Prezidenti Ruska a Spojených států Vladimir Putin a Barack Obama se sešli na dvoustranné schůzce na summitu G20 v čínském Chang-čou. Tématem jednání byla situace v Sýrii a na Ukrajině. Spojené státy a Rusko se snaží dosáhnout dohody o ukončení násilností ve vleklé válce v Sýrii. Podle amerického ministerstva zahraničí ale rozdíly v postojích stran přetrvávají. Co přivedlo představitele obou velmocí k tomu, aby začali jednat? A lze předpokládat, že se obě strany dohodnou na společném postupu, případně co by mohlo ovlivnit situaci tak, aby začaly postupovat koordinovaně?

Skutečně těch problémů je v Sýrii opravdu mnoho. Navíc ty konflikty tam trvají už delší čas a mohou poškozovat zájmy jak Spojených států, tak i Ruska. V současné době se zdá, že větší obavy z eskalace rizik spojených s konfliktem v Sýrii mají spíše Spojené státy. Rusové totiž stále zastávají svůj tvrdý strategický postoj, kdy jim ani moc nejde o lidské životy, ale především o získání alespoň částečné kontroly nad východním Středomořím. A tento zájem převažuje nad vším. K tomu potřebují Asadův režim, což pak koresponduje s tím, jakým způsobem nyní jednají s Tureckem. 

Co se týká Sýrie, dostupné jsou zatím informace o tom, že Turci společně se spojenci dobyli poslední pozice tzv. Islámského státu. Jde o zásadní moment?  Mimochodem, jednání mezi ruským prezidentem a jeho tureckým protějškem svědčí o jistém sbližování. Pak se také Turci dohodli na spolupráci s cílem ukončení syrské krize s Íránem. Zároveň prezident Spojených států Barack Obama v rámci summitu G20 na schůzce s Recepem Erdoganem ubezpečil, že americká vláda podporuje Ankaru v záměru potrestat strůjce pokusu o státní převrat. Přitom ovšem stále přetrvává napětí, protože USA nechtějí vydat islámského duchovního Fethullaha Gülena, jenž žije v americkém exilu a kterého Turci považují za hlavního aktéra puče. Jak tyto momenty mohou ovlivnit konflikt v Sýrii?

Z těch jednání mezi ruskou a tureckou stranou nyní vyznívá, že Turci jsou ochotni ustoupit řadě ruských požadavků, aby si ošetřili určité svoje zájmy, které mají problém prosadit při jednáních s Evropskou unií či s NATO. Ankara sice nevidí budoucnost Sýrie v osobě Asada, ale je nyní schopná ho do určité míry tolerovat a přistoupila na to, že se bude na mírovém řešení podílet.  

Ministr vnitra Chovanec se nechal v některých médiích slyšet, že další vlnu uprchlické krize očekává na jaře. Německá vláda se také připravuje na zpřísnění tzv. návratové politiky vůči migrantům. Pokud se tak stane, co by měla česká vláda nyní udělat, ať není novou situací zaskočená? 

Myslím si, že ministr Chovanec pravdu má. I když spouštěcím mechanismem uprchlické krize byly války v Sýrii, Iráku, popřípadě v zemích na africkém kontinentu jako například v Nigérii, bylo by bláhové si myslet, že ukončením větších konfliktů se migrační vlna zastaví. Bude pokračovat kvůli suchu i lokálním etnickým střetům dál. Ekonomičtí běženci, kteří chtějí zajistit lepší životní podmínky pro své rodiny, to nevzdají a my na to musíme být připraveni. Evropa, zvláště ta západní, má už naplněnou svoji kapacitu, a tak ty důsledky teď budou spíše dopadat na středoevropské státy. 

Při návštěvě Angely Merkelové v Praze se náš premiér Sobotka vyjádřil, že by souhlasil s vytvořením evropské armády. Nebylo by to zbytečné, když EU může už disponovat několika menšími útvary vojsk a bezpečnostních sil, jako jsou například jednotky rychlého nasazení Battle Groups, agentura Frontex i jiné, ale paradoxně je téměř vůbec nevyužívá ani k ochraně schengenských hranic? 

To je opravdu velký problém. Přitom myšlenka zřídit evropskou armádu není určitě nová. Jenže na „starém kontinentě“ existuje tolik různých a odlišných národních zájmů od jednotlivých států, že je naivní si myslet, že by se dalo zformovat na bázi evropských armád jedno společné, velké, evropské vojsko. Domnívám se ale, že by se mohly vytvořit určité menší útvary rychlé reakce do několika desítek tisíc příslušníků, které by ale nebyly součástí jednotlivých národních armád. Fungovaly by v nich pak stejně placení a organizování vojáci – zaměstnanci EU, jako dnes máme v Bruselu úředníky. O nasazení těchto jednotek by v první instanci rozhodoval Evropský parlament, potom třeba Evropská komise. To by však znamenalo, aby EU vytvořila komplexní mechanismus řízení svých ozbrojených sil. Upozorňuji na to, že v případě zřízení takových útvarů by jednotlivým státům určitě neodpadla povinnost udržovat v potřebném stavu svoje vlastní armády.

Ta nečinnost Unie je někdy skutečně absurdní, protože EU má svoje různé nástroje, jak by mohla v různých situacích ohrožení reagovat. Jenže většinou se nedomluví na vlastním mechanismu použití pro různorodost zájmů. Problémem je ale také fakt, k jakému účelu jsou tyto jednotky připravené. To trochu koresponduje s tou velmi rozšířenou otázkou mezi veřejností: Proč vlastně NATO nezasáhlo při uprchlické krizi? Bojové jednotky s naprosto jiným výcvikem ale nemohou suplovat práci pohraničníků či policie při práci s davem utečenců. A vámi uvedené Battle Groups jsou také vojenské, bojové jednotky určené k obraně území EU.