Úmrtím vašeho kolegy z KSČM Miloslava Ransdorfa se pro vás opětovně otevřela cesta do Evropského parlamentu, kde jste ale již deset let jako europoslanec působil. Můžete popsat, jak bude tato „cesta“ do EP probíhat? Třeba naskočení do výboru asi nebude nijak jednoduché...

„Cesta do EP“ je poměrně jednoduchá. Jede se přes Německo na západ a za mostem přes Rýn, ve Francii je kýžené místo. A teď vážně. České úřady potvrdí, že jsem nástupcem, a oznámí tento fakt do Štrasburku, Bruselu a Lucemburku. To jsou tři sídla Evropského parlamentu. Potom již budu na plénu představen. Pokud jde o výbory, rád budu pracovat ve výboru pro průmysl i v zahraničním. Samozřejmě, bude třeba si věci urychleně „načíst“. To věřím, že zvládnu. Přesto nebudu rovnocennou náhradou. Toho jsem si vědom.

Jak se vlastně díváte na „švýcarskou kauzu“ Miloslava Ransdorfa? Chápu, že toto téma je nyní velmi citlivé, ovšem média osobnost tohoto bývalého europoslance nijak nešetří. Tak třeba v časopisu Týden se objevilo: „Spoluzakladatel KSČM ovládal patnáct jazyků, ale zároveň byl nepraktický popleta.“ Týden navíc k jeho jménu ve svém článku uvedl: „Miloslav Ransdorf sice v dobré české tradici nenechal bruselské centrále ani cent z poslaneckých náhrad, ve vysvětlování svých autonehod také nevybočoval z typické české politické arogance, přesto se vymykal. Nikdo nedokázal vymyslet bizarnější zdůvodnění čehokoliv. To komunisté hned tak nenahradí.“ Lze k tomu něco říci?

Především se Týden hluboce mýlí. Jazyků, které Míla znal, bylo dvacet. V osobních financích si Míla vedl velmi bezstarostně a dlužno říci, že si této otázky nikdy moc nevšímal. Zato jeho encyklopedické znalosti mu záviděli i nejzavilejší protivníci. A osobně si myslím, že značná část intelektuálního potenciálu poslanců z Čech sídlila právě v jeho hlavě. Proto také pokračuje okopávání jeho kotníků i po smrti. Pánové a dámy z Respektu či Týdnu by v Bruselu jistě také centíky netrousili ani nikde nenechávali.