Jak si podle vás stojí český průmysl ve srovnání s evropským?

S tím, jak dokážeme být úspěšní v mezinárodní konkurenci, nám nikdo příliš nepomůže, byť platí, že politici mají vytvářet pro podnikání co nejlepší podmínky. Myslím, že se Česká republika po pádu komunistického režimu otevřela velmi rychle. Při vstupu do EU v roce 2003 se pro nás Evropa stala domácím trhem, jenže ona se stala včetně naší země domácím trhem i pro naše silné konkurenty, kteří za sebou měli desítky let kontinuální historie a byli mnohem dál. Přestože i my jsme měli dlouhou tradici, západoevropská konkurence měla obrovskou výhodu v tom, že nezažila dobu centrálního plánování, která tady vše hodně narušila. To, že naši konkurenti mají například produktovou kontinuitu, je pro nás hodně bolestivé. Říká se, že konkurence je zdravá a pohání vývoj vpřed, nicméně držet krok je někdy hodně nákladné.

Jak hodnotíte průmyslovou strukturu České republiky?

Konečně se zase začíná mluvit o tom, že hodnoty se vytvářejí ve firmách a v Česku je to hodně právě o průmyslových firmách. Politici i společnost by si to měli uvědomovat, vážit si průmyslu a neohrnovat nos nad slovy jako „výroba“. To se týká i médií. V České republice máme ve srovnání se službami podíl výroby mnohem větší než na Západě, ale to je právě to, co tady umíme. Proto by se tato oblast měla rozvíjet a podporovat. Dnešní přístup má dopad na to, že třeba mladí nechtějí studovat technické obory apod. To by se mělo ve společnosti změnit.

Jak může přispět svými kroky vláda nebo legislativa?

Politici za nás nezařídí, abychom uměli vyrábět a prodávat konkurenceschopné produkty. Jakákoli pomoc je samozřejmě dobrá, když se například pootevřou dveře na neznámé trhy. Pro Německo takovou pomoc ani nepotřebujeme, ale v Asii nebo v arabských zemích je na místě. Na to ať se politika soustředí. Z těch vnitrostátních je to samozřejmě známé téma dopravní infrastruktury, která musí podnikání pomáhat. Finance je proto třeba soustředit do stavby a rekonstrukce silnic. Je to navíc vizitka této země – když k nám zahraniční partner přijede po zvlněné D1 a udělá si podle toho o republice obraz, může to pak ztěžovat pozici v jednání.

Dalším tématem je vzdělávání a orientace na technické obory. Přál bych si, aby na místní průmyslovku chodilo tolik studentů, jako když jsem sám studoval. V roce 1983 byla v ročníku stovka strojařů a třetina z nich šla na vysokou školu, zbytek zamířil do firem a ve strojírenském podniku nebyl problém s obsazením míst ve výrobě. To je asi největší chyba, jaká se tady stala – tedy odklon od technického vzdělávání. Stát by měl podpořit kroky k tomu, aby studenti přemýšleli o tom, že jít pracovat do fabriky je normální. Oni tam totiž nakonec stejně skončí, ale jsou nespokojení.

Jak hodnotíte českou transformaci ekonomiky?

Nemám naštěstí zkušenost s kuponovou privatizací, Tokoz byl privatizován standardními postupy – od začátku byl připravován na přímý prodej, a když se to nepovedlo, byla vypsána veřejná soutěž, což znamenalo prodej za peníze, které si uchazeči museli půjčit. Podobných prodejů bylo víc a tvrdím, že dnes tyto firmy většinou fungují velmi dobře, často je totiž koupili manažeři a skupiny spojené s dřívějším managementem, kteří transformaci zvládli solidně. Ve firmách nedocházelo k častým majetkovým přelivům, jako když se někomu dala firma za kupony zadarmo a on ji šikovně přeprodal.

Všichni, kdo tyto firmy překupovali, chtěli rychle vydělat, a to tyto firmy často položilo na lopatky. Když třikrát za deset let podnik změní majitele, firma není schopná třikrát vyprodukovat svou hodnotu a ještě prostředky na další rozvoj. I to ale patřilo k přirozenému vývoji, regulace tehdy nebyla žádná. Já jsem zastáncem přímých prodejů firem odpovědným lidem, protože majitelé mají vždy zájem, aby firmy fungovaly dlouhodobě. To, že takových případů bylo mnoho, je na české transformaci pozitivní.

Mnohé zavedené značky s dlouhou tradicí během transformace zanikly…

Je jasné, že po čtyřiceti letech deformovaného socialistického hospodaření uvést ekonomiku do normálního chodu stojí čas a ztráty prostě nastanou. Tokoz byl koncem 80. let významným výrobcem nábytkových pantů; když se otevřely trhy a přišly silné značky, které proti našim třiceti výrobkům měly v nabídce sortiment čtyř tisíc typů, neměli jsme v tomto segmentu šanci obstát. Podobné to bylo s rybářským náčiním. Když zjistíte, že v Singapuru dělají designově kvalitnější věci za cenu vašeho materiálu, není příliš nadějí. Nekonkurenceschopnost tehdejších výrobků byla jednou z příčin, že zanikaly celé tradiční značky. Nám se naštěstí podařilo udržet na dobré úrovni zámkařský byznys.

Někde značky ovšem zanikly cíleně tak, že přišel zahraniční kapitál a značku prostě zrušil. V lepším případě zachoval výrobu pod svou značkou, v horším výrobu zrušil úplně. Hlavní důvod zániku českých tradičních značek je ale dle mého v tom, že zdejší byznys byl zastaralý a neefektivní, prostě někdy nebyla šance přežít a dohonit Západ během několika let.