Tento týden se to „hýbe“ na Blízkém východě. Obsáhle jste popsala nově se rodící alianci Saudů a Ruska, přičemž dle vás má pouštní království už Islámského státu dost. Co se to děje a kam až to dospěje v dělání vrásek Američanům, nejen pokud jde o IS? Sama jste řekla, že před pár měsíci by to bylo nemyslitelné... 

Sbližování Ruska se Saúdy je sice s ohledem na uplynulé dekády překvapivé, ale na druhou stranu může být svým způsobem i logické. Rusko totiž na rozdíl od Západu nikomu „nekáže“ o lidských právech, a proto muselo být vždy – přinejmenším teoreticky – pro Saúdy a jejich lidskoprávní hororovou šou přijatelnější než Západ. Hlavní překážkou možným pragmatickým vztahům byly vždy USA, které měly pod palcem starou saúdskou královskou garnituru. To vše se ale začalo bortit se smrtí starého krále a s nástupem jeho syna, který zdědil feudální, v mnoha ohledech středověkou říši plnou kritických politických a sociálních problémů, které nejsou řešitelné se „starými přáteli a starými recepty“, tedy bez razantního „řezu“. Nový král Salmán se podle všeho rozhodl pro diverzifikaci vazeb svého království a vyslal na počátku léta velkou delegaci na mezinárodní ekonomické fórum do Petrohradu; hotová je už smlouva o deseti saúdských miliardách dolarů investovaných v Rusku a nyní se ukazuje, že spolupráce se začíná rozbíhat i v boji proti terorismu. Stará saúdská garnitura sázela na tradiční wahhábismus a podporu skupin typu al-Káidy nebo Islámského státu coby prodloužené ruce své diplomacie na Blízkém východě, ale ve finále zjistila, že má monstrum IS už u sebe doma a musí se bránit stále četnějším útokům. Ale především – ačkoli je Saúdská Arábie na pohled bohatá země, většina jejích obyvatel žije pod hranicí chudoby, což je situace, v níž jsou džihádisté jako ryby ve vodě. Zkrátka, Islámský stát se najednou stal reálnou hrozbou pro samotný Rijád. 

A když se začal král svých rádců ptát, zda „našli nebo nenašli“ řešení v rámci tradičního uspořádání vztahů, museli logicky dojít k odpovědi, že nenašli. Islámský stát byl mezitím už dávno dostatečně vydržován a směrován Tureckem, členem NATO, a Washington tomu všemu přihlížel, neb si nechtěl znepřátelit Turky a vehnat je do náručí stále připravenějšího Ruska. A tak jen přihlížel, jak IS sílí a bobtná, což nebyla zrovna vize, nad níž by „nový a mladší“ Rijád jásal nadšením. Jinými slovy, těkavá a nerozhodná politika Bílého domu, která se snaží honit příliš mnoho vrabců najednou, dovedla Saúdy až k Rusku. To od arabského jara cílevědomě posiluje své pozice na Blízkém východě na úkor Spojených států, byť jeho hlavním motivem například v Sýrii je opravdu válka proti terorismu – nesmíme zapomínat, že autem se ze Sýrie do Čečny dá dojet za den. Takže Rusko a Saúdové se shodli v potřebě ochránit své režimy před Islámským státem a výsledkem je, že už se konala první schůzka syrského šéfa tajné služby s jeho saúdským kolegou přímo v Rijádu, zatímco další se má uskutečnit koncem měsíce v Damašku. Minimální společná základna – třetí stranou tohoto nového mocenského trojúhelníku je Egypt – spočívá v potřebě skutečného boje proti terorismu, což USA – kromě velkých slov – stále zaručit nemohou nebo s ohledem na zájmy jiných svých spojenců ani nechtějí. A tak se pomalu ocitají mimo hru. 

Omlouvám se, že to vysvětluji hodně zjednodušeně a s nadsázkou, protože ve skutečnosti je to téma na hodinové přednášky a diskuse… 

Z halasně oznámené nové a svěží aliance USA a Turecka v boji proti IS zatím mnoho nezbylo, neboť zatímco Američané by rádi porazili IS, Turecko chce ničit Kurdy. Navíc odepsaný zřejmě není ani Asad. Tak tedy, co čekat od Turecka, našeho spojence z NATO? Turecko, USA, Rusko, Sýrie, Egypt, Saúdové... Jak je tato konstelace nyní nastavena?