Zaznamenal jsem na vašem Facebooku, že jste se před pár dny vrátil z Afriky. Jaká tam byla nálada ve srovnání s Evropou?
V Africe jsou lidé na potíže všeho druhu zvyklí, takže i přesto, že inflace roste i zde raketovým tempem a drahota ukrajuje lidem z jejich životní úrovně, jsou Afričané statisticky nejspokojenějšími lidmi na naší planetě. Radují se denně z toho, že jsou na živu, žijí v míru, že mají co jíst a jejich děti mohou chodit do školy. My toho chceme od života hodně, a tak každou těžkost pociťujeme jako křivdu.
Teď neomlouvám neschopnost politiků a vlády řešit současnou energetickou krizi (tzv. rétoriku „dvou svetrů“ paní Pekarové Adamové), kterou ostatně sami vyvolali, pouze obecně konstatuji, že přístup Afričanů k životu, je pozitivnější, než ten náš.
Zaslouží si Michail Sergejevič Gorbačov naši úctu?Anketa
Před pár dny se do Afriky vypravil i americký ministr zahraničí Antony Blinken, přičemž jeho cesta nedopadla úplně dobře. Jak se na ni díváte?
Zahraniční politika Spojených států je už dnes pouze o nekonečném mentorování, napomínání, vydírání a zastrašování. Zmizely z ní jakékoli pozitivní pobídky, synergie, „win-win“ nabídky. A s tím, jak se svět mění a ze systému unipolárního vzniká pomalu systém multipolární, ani africké země už nejsou příliš ochotné podřizovat se cizímu diktátu.
V tomto smyslu také Blinkenova cesta do Afriky nemohla skončit nějakým výrazným úspěchem. Nežijeme už prostě v době diplomacie dělových člunů a země třetího světa mají i jiné alternativy. Stejně jako v Jihoafrické republice, tak ani ve dvou dalších navštívených zemích, tedy ve Rwandě a v Demokratické republice Kongo, se po návštěvě nijak neslavilo.
Psali jsme:
Kongo, když už o něm mluvíme. Velká africká země s mimořádnou historickou zkušeností už z koloniálních časů. Jakým směrem se ubírá nyní?
Demokratická republika Kongo není jenom zemí s historií pravděpodobně nejtužšího koloniálního režimu, zejména za belgického krále Leopolda, ale především zemí s obrovským potenciálem do budoucnosti. Nesmírné nerostné a přírodní bohatství jí spolu s rychle rostoucí populací předurčuje k prudkému ekonomickému vývoji. Dvacetimiliónová země v roce 1970 za 52 let téměř zpětinásobila počet obyvatel a hlavní město Kinshasa se během příštích tří desetiletí stane největší metropolí světa s 80 milióny obyvateli.
Ohromné vodní zdroje, největší světové zásoby kobaltu (polovina prokázaných světových zásob), mědi, nekonečné plochy úrodné půdy, jakož i druhý největší deštný prales (po Brazílii), jsou pouze zlomkem z výčtu jejích aktiv. Země, která již šest desetiletí prochází bouřlivým politickým vývojem, jehož určujícím pohybem jsou pravidelné povstalecké pochody z jihovýchodu nebo z východu na hlavní město Kinshasu a změny režimu, má co dělat i dnes.
Současný prezident Tshisekedi má snahu uklidnit stále bouřlivou situaci v zemi, ale její obrovské nerostné bohatství, zřejmě opět přispěje k zahájení dalšího kola domácích bojů, a to za vydatného přispění nadnárodních společností, které se už těší na nerušené loupení v oblastech bezvládí tak, jako to předvádějí už celá léta v Libyi, Iráku, Sýrii, či Jemenu.
Ministr Blinken již dříve v tomto roce navštívil Jihoafrickou republiku, kde také neměl úplný úspěch. Znamená to tedy, že JAR, dlouhodobě jeden z nejvýznamnějších amerických spojenců na kontinentu, se začíná orientovat spíše na spolupráci v klubu BRICS, kde je zakládajícím členem?
Jihoafrická republika je dnes (stejně jako mnohé další země světa) regionální mocnost se silnou ekonomikou a s velkým vlivem na jihu kontinentu. Prubířským kamenem síly euro-americké zahraniční politiky se mělo stát březnové hlasování o odsouzení Ruské federace na půdě OSN, kdy se však celá polovina afrických zemí (včetně právě zmíněné Jihoafrické republiky) zdržela hlasování nebo nebyla přítomna v sále. Sankce proti Ruské federaci potom nepodpořila ani jedna africká země.
Psali jsme:
Přistoupení Jihoafrické republiky ke skupině zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR), které bylo na počátku vnímáno Spojenými státy spíše jako symbolická, či formální účast zástupce Afriky v tomto ekonomickém bloku, se časem změnilo ve velkou prohranou bitvu americké diplomacie.
Vládnoucí jihoafrická strana ANC, Africký národní kongres, která vděčila především tlaku předchozích demokratických administrativ prezidentů Cartera, Clintona a Obamy, za svojí postupnou legalizaci, uznání a uchopení moci, se v posledním období ostře vymezuje proti americkému vměšování a zastrašování. Jak prezident Ramaphosa, tak ministryně zahraničních věcí Pandorová zdůraznili, že nehodlají ustupovat americkému vydírání, zejména s ohledem na své členství v BRICS a širokou mezinárodní spolupráci se všemi zeměmi.
Jak jste upozornil, tak mezitím v letošním roce čínský i ruský ministr zahraničí navštívili Etiopii. Stává se právě tato pro nás nepříliš známá země významným regionálním hráčem?
Etiopie je další zemí s obrovským potenciálem na africkém kontinentě. Historie její státnosti samá hluboko do starověku a po právu je tedy její hlavní město i sídlem Africké unie. Je proto samozřejmým cílem jak čínské, tak i ruské zahraniční politiky. Zatímco Čína zde investuje především do dopravní infrastruktury a pokládá Etiopii za regionální centrum své Belt and Road Initiative (BRI), Rusko se exponuje především v energetickém sektoru.
Byli bychom ale asi překvapeni, že druhým největším zahraničním investorem po Číně je Turecko, které se též angažuje v dopravní infrastruktuře (část nových afrických letišť byla modernizována a je provozována tureckou společností TAV Airports), následované Saúdskou Arábií. Tyto státy také výrazně napomohly odvrátit nebezpečí postupující invaze povstalců na sklonku roku 2021.
Ano, o tom se zde skoro netuší, že Etiopie si v minulých měsících prošla těžkou vnitřní krizí, kdy vzpouru některých provincií pomohla zpacifikovat podpora z Turecka, SAE a nepřímo z Ruska a Číny, zatímco USA a evropské země ji od jakékoliv podpory odřízly. Povězte o tom prosím čtenářům více…
Současná krize, vzniklá v druhé polovině roku 2020, je reflexí etnické rozmanitosti a mocenských aspirací severoetiopského etnika Tigrejů. V krizi se však odrážejí i mocenské aspirace zahraničních hráčů, především Spojených států, EU, Egypta a Súdánu. Jako mimořádně hloupá se v období vrcholící krize, koncem roku 2021, ukázala především unijní zahraniční politika na čele s komisařem pro vnější vztahy Josepem Borellem.
Psali jsme:
A tak zatímco Čína, Rusko, Turecko, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty v tomto období jednoznačně podpořila Etiopii a pomohly jí nakoupit a obstarat potřebné zbraně a technické prostředky pro zastavení rebelů, Evropská unie nutila členské země k přijetí sankcí a k zákazu vývozu vojenského materiálu, pod záminkou „porušování lidských práv“. Zjednodušeně řečeno, Evropa podporovala proces, na jehož konci by povstalci dobyli Addis Abebu, svrhli demokraticky zvolenou vládu Abiye Ahmeda a rozdělili zemi, což by vedlo k ohromné humanitární a migrační krizi.
Etiopské protesty očima německé Deutsche Welle:
Ještě do třetice o Etiopii. Ta je v současnosti jedním z aktérů „Nilské krize“ kolem napouštění přehrady GERD. Jak moc tato krize v současnosti hýbe Afrikou a její politikou?
Již před několika lety se rozhořel mezi Egyptem a Etiopií spor o tempo napouštění přehradní nádrže GERD na Modrém Nilu, poblíž súdánské hranice. V Egyptě se tento spor brzy stal hlavním tématem vnitřní politiky, na němž začínali získávat body i zástupci Muslimského bratrstva. Po krachu jednání pod záštitou Spojených států, nezbylo prezidentovi Sísímu, než spoléhat na mediaci Africké unie.
V průběhu jara 2021, kromě vojenské spolupráce se Súdánem, uzavřel Egypt též dohody o zpravodajské spolupráci s Ugandou a Burundi, které se zavázaly kompenzovat nedostatek vody v Modrém Nilu vyšším napouštěním Bílého Nilu. Situaci dále problematizuje i současné vnitřní pnutí v Súdánu, který je pro Egypt a jeho zájmy v oblasti průtoku obou zdrojů Nilu, důležitým mezičlánkem.
Ruský ministr Lavrov také navštívil Egypt, kde se sešel s prezidentem Sísím. Na počátku ukrajinské války se přitom říkalo, že právě Egypt, který z Ruska a Ukrajiny bere přes 80 procent své spotřeby obilí, čeká kvůli válce hladomor a otřesy. Přijetí ministra Lavrova tomu zatím příliš nenasvědčuje…
Považuji celou tu „obilnou a hladovou krizi“ za velkou bublinu, vytvořenou jako tlak na africké země, aby odsoudily Rusko a přijaly protiruské sankce. Ve skutečnosti nic takového nenastalo a ani nastat nemůže.
Egypt je potom pro Rusko nejvýznamnějším obchodním partnerem v Africe s podílem asi 30 % na celkovém obchodním objemu, který realizuje na tomto kontinentu. Mezi hlavní ruské investice v zemi patří výstavba jaderné elektrárny v Dabaa, výstavba průmyslové zóny v Suezu nebo továrny na kompletaci železničních vagónů. V zemi se významně angažují Rosneft, Gazprom i ruští výrobci vojenských technologií.
Za jeden z největších strategických úspěchů Ruska na tomto poli je možno považovat prodej víceúčelových proudových letounů čtvrté generace ++ Su-35 Egyptským vzdušným silám s velkým potenciálem pro budoucí prodej letounů páté generace Su-57.
V letošním roce jsme svědky výraznější polarizace světa mezi Západ (NATO, EU, G7) a skupinu BRICS a její spojence. Jak se toto dělení dotýká regionu Afriky?
Ekonomický blok BRICS nepostrádá pro africké země svojí přitažlivost. Zvláště po plánovaném rozšíření o dalších pět zemí (Argentina, Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt), kdy budou země BRICS kontrolovat 50 % prokázaných světových zásob železné rudy a plynu a 40 % zásob ropy. Pro frankofonní africké země to znamená i možnost odpoutání od platebního jha západoafrického a středoafrického franku a pro všechny zúčastněné i odpoutání od anglosaského platebního systému SWIFT.
Nedávného strategického dialogu o ekonomickém rozvoji se zeměmi BRICS se z Afriky účastnili i prezidenti Senegalu (současný předseda Africké unie), Egypta, Alžírska a premiér Etiopie. BRICS se stává stále více nástrojem nové ekonomické spolupráce na bázi národních měn a depolitizace obchodních vztahů. Západní politika sankcí, embarg, dotací a tzv. rozvojové pomoci s dominancí dolaru a podpůrně i eura, naproti tomu působí velmi těžkopádně a nemoderně (řekl bych dokonce post-koloniálně).
Jakou roli v Africe vůbec v současnosti hraje Evropa? Ta tam přece přes Středozemní moře vždy měla vazby, minimálně Francii asi musíme nechat, že tomuto regionu skutečně rozumí…
Afrika je pro Evropu skutečně ideálním partnerem. Vzájemně jsou schopni se doplňovat a vypomáhat si. Vzhledem ke koloniální minulosti jsou zde i mnohé kulturní a zejména jazykové komplementarity. I přes tato východiska se Evropa, namísto prohlubování spolupráce, dostává v Africe na vedlejší kolej.
Je to především proto, že se stále více upíná a soustřeďuje na nesmyslné požadavky, jakými jsou falešné modly lidských práv, inkluze a plurality za každou cenu. Afrika takto nefunguje a právem tyto snahy považuje za zasahování do svých vnitřních věcí, které se později mohou stát pretextem pro intervenci pod záminkou jejich ochrany a změny režimu.
Psali jsme:
Naproti tomu „noví investoři“, jakými jsou v Africe především Čína, Turecko, Indie a již zmiňované Spojené arabské emiráty, žádnými politickými podmínkami svojí ekonomickou spolupráci nepodmiňují.
No, a co se týče vámi zmiňované role Francie, řekl bych, že v Africe je dnes vnímána veskrze negativně, a to i v tradičně velmi pro-francouzských zemích, jakými byly Gabon, Mali či Burkina Faso. Snaha o ekonomickou a bezpečnostní dominanci především v surovinově bohatém západoafrickém Sahelu, vedla postupně k pádu pro-francouzských režimů v Mali (tam dokonce dvakrát), v Guineji i v Burkině Faso.
Snaha vykládat to jako jakousi podvratnou činnost Ruska nebo to připisovat vojenské přítomnosti tzv. Wagnerovy skupiny, jsou směšné. V situaci, kdy Francie, Spojené státy i Evropská unie celou uplynulou dekádu dlouhodobě „stabilizovaly“ Mali tisíci vlastních vojáků, aby nakonec v zemi musela převzít moc vojenská junta a zabránit tak rozpadu země a občanské válce, opravdu nesvědčí o nějakém hlubokém porozumění regionu a procesům v něm probíhajících. Pokud ovšem naším zadáním nebylo situaci naopak destabilizovat.
V úvahách o čínském vlivu v Africe jste zmínil i Jižní Súdán. Nejmladší africký stát, vzniklý před zhruba deseti lety, pokud se nepletu. Jeho vznik byl, jak jste vysvětloval, odrazem tehdejší globální politické reality. Jaká je jeho pozice v současnosti? A ukazuje to něco o proměně světa v poslední dekádě?
Jižní Súdán je dalším takovým pomníčkem europolitiky v Africe. Na jeho oddělení od Súdánu se EU podílela velkou měrou a během desetiletí existence utratila v Jižním Súdánu jednu miliardu eur z peněz svých daňových poplatníků, aniž by byl vidět jakýkoli hmatatelný výsledek.
Naopak Čína, proti níž a jejím zájmům v oblasti těžby ropy, bylo oddělení Jižního Súdánu také namířeno, našla nakonec řešení i v nově nastalé geopolitické situaci a díky své politice nevměšování se do politických procesů se stala favoritem obou znesvářených stran, které přivedla k jednacímu stolu.
A tak se země s třetímu největšími prokázanými zásobami ropy v Africe, nachází i přes naší velkou snahu stále pevně v okruhu čínského vlivu.
Zbývá se opravdu hluboce zamyslet nad tím, zda opravdu eurounijní zahraniční politika nejde vůči Africe špatnou cestou. Přes všechny výhody, které jsme jako kontinent na startovní čáře měli, jsme trestuhodně prohospodařili a dostali se do situace, kdy o spolupráci s námi brzo nebude zájem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
