen náznakem nevzpomínala, kdo studenou válku prohrál a už vůbec ne trestání poraženého – čímž se výrazně lišila od mírového uspořádání z Versailles i po druhé světové válce. Po 25 letech konstatujeme významný odklon od této politiky až její negaci. Severoatlantická aliance jako historický relikt studené války, jako její hlavní institucionální struktura nejenže zůstala zachována, ale rozšířila se na Východ.

Rusko nejenže nebylo zapojené do nového bezpečnostního systému, ale bylo soustavně ohrožováno ať už přítomností struktur NATO na svých hranicích, jednostranným vypovězením smlouvy ABM o omezení systémů protiraketové obrany ze strany Spojených států nebo plánem na vybudování globálního protiraketového štítu, který by výrazně narušil ruské bezpečnostní zájmy. Tyto kroky ruská generalita zodpovědná za obranu státu nemohla vyhodnotit jinak než jako přípravu na konflikt. Bohužel i vámi zmiňovaný slovník o tom, kdo je víc proamerický a kdo více proruský, svědčí o tom, že jsme se nevymanili z mentality studené války, která vlastně nikdy neskončila. Nevidím důvod, proč bych měl ve svobodném prostředí dokazovat svou loajalitu k Západu, proč bych namísto pěstování přátelství mezi národy měl nutit lidi dělit se na spojence a nepřátele. To dělají psychotické diktatury, to se dělo u nás v padesátých letech a v USA během mccarthismu.

Kdyby to Západ myslel se svým přátelstvím s Ruskem vážně, tak by například nikdy nevytvářel štvavé kampaně proti politikům, kteří si dovolili navštívit Moskvu, jak se to u nás dělo permanentně, i za Jelcina, a nikdy by od Ruska nepožadoval, aby se chovalo jako poražené.

V českém prostředí se začínají množit názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Novináři Pavel Šafr, ale i další píšou o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to ale oproti třeba zmiňovanému islamismu reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit?

Toto je typický propagandistický slovník, ve kterém slyším válečné tamtamy. Před každým útokem Západu (na Jugoslávii, na Afghánistán, Irák) jsme slyšeli, že Milošević, Tálibán nebo Husajn jsou "hrozbou pro celý svět". Je to absolutní nesmysl, Rusko nemá světovládné ambice. Naopak děláme obrovskou chybu podobnou té po první světové válce, když jsme poražené Německo nedokázali začlenit do nového systému a donutili je vyvíjet se izolovaně až do podoby monstra. Varuji před opakováním podobných chyb. Rusko je stále agresivnější ne proto, že je taková jeho podstata, ale proto, že je vytlačované na okraj Evropy, a protože jsou ignorovány jeho bezpečnostní zájmy. Rusové se za těch 25 let naučili, že ať dělají cokoliv, chování Západu to neovlivní, proto je jejich zahraniční politika stále asertivnější, což naopak dráždí nás. Výsledek je neúměrné zvyšování napětí, které se nebezpečně přibližuje k bodu, ze kterého už nebude návratu, a to přesto, že válku nikdo nechce.