V současné době se Evropa nachází v procesu fragmentace, který znemožňovala studená válka a obavy z destabilizace. Hned po jejím skončení začaly procesy, které měnily hranice v Evropě (Jugoslávie, Kavkaz a nyní také snahy o nezávislost Skotska a Katalánie). Podle Friedmana není v takovém kontextu ukrajinská krize ničím unikátním a je projevem odstředivých tendencí, které se dají pozorovat v Evropě už delší dobu. „Jinak řečeno, ukrajinská krize je svázána nejen s Ruskem. Je také svázána s evropskými procesy, s krizí Evropy,“ říká Friedman.

„Evropané jsou hrdí na to, co nazývají ‚výjimečností‘: jako by se zbavili válek a půl století žili ve světě stability a rozkvětu. Ale do začátku 90. let byla Evropa v podstatě okupována USA a SSSR. Potom se stala Jugoslávie, poté Kavkaz. Evropský kontinent nebyl nikdy opravdu mírový.“

K obviněním na adresu Ruska, které vznáší EU a USA ohledně Krymu, kde mělo Rusko „překročit hranici silou“ poprvé od druhé světové války, Friedman řekl, že „Američané vědí, že je to blbost. Prvním příkladem byla Jugoslávie. A Kosovo se stalo jen kulminací toho procesu. USA jsou přímo zainteresovány na těchto událostech.“

Jaké jsou cíle USA a Ruska na Ukrajině?

Podle Friedmana v posledních sto letech bylo cílem USA nedovolit, aby se jedné velmoci podařilo zkoncentrovat příliš mnoho moci, aby ovládla Evropu. Princip byl jednoduchý, snažit se udržet rovnováhu moci v Evropě a popřípadě se přidat na poslední chvíli na slabší stranu. „Přitom USA považovaly za nejnebezpečnější potenciální svaz mezi Ruskem a Německem. To by bylo spojenectví mezi německou technologií a kapitálem a ruskými přírodními zdroji a lidskými zdroji.“

USA se nyní snaží o blokování několika možných regionálních hegemonů, jako jsou Srbsko, Írán, Irák. Metoda, kterou aplikují, je vytváření chaosu, který oslabuje, nikoliv přímá konfrontace.

Fragmentování Evropy oslabuje NATO a v danou chvíli evropské země nemají žádnou skutečnou armádu a spoléhají na vojenskou sílu USA. „V kontextu oslabení Evropy, moc Ruska dostatečně vzrostla,“ tvrdí Friedman.

Strategický imperativ Ruska je podle jeho názoru „mít co možná nejhlubší nárazníkovou zónu na svých západních hranicích. Proto se Rusko bude vždycky zvláštním způsobem chovat k Bělorusku, Ukrajině, Pobaltí a dalším zemím východní Evropy. Mají velký význam pro národní bezpečnost Ruska.“ Rusko ve vztahu k Ukrajině a NATO nemůže dopustit situaci, kdy by se jejich jednotky ocitly pár set kilometrů od Voroněže nebo Kurska.

K otázce motivů USA v případě Ukrajiny dále Friedman uvádí: „USA byly zainteresovány na tom, aby na Ukrajině byla prozápadní vláda. Viděly, že Rusko je na vzestupu a snažily se o to, nenechat je konsolidovat pozice v postsovětském prostoru. Úspěch prozápadních sil na Ukrajině by umožnil zadržení Ruska.“

Na Ukrajině podle ruského názoru došlo ke státnímu převratu a Friedman dodává: „Skutečně se jednalo o ten nejméně skrytý státní převrat v dějinách.“

„Cílem Ruska je dosáhnout toho, aby Ukrajina byla neutrální, naopak cílem USA je, aby Ukrajina zadržovala Rusko a zamezila jeho vzestupu v Evropě. Oba cíle jsou legitimní a žádná strana se nemýlí, protože obě vycházejí ze svých národních zájmů,“ dodává Friedman.