Jaký máte názor na směrnici EU o zbraních, podle které by občan neměl být vlastníkem palné zbraně?

Je to opravdu smutná kapitola evropské legislativy. Hlavním problémem směrnice je skutečnost, že není postavena na reálných poznatcích a na racionální úvaze. Naopak, je jen projevem demagogického přesvědčení některých lidí, že střelné zbraně jsou původcem zla a že když zakážeme střelné zbraně, tak na sebe už pak budou všichni hodní. Zkušenosti během příprav směrnice ukázaly, že lidé, kteří tomu takto slepě věří, rozhodně nejsou ochotni a vlastně ani schopni vést o své víře jakoukoliv racionální diskusi. Směrnice nezakazuje vlastnictví palných zbraní, pouze zakazuje určité typy palných zbraní – u nás by se mohl zákaz do jisté míry týkat mimo jiné například civilních verzí populárního samopalu vzor 58, což je jedna z nejrozšířenějších sportovních zbraní u nás. Obáváme se však, že je to jen začátek oblíbené salámové metody: dnes zakážeme něco, zítra něco dalšího a tak dále a tak dále, až se konečně dostaneme ke kýženému plošnému zákazu úplně všeho.

Domníváte se tedy, že omezení a zákazy palných zbraní nejsou řešením současné problematické bezpečnostní situace? V Británii je neměli ani policisté a nyní se už u „bobyů“ zase objevují…

Západoevropské země jsou tradičně posedlé různými zákazy v oblasti střelných zbraní a také zákazy různých sebeobranných prostředků. Setkáváme se tam s něčím, co bych nazval protizbraňovou hysterií. Tato hysterie většinou vzniká buď jako populistický důsledek nějakého náhodného neštěstí v souvislosti se střelnými zbraněmi, nebo jako důsledek zmíněné víry v totální odzbrojení obyvatelstva a z toho plynoucího všeobecného dobra. Zákazy střelných zbraní ale respektují jen jejich legální vlastníci. Zločince a teroristy zákazy nezajímají. Navíc i když se někde podaří zhoršit dostupnost nejen legálních, ale také nelegálních střelných zbraní, tak si zločinci a teroristé prostě najdou jiné prostředky. Automobily, chemikálie a tak dále. Od zákazů zbraní bychom mohli pokračovat k zákazům těžkých automobilů, nožů, některých chemikálií, kyselin, benzínu, motyk, klacků a já nevím čeho ještě. Tyto nápady, jakkoliv jsou absurdní, se už v Evropě reálně objevují. Velmi flexibilní systém restrikcí vidíme například v Británii. Britský policista vám může nadělat spoustu problémů jen proto, že vám najde v tašce šroubovák, když nejste zjevně řemeslník. Ve většině západoevropských zemí jsou zakázány dokonce i takové ryze obranné prostředky, jako je třeba pepřový sprej, který u nás může být klidně i výbavou dámské kabelky. Vynalézavost některých zemí v zákazech všeho možného prostě nezná mezí. Jako by jejich politici těmito zákazy omlouvali vlastní neschopnost a pokrytecky maskovali skutečnou podstatu bezpečnostních problémů, kterým čelí, a nedokážou je účinně řešit.

Jaká je nálada mezi českými majiteli zbraní? Jsou připraveni na jejich odevzdávání, prohlídky, návštěvy úředníků, prostě další buzeraci?

Nemůžu mluvit za všechny, ale pokusím se to vyjádřit ve společenských souvislostech. Nejlepší na dosavadní situaci kolem střelných zbraní u nás bylo to, že to dosud nebylo atraktivní téma. Samo vlastnictví palné zbraně nikomu nedávalo nějaký zvláštní statut. Na vlastnictví pistole nebo pušky nebylo nic zvláštního ani obdivuhodného. Poklidný stav v posledním čtvrtstoletí u nás vedl k jakési společenské samoregulaci. Atraktivita palných zbraní nebyla tak velká, aby si jimi lidé chtěli zvyšovat sebevědomí nebo společenské postavení. Stát navíc vlastnictví palných zbraní velmi racionálně reguluje. Tu racionalitu spatřuji zejména v tom, že stát za vás nerozhoduje o tom, zda palnou zbraň potřebujete, nebo ne. Pouze zjišťuje, jestli jste způsobilý k vlastnění a používání palných zbraní ze znalostního a bezpečnostního hlediska. Představte si ale nové hrozby legislativy EU z pohledu rekreačního či sportovního střelce. Mnoho let se v klidu věnujete svému koníčku, s láskou pečujete o svou sbírku zbraní, chodíte střílet na střelnici, soutěžíte a třeba dosahujete i vynikajících výsledků a sbíráte trofeje ze soutěží. Najednou přijde úředník, který nemá a ani nechce mít sebemenší představu o reálném stavu věcí u nás, a v podstatě řekne, že vaše zbraně jsou zdrojem nebezpečí a zla, vaše činnost se zbraněmi je podezřelá a vy sám jste potenciální zločinec, protože je pravděpodobné, že své zbraně budete chtít využít k nějaké kriminální, či dokonce teroristické činnosti, případně je prodáte jinému teroristovi. Tento úředník vám pak některé vaše zbraně prostě zabaví a u jiných vašich zbraní aspoň milostivě rozhodne, zda je opravdu tak nutně potřebujete, aby vám je případně nechal. Velkým tématem mezi majiteli palných zbraní i mezi jejich odpůrci je chystaná novelizace naší ústavy, kde by nově mělo být zakotveno právo na vlastnictví a používání palné zbraně za splnění určitých podmínek. V praxi tato novelizace nemění prakticky nic. Všechno zůstane jako dřív, jen stát bude ústavně demonstrovat důvěru ke svým občanům, což je podle mě velmi pozitivní a důležité. Přesto se u nás objevily hysterické a nepravdivé komentáře, jak se stát chystá rozdávat lidem zbraně, a podobné nesmysly. Je tragické, že tyto nesmysly produkují i někteří vysoce postavení politici. To je přesně ta iracionální protizbraňová hysterie, kterou vidíme v EU, démonizace střelných zbraní. Legislativní hrozby ze strany EU vedou k tomu, že se již nyní z palných zbraní u nás začíná stávat atraktivní téma, které vede ke zvýšenému zájmu o ně. Vlastnit zbraň najednou chtějí i lidé, které by to před dvěma lety ani nenapadlo.

To zní, jako byste nebyl zrovna nakloněn tomu, aby lidé vlastnili palné zbraně, i když jste sám střelec…

Ano i ne. Totiž samo vlastnictví palné zbraně ještě neznamená schopnost ji použít. Přestože se obvykle nevěnuji přípravě zájemců o zbrojní průkaz, v uplynulém roce mě oslovila řada lidí s prosbou o přípravu na zkoušky. Téměř všem jsem to rozmluvil, kromě dvou, které jsem nakonec připravil. Používám pořád stejné argumenty: na českém trhu – na rozdíl třeba od Německa – je k dispozici řada velmi účinných obranných prostředků, které si může koupit prakticky kdokoliv. Pepřové spreje, elektrické paralyzéry a tak dále. Když půjdete večer po městě s „pepřákem“ v kapse a přepadne vás nějaký agresivní opilec, „fouknete“ mu to do obličeje, a je hotovo. Pokud budete mít ve stejné situaci pistoli, taky mu to třeba taky „fouknete“ do obličeje, ale to už bude něco úplně jiného. Zkrátka kromě toho, že je nošení palné zbraně nepohodlné a velmi omezující, člověk musí být velmi dobře znalostně, dovednostně i psychicky připraven na to, že ji třeba budete muset použít. A na to vás pouhé zkoušky na zbrojní průkaz nepřipraví. Ještě horší je to, že nepřirozeně zvýšená atraktivita palných zbraní může vést k tomu, že si jimi někteří lidé budou zvyšovat sebevědomí, čímž se zásadně naruší ta zmíněná společenská samoregulace, která u nás dosud výborně fungovala. Tento jev vídáme právě v západní Evropě. Úplně jiná situace je, když se někdo chce zbraním rekreačně nebo sportovně věnovat a má k nim aspoň nějaký vztah. Střelba je krásný koníček. A když to opravdu umíte, můžete pak uvažovat i o tom, že zbraň budete také nosit pro obranu. Stát by ale neměl za občany rozhodovat, co potřebují a chtějí a co ne.

Zmínil jste Německo. Jak je to tam s palnými zbraněmi a s obrannými prostředky? V Německu je bezpečnostní situace přece poměrně napjatá…

Především legální nošení palné zbraně pro obranu je v Německu naprosto vyloučeno. Ostatní obranné prostředky jsou také problematické. Použít například pepřový sprej proti člověku znamená velký problém. V Německu stát prostě nedůvěřuje svým občanům natolik, aby jim dovolil samostatně se bránit nebezpečí. Důsledky nejsou dobré. Nedávno jsem měl v ruce německý katalog obchodu s vybavením do přírody a s vybavením „für Abenteurer“, tedy pro dobrodruhy. V katalogu byly podobné věci jako v našich army shopech – oblečení, stany, batohy a podobně. Na rozdíl od našich army shopů tam ale byla obrovská porce různých napodobenin vojenských zbraní – v podstatě hraček, které by u nás patřily spíše do hračkářství. Dále několik vzduchovek, luků a lukostřílů. A na konci katalogu jsem našel baseballové pálky! Na co asi mají být – na baseball určitě ne! Nabízí se otázka, jaká kultura a všeobecná etika panuje ve společnosti, kde existují velmi tvrdé až hysterické regulace střelných zbraní a současně mají občané potřebu hrát si na vojáky s plastovými napodobeninami a kupovat si baseballové pálky, aby někomu rozbili hlavu. To je přece hrozné!

Když jsme u obrany, jak se díváte na stanoviska některých poslanců, že je třeba do škol zavést zase něco jako bývalou brannou výchovu?

Jsem určitě pro. Nakonec, takové programy na školách už probíhají. Byl bych ale velmi opatrný, pokud jde o obsah i formu. Měl jsem možnost vidět videozáběry z přednášek vedených na školách profesionálními vojáky, a ačkoliv nepochybuji o profesionalitě naší armády, v tomto případě to působilo spíše jako velmi nepovedená improvizace. Také mám dojem, že jsou tyto programy předmětem zájmů různých subjektů, které si od nich slibují hlavně vlastní prospěch a nějakou exkluzivitu ve vztahu ke státu a k legislativě. To kvalitě výuky jistě neprospěje. Můj střelecký klub organizuje sportovní akce pro školy. Je to ale více o sportu než o branné výchově. Mně osobně dělá obrovskou radost, když vidím, jak to děti baví, a když nám učitelé náš program chválí. Pro děti je to vítané zpestření výuky, něco nového se dozvědí, něco nového si vyzkoušejí a mají zajímavé zážitky. V naší organizaci po celé republice existuje spousta dalších klubů, které se podobně věnují dětem, i když z nich nedělají vojáky, ale spíše zodpovědné sportovce.

Dětem prý zbraně do rukou nepatří, ale vy jste zjevně jiného názoru…

To rozhodně! Dětská sportovní střelba je v ČR na velmi dobré úrovni. AVZO TSČ ČR má svou republikovou komisi pro děti a mládež, a ačkoliv není organizací zaměřenou primárně na děti, dětský sport velmi podporujeme. Vždyť sportovní střelba je olympijský sport! Tvrdím, že sportovní střelba je tichý, zodpovědný a soustředěný sport. Děti se učí zodpovědnosti a disciplíně, střelba je vynikající sport pro hyperaktivní a nesoustředěné děti, je to úplně jiný svět, než na jaký jsou zvyklé. Takový malý střelec dostane ve třech letech svou první vzduchovku, v deseti letech začne zkoušet malorážku, pak i velkorážní zbraně a v jednadvaceti letech je to už zkušený střelec se skvělými bezpečnostními a sportovními návyky, který má větší zkušenosti než jiní lidé za celý život. A děti, které se tomuto koníčku věnují, pak také ke střelným zbraním přistupují velmi zodpovědně a nenapadne je s nimi dělat špatnosti. Vnímají je jako sportovní náčiní. Pokud jde o děti, například při spolupráci se zahraničními sportovními kluby narážíme právě na tu protizbraňovou hysterii, která je zvláště v souvislosti s dětmi opravdu extrémní. Nedokážu si představit, že bych přišel do německé základní školy s nabídkou sportovního dne pro dvanáctileté děti s přednáškou o sportovní střelbě a o zbraních, se soutěžní střelbou ze vzduchovky a s hlavní cenou pro vítěze v podobě zkušební střelby z velkorážní pistole. Myslím, že by na mě zavolali policii nebo psychiatra. V západní Evropě vládne jednoznačné přesvědčení, že střelné zbraně do škol prostě nepatří, a to ani v té nejryzejší sportovní podobě.

Přejděme od branné výchovy k vojenské službě – byl byste pro její zavedení? Toto téma vyvolává nejen na politickém poli nesmiřitelné reakce a na druhé straně generalita poněkud mlčí…

Osobně se domnívám, že plošné zavedení povinné základní vojenské služby tak, jak ji ještě mnozí pamatují, je totální nesmysl. Současná armáda nemá kapacity ani využití pro tak obrovský počet „záklaďáků“. Nejde jen o ubytování a stravování, jde zejména o vybavení a výcvikové kapacity. Důležitá je také dobrovolnost a motivace. K čemu je stotisícová armáda zoufale vybavených záklaďáků bez chuti a bez motivace, s prehistorickým vybavením, oblečená do onucí a kopřivových kabátů? To prostě není ta cesta. Berte to jako můj osobní názor. Více by vám řekl vojenský odborník, což já nejsem.

Pojďme do zahraničí. Měl jste nadstandardní kontakty s bývalou egyptskou generalitou. Máte tam doposud ještě nějaké známé, případně jezdí jako kdysi do ČR – například na závody? Pokud ano, co říkají o tamní vnitropolitické a bezpečnostní situaci?

Ano, na naše střelecké soutěže Zlatý Lev a Free Contest před lety jezdili střelci z egyptské armády. Byli to skvělí lidé, ohromně motivovaní a zodpovědní. Vzpomínám si, jak mi můj přítel generál Akml Salah Sharif jednou řekl: „Slíbil jsem našemu prezidentovi, že tento ročník vyhrajeme.“ Tehdy byl prezidentem Egypta ještě Muhammad Husní Mubarak. Egyptští střelci následující den dosáhli skvělých výsledků a hvězdných umístění. Bohužel egyptští armádní střelci k nám už nejezdí. Naposledy jsem se s nimi viděl, když jsem jim pomáhal s přípravou na letní olympijské hry v Pekingu v roce 2008. S jedním z nich jsem v občasném kontaktu. Už odešel z armády a politiku ani bezpečnostní situaci spolu neřešíme.

Co říkáte na český zbrojařský průmysl? Vzpamatoval se z těžké situace minulého desetiletí?

Vojenské zbraně a vybavení nejsou můj obor. Pokud jde o civilní zbraně, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že české střelné zbraně mají vynikající pověst díky výborné kvalitě i skvělému designu. V tomto ohledu máme být na co pyšní. A když jsem měl před časem poprvé možnost vyzkoušet si na jedné armádní soutěži novou útočnou pušku Bren, byl jsem naprosto uchvácen! Moc bych ji chtěl, ale nemám pro ni žádné rozumné uplatnění a doma by mi to asi také neprošlo...

Po teroristickém útoku v Barceloně zintenzivnily hlasy, že bychom si měli vzít příklad z Izraele. Ne tedy až tak dalece, že na základní vojenskou službu budou povinně chodit i dívky, ale o to aby byla možnost vyzbrojení občanů, kteří mohou operativně reagovat. Je toto podle vás reálné? A na druhé straně, není tu nebezpečí, že se na těchto událostech „přiživí“ tajné služby, aby se mohlo více špiclovat, pronikat do soukromí, prostě aby se hranice „Velkého bratra“ zase poněkud posunula, samozřejmě na úkor běžného, slušného občana?

Jak jsem řekl, plošná vojenská služba pro muže je podle mého názoru v našich podmínkách nesmysl a rozšíření na ženy je jen další nesmysl. A nejde jen o kapacitní problémy armády, které jsem zmínil před chvílí. Jde také o nutnost pravidelných cvičení a využitelnost těchto lidí nejen ve válečném konfliktu, ale i v běžném životě. Vezměte si třeba padesátiletého muže, který se vůbec nevěnuje zbraním a střelbě, jen dodnes nostalgicky vzpomíná, jak z něj před třiceti lety udělala vojna chlapa, a který by dnes možná i uvítal obnovení povinné základní vojenské služby. Dejte mu opaskové pouzdro s nabitou pistolí a zkuste s ním nasimulovat chování při teroristickém útoku. Jeho úkolem bude zastavit útočníka, a přitom nevystavit ohrožení života sám sebe a neohrozit ani nevinné lidi okolo. Na základě svých zkušeností vám se vší zodpovědností můžu říct, že to v devadesáti procentech případů dopadne špatně. Především ten člověk nebude vůbec umět s pistolí bezpečně zacházet a už vůbec ne střílet. Ve stresu a třeba z nějaké nezvyklé pozice nemá šanci trefit vůbec nic – a pokud něco nebo někoho trefí, nebude to terorista, ale máma s dítětem jdoucí deset metrů vedle. Navíc nebude mít ani přibližné povědomí o tom, za jaké situace vůbec smí zbraň použít. Také nelze zapomínat na to, že základní zbraní jednotlivce není v armádě pistole, ale útočná puška, tedy zbraň, kterou rozhodně nikdo nebude nosit pro účely osobní obrany. Když vidím, jaké návyky si lidé odnesli z vojny, pokud jde o zacházení s dlouhou i s krátkou zbraní, je to často hrůza. Za tento názor mě možná někteří chlapi budou chtít ukřižovat, ale ruku na srdce, naučili vás na vojně taktiku obrany při teroristickém útoku v městském prostředí s pistolí? V takovém případě má daleko větší šanci sportovní střelec, který se věnuje některé z disciplín praktické střelby. Je zvyklý střílet ve stresu, ve velké rychlosti i v neobvyklých situacích. Nicméně pořád se točíme kolem obrany občanů v krizových situacích, což je až ta poslední a nejhorší možnost. Daleko více je třeba věnovat se prevenci, aby k takovým situacím nedocházelo. Osvětlování budov barvami národních vlajek a vyjadřování solidarity a smutku po teroristických útocích není prevence.

Pokud jde o působnost tajných služeb, možná vás překvapím, ale vůbec nemám problém s tím, aby se zajímaly o ty, kdo se se zbraní v ruce připravují na účast v nějakém ozbrojeném konfliktu. Viděl jsem řadu videozáběrů z takzvaného výcviku různých dobrovolnických bojových skupinek a nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo jestli mám být zděšen. Je zjevné a vlastně i přirozené, že se na tyto neorganizované skupinky nabalují různí podivíni a extremisté všeho druhu. Vymýšlejí si vlastní výcvik, jehož styl vychází částečně z akčních filmů a částečně působí jak výcvik lidově demokratické armády z poloviny minulého století. Z takových lidí pak mohou někdy vznikat bojové skupinky, které se budou považovat za legitimní náhradu armády a policie a budou si hledat nějakého nepřítele, proti kterému je třeba bojovat. Řeknou si: „Rus je daleko, Američan taky, muslimové ne a ne se objevit, tak co kdybychom to tady zatím aspoň vyčistili třeba od Židů, cikánů, homosexuálů, feťáků, boháčů, úředníků… To je jedno, hlavně abychom rychle našli nějakého nepřítele.“ Naštěstí většinou zůstane jen u siláckých řečí po pěti pivech, ale od pátého piva může být někdy zatraceně blízko k uchopení zápalné láhve nebo baseballové pálky. A na to, aby se to nestalo, tady máme tajné služby a policii. Víte, například k tomu, aby u nás člověk získal zbrojní průkaz, musí nejen projít zkouškami a mít kladný posudek od lékaře. Musí mít také to, co zákon nazývá spolehlivostí. O spolehlivost se dá poměrně snadno přijít. Řízení automobilu pod vlivem alkoholu, domácí násilí, opakované výtržnosti, ale také různé projevy extremismu. Vůbec mi nevadí, když si mě jako držitele zbrojního průkazu a majitele palných zbraní pravidelně proklepne nejen policie, ale třeba i tajné služby. Nejde totiž jen o mě. Když stojím s pistolí nebo se samopalem v ruce na soutěžní palebné čáře s dvaceti dalšími střelci, jsem rád, že všichni jsme stejně dobře prověření.

Co si myslíte o nápadu některých politiků zapojit do obrany státu myslivce?

Začnu malou historkou. Asi před patnácti lety jsme na střelnici americké armády s kolegy absolvovali střelecký výcvik pro získání armádní kvalifikační třídy ve střelbě z pistole. Soutěžilo se v mířené střelbě na terč. Pro nás, sportovní střelce, to bylo směšně lehké. Všichni jsme snadno dosáhli na nejvyšší stupeň kvalifikace. Od té doby se sice můžu pyšnit certifikátem a krásným odznakem US Army Expert ve střelbě z pistole M9, ale to ještě neznamená, že bych mohl jít do akce společně s americkými vojáky. Jsem sportovní střelec, neznám vojenskou taktiku, neumím střílet v běhu a tak dále. Úplně stejně je to s námi, sportovními střelci, a s myslivci při případném zapojení do obrany státu. Mezi námi je řada odborníků a zdatných střelců, kteří mohou být velmi užiteční jako odborníci na zbraně, střelbu a třeba i obranu a bezpečnost, ale samotná skutečnost, že je někdo myslivec nebo sportovní střelec, nestačí. Je potřeba mít i další související znalosti a dovednosti. Z technického pohledu je také velmi problematický nápad, že by střelci a myslivci měli poskytovat své zbraně státu v případě ohrožení. Představte si tu nekonečnou řadu typů zbraní a ráží. Například u ráží lze zjednodušeně říci, že z celé té řady by mohla armáda a policie použít jednu až dvě pistolové a dvě až tři puškové ráže. A co ty ostatní? Majitelé zbraní jiných ráží by byli této povinnosti zproštěni? Jak by se logisticky řešily dodávky střeliva pro zbraně různých ráží? O různých typech zbraní s odlišnostmi v ovládání ani nemluvím.

V organizaci AVZO TSČ ČR máme množství pobočných spolků se zaměřením na střelectví, ale také spolky se zaměřením na jiné technické obory, jako jsou radioamatéři, potápěči, automobiloví závodníci, kynologové a tak dále. Z těchto odborností je spousta využitelná v rámci zajišťování bezpečnosti státu, ale nelze říct, že každý, kdo je členem AVZO a střílí, je vlastně něco jako voják. Není. Podobné to je i s myslivci a dalšími zájmovými a sportovními svazy v tomto oboru.