FAJADGATE, NEBO DŮVOD PRO HRDOST?

Je to velká smělost, vyjadřovat se ke kauze, v níž se každý den objevují nové informace. Pokusím se s tímto vědomím přičinit několik dílčích poznámek a hodlám vycházet z několika málo faktů, které v kauze existují.

Jsou jimi například údaje obsažené v usnesení Městského soudu v Praze z 22. září 2015, kterým rozhodl o přípustnosti vydání Alího Fajáda, Faouziho Jabera a Chálida Marabího.

Bude to tedy rekonstrukce přinejlepším polovičatá, pouze podle údajů dodaných úřady Spojených států a ve znění obsaženém v usnesení Městského soudu v Praze.

CO SE PODLE AMERIČANŮ STALO

17. října 2012 se v Ghaně sešel Jaber s americkými tajnými zdroji CS-1 a CS-2 a sdělil jim, že může kolumbijské organizaci FARC (která je podle Američanů „zapojena do násilného svržení vlády Kolumbie a do boje s americkým vojenským personálem umístěným v Kolumbii“, což je sdělená okolnost důležitá pro trestní stíhání) poskytnout zbraně, pomoci se skladováním a dopravou kokainu a pomoci s legalizací výnosů z trestné činnosti (prodej narkotik).

17. listopadu 2012 schůzka v Ghaně ve stejném složení. Jaber byl informován, že FARC se věnuje obchodování s narkotiky a dováží je i do New Yorku (tedy na území USA, což je důležitá okolnost pro trestní stíhání). Jaber sdělil, že je schopen převádět peníze z jiných míst do státu New York (opět důležitá okolnost pro trestní stíhání) a že dodavatele zbraní osloví, až dostane seznam požadovaných zbraní.

18. listopadu 2012 opět schůzka v Ghaně. Jaber požádal CS-2 o informaci, kam mají být zbraně dodány.

30. listopadu 2012 potvrdil Jaber telefonicky CS-1, že dostal mailem seznam zbraní (rakety země-vzduch, útočné pušky, granátomety, granáty) a že jej předá dodavateli zbraní.

Prosinec 2012 – Jaber se opakovaně mailem dotazoval, zda má FARC zájem o zbraně nové či použité a na místo jejich dodání. Ohledně praní peněz z prodeje narkotik žádal o čísla a místa používaných bankovních účtů v Evropě, Africe a USA.

17. ledna 2013 schůzka Jabera s CS-1, CS-2 a nově s CS-3 (DEA), údajným expertem na zbraně pro FARC. Jaber sdělil, že cestoval nejméně do dvou zemí, aby uspíšil obchod se zbraněmi, které budou dodány od dodavatelů v Rusku, Číně, Bělorusku, Íránu nebo Iráku. Poté se na schůzku dostavil Marabí, kterého Jabir představil jako osobu, která bude FARC pomáhat při obchodování s narkotiky. Když byl Marabí informován, že FARC prodejem narkotik financuje svůj boj proti vládě a americkým silám (důležitá okolnost pro trestní stíhání!), sdělil, že může pomáhat FARC při obchodu s narkotiky díky svým stykům v nejmenovaném západoafrickém přístavu, a domluvil dorozumívací strategii. Jaber se nabídl, že představí CS-2 osobám vlastnícím pro praní peněz vhodnou západoafrickou firmu. Jaber souhlasil, že v Ghaně obdrží určitou sumu peněz a část odešle do USA. Jaber slíbil, že pronajme prostory na uskladnění kokainu a založí západoafrickou firmu vhodnou pro obchod s narkotiky.

10. března 2013 se v Ghaně sešli Jaber a Marabí s CS-1 a CS-2, od nichž obdrželi 200 000 USD, které měli proprat (za což dostali 14 000 USD odměnu). Marabí informoval o dvou vhodných firmách pro transfer narkotik a navrhl, že by mohl využít rodinné příslušníky, aby v New Yorku založili firmy, vhodné pro dopravu narkotik.

11. března 2013 další schůzka na stejném místě ve stejné sestavě. Marabí předal CS-1 a CS-2 nádobí a skleněné zboží a navrhl je použít k utajení zásilky narkotik.

15. dubna 2013 vložili Jaber a Marabí 199 975 USD na účet v New Yorku (předaných 200 000 USD minus převodní poplatek 25 USD).

26. července 2013 informoval Jaber CS-1, že Fajád, „poradce zbraní pro Ukrajinu“, pomůže s obchodem se zbraněmi.

31. července 2013 sdělil Jaber telefonicky CS-1, že mu Fajád poskytl fotografie pro falešný pas kvůli usnadnění cestování v tomto obchodu.

8. října 2013 Jaber na schůzce v Polsku ukázal CS-1 a CS-2 falešný „africký“ pas pro Fajáda.

9. října 2013 telefonoval Jaber CS-1, že se nemůže zúčastnit schůzky v Polsku, a pozval jej na Ukrajinu, aby si prohlédl zbraně.

26. října 2013 sdělil Jaber telefonicky CS-1, že s Fajádem konzultovali obchod se zbraněmi.

16. listopadu 2013 schůzka v Polsku (Jaber, Fajád, CS-1, CS-2 plus „odborník na zbraně pro FARC“). Fajád sdělil, že zásilka bude mít ekvadorský „end-user-certificate“. Fajád požadoval upřesnění požadovaných zbraní s tím, že až dostane jejich seznam, sdělí cenu a způsob plateb. Fajád sdělil, že v další emailové komunikaci bude jako konečné místo určení označovat Libyi.

11. prosince 2013 Fajád telefonicky sdělil CS-1 cenu zbraní, s tím, že polovina musí být zaplacena po sjednání obchodu, ale ještě před dodáním.

22. února 2014 Fajád e-mailem upřesnil objednávku z 5. února 2014 a celkovou cenu (8 277 500 USD).

5. dubna 2014 schůzka „tajných zdrojů“ (včetně CS-4) s Jaberem a Fajádem v hotelovém pokoji v Praze (Marabí čekal v hale hotelu). Fajád sdělil, že obstará dokumenty povolující vývoz zbraní z Ukrajiny. CS-4 sdělil Fajádovi, že požadovanou polovinu (? – USD 4,5 mil.) dostane druhého dne; Fajád požadoval zbytek do 6 týdnů.

A PAK SPADLA KLEC

Obchod byl již sjednán, účastníci se ocitli těsně před jeho realizací, a dál už agenti jít nemohli, a tak byli všichni tři obchodníci v Praze zatčeni. Ze Spojených států pak přišla žádost o jejich vydání k trestnímu stíhání.

Faouzi Jaber je stíhán pro trestné činy spiknutí s cílem zabít důstojníky a zaměstnance Spojených států, spiknutí k nabytí a prodeje raket země-vzduch a raketových odpalovačů, spiknutí k poskytnutí materiální podpory nebo zdrojů teroristické organizaci, spiknutí ke spáchání praní špinavých peněz, spiknutí k prodeji a držení kokainu za účelem prodeje při znalosti toho, že kokain bude importován do Spojených států.

Chálid Marabí je stíhán pro trestné činy spiknutí k poskytnutí materiální podpory nebo zdrojů teroristické organizaci, spiknutí ke spáchání praní špinavých peněz, spiknutí k prodeji a držení kokainu za účelem prodeje při znalosti toho, že kokain bude importován do Spojených států.

Alí Fajád je stíhán pro trestné činy spiknutí s cílem zabít důstojníky a zaměstnance Spojených států, spiknutí k nabytí a prodeje raket země-vzduch a raketových odpalovačů, spiknutí k poskytnutí materiální podpory nebo zdrojů teroristické organizaci.

BYLA TO POLICEJNÍ PROVOKACE?

Při čtení byť jen tohoto amerického scénáře vyvstávají mnohé otázky (nebudeme mluvit o úrovni dokumentace, která u mnohých zpravodajců a policistů nepochybně přivodí pocit „déja vu“, neboli že tak „kvalitní“ materiály znají ze své praxe až příliš dobře).

Například: jak se narodila ona první schůzka v Ghaně? Obhájci argumentují, že jde nepochybně o policejní provokaci. Kde se tam vzali američtí agenti? Jak přišli na Jabera? Američtí žalobci argumentují, jak se dočteme v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, že „Jaber byl již před shora uvedenou trestnou činností zapojen do obchodu s kokainem, padělání měny Spojených států amerických a krádeží totožnosti ve velkém měřítku. Rovněž byl ve spojení s obchodníkem se zbraněmi, který byl později odsouzen v USA za spiknutí prodávat zbraně organizaci FARC. Z těchto informací rovněž vyplývá, že Jaber sám vyvíjel iniciativu směřující ke spáchání trestné činnosti.“

Nuže, přihlásí se dobrovolně někdo z příznivců vydání Jabera do USA k tomu, že by i ve svém případě akceptoval takovéto zdůvodnění? Upřímně řečeno, já ne, protože jsem byl v životě ve spojení s několika „zločinci“ i zločinci, neboť to jsou lidé nejen důležití pro získání žádoucích informací, ale často i velmi osobití a zajímaví a leckdy čestnější než mnohé celebrity. A velmi bych se ošíval, kdyby jen toto bylo interpretováno jako „vyvíjení iniciativy směřující ke spáchání trestné činnosti“.

HYPOTÉZA O JINÉ VERZI PŘÍBĚHU

Jistě by bylo zajímavé slyšet verzi tohoto příběhu od libanonských úřadů, které se znají k Fajádovi jako k agentovi své tajné služby, věřte nebo ne. Případně od zúčastněných osob z Ukrajiny. A ruské a izraelské vládní instituce mají nepochybně o kauze zase své poznatky.

Nicméně lze dedukovat, že američtí agenti mohli být docela dobře v Praze v nebezpečí zatčení, kdyby naše úřady byly těmi libanonskými požádány o spolupráci. Protože tu bylo tak nějak příliš mnoho zpravodajských průsečíků, takže je možno – ovšemže pouze v rámci pracovní hypotézy – se dopustit i odhadu. Ono se toho totiž za celou tu dobu mnoho nestalo. Kromě mnoha řečí vlastně vůbec nic. Žádné zbraně nakoupeny nebyly, žádné drogy nebyly zobchodovány, pouze 200 tisíc USD bylo propráno – ale na přímou žádost amerických agentů, takže před soud by šli s prázdnýma rukama.

Navíc těch 200 000 dolarů je částka, kterou soudce tajným agentům v rámci tajné akce povolí proprat. Pro druhou stranu to mohlo být docela komické přiznání barvy, protože na propírku drogových peněz to bylo žalostně málo. Navíc, proč by teroristé (FARC) potřebovali na nelegální nákup zbraní proprané peníze?

Od samého počátku se proto stále více nabízí možnost, že šlo o srážku dvou či více zpravodajských operací. Agenti obou stran se oťukávali, až jedna strana udělala chybu a vydala se do nebezpečné jurisdikce. Je zajímavé, že američtí agenti zřejmě omrknout zbraně na Ukrajinu nejeli. Zločinci mají vypracované postupy, jak podrobit nastrčené agenty zkouškám, v nichž prostě nemohou obstát, protože by ztratili legální krytí.

Obchod zbraněmi je prošpikován zpravodajskými, tajnými, bezpečnostními, finančními, celními a daňovými agenty a jejich spolupracovníky a informátory. I dvojitými, či dokonce několikanásobnými. A Ukrajina byla a je „zájmové prostředí“. Nadto není jisté, s jakým záměrem američtí agenti do akce šli a jestli se vyvíjela podle plánu – anebo byla v průběhu času modifikována až třeba kvůli změněnému geopolitickému kontextu dočista „odchýlena“, či dokonce obrácena. Vyloučit nelze nic.

ČESKÁ VZPURNOST?

Česká vláda neměla lehké rozhodování, protože pevných bodů k opření měla zřejmě pomálu. Jedním z nich byla úvaha, jestli vláda může ustát důsledky toho, že by udělala opak zamýšleného a nakonec realizovaného.

K tomu je potřeba zdůraznit, že ze strany Spojených států nepadla „nezvykle ostrá slova“, to jen nějací přičinliví sebemrskači přilévají oleje do sotva doutnajícího ohniště. Podle překladatele Michala Žantovského „to slovo, které se objevilo v anglickém textu toho prohlášení bylo dismayed, což znamená rozčarováni nebo zklamáni, je to o něco slabší slovník než slovo šokováni.“

A to by odpovídalo nutné reakci americké strany, která nemohla přiznat, že s nevydáním souhlasila, protože by tak oslabila naléhavost svých obdobných aktů v budoucnosti. Česká strana s touto reakcí byla nepochybně recipročně též srozuměna. Pouze někteří přeuvědomělí aktivisté se museli předvést. Zřejmě ze setrvačnosti, protože je těžko někdo nutil (ani nemusel) k těm srdceryvným výlevům, jak jsme zradili USA a jak to teď půjde z kopce s naší zpravodajskou spoluprací a jak na tom bude profitovat mezinárodní terorismus...

Budiž po pravdě řečeno, že i kdyby američtí zpravodajci ochabli ve sdílení zpravodajských informací, ani by to asi naše zpravodajská komunita moc nepoznala. Odedávna platí, že informace chodily – když už – tak od nás k nim. Osobně si vzpomínám na jedinou „žhavou“ informaci, kterou jsme dostali – asi o den dříve, než se objevila v novinách. Ale ano, čas hraje svou roli, jistěže, to nelze podcenit. Nicméně takovouto „žhavou“ informaci by nám americké služby bezesporu předaly i v této situaci, protože by šlo o ochranu především jejich osob a objektů na našem území.

Takže vláda se rozhodla dvě ze tří požadovaných osob nevydat. Nejde o oportunismus, ale o docela důvodné uspokojení, které jsem pocítil, protože můj hrubý odhad z velké dálky a s nepatrným množstvím informací je v souladu s tímto vládním rozhodnutím. Pocit nečekaný – a dobrý!

VLÁDA A MÉDIA

Někteří novináři mají důvod k nářkům, ať vláda udělá cokoliv. Jistě, v kabaretní rovině to je pochopitelné a přímo nezbytné. V rámci alespoň trochu důstojného komentáře je ovšem třeba také občas odkrýt karty.

Ministr obrany Stropnický totiž protentokrát řekl médiím pravdu, kterou novináři z politiků vždy páčí. Ale jak vidno, nikoliv kvůli pravdivému informování veřejnosti, což je úkol, za který se mnozí jen skrývají, aby ve skutečnosti popustili uzdu svým nejhorším pudům. Stropnický řekl pravdu, a zase to tedy bylo špatně.

Jistě, vláda se měla lépe dohodnout na výstupech, měla stanovit jednotnou mediální strategii. Ale to je ta nejmenší vada na kráse. Člověk měl alespoň možnost nahlédnout do složitosti celé situace.

JE FAJÁD KLÍČEM?

Je dobré si uvědomit, že Fajád působil 20 let na Ukrajině, měl ukrajinský pas, postupně dosáhl velmi vysokého politického i profesního postavení. Co mohl všechno vědět o obchodu se zbraněmi na Ukrajině?! Přežil v roce 1994 nastoupivšího prezidenta Leonida Kučmu i Viktora Juščenka – a stále dělal pro ukrajinské zbrojaře. I za Viktora Janukovyče, ale jeho pád přežil jen o několik týdnů. Jakou to hraje roli v celém případu?

Nebyla to Ukrajina Západu nepřátelská, pro kterou Fajád pracoval. Naopak, byla velmi vstřícná, stala se členem programu Partnerství za mír, chtěla do NATO, byla lákána do EU, ta milá Ukrajina v čele s tím inteligentním a charismatickým Viktorem Janukovyčem, než se zjistilo, když nepodepsal asociační dohodu s EU, že je to vlastně pěknej parchant, zloděj on i jeho syn, a že nakradené peníze má ten hamoun a chamtivec ulité v západních bankách...

Snaha amerických trestněprávních orgánů dostat Fajáda do USA je evidentně velká, ale ta žízeň možná není až tak kvůli potrestání, ale asi kvůli informacím, kvůli tomu všemu, co ví o účasti Ukrajiny na všelijakých zbrojních obchodech, ať už na tu či onu stranu. Takže mohlo jít o snahu, aby Fajád mluvil – ale také, paradoxně, aby nemluvil.

RIZIKA ZPRAVODAJSKÝCH OPERACÍ

Závěrem snad jen malou poznámku k účasti příslušníka Vojenského zpravodajství (VZ) v české výpravě do Libanonu. Neoddělitelnou součástí zpravodajských aktivit je riziko. Nevíme, co bylo vojenským zpravodajcům nabídnuto, že se VZ rozhodlo pro vyslání svého příslušníka. Pokud šlo pouze o informaci týkající se uneseného českého občana v Libyi, pak je na místě skepse, kterou vyjádřil generál Andor Šándor, totiž zda informace nemohla být získána bezpečněji. Mohlo však jít o něco víc, protože zpravodajské aktivity se odehrávají i v předpolí, tedy tam, kde diplomatické styky jsou nedostatečné (jsou-li vůbec). To mohlo vést VZ k akceptování rizika, spojeného s touto cestou.

Samozřejmě, jak psával Kurt Vonnegut, ne vždy vyjde všechno podle plánu. I zpravodajské neúspěchy patří k věci. Nemělo by proto z celé „aféry“ plynout nic více než důkladné poučení. Nikoliv však závěry, které by zpravodajce odrazovaly od odvážných činů. Neboť riziko prostě patří k této profesi a vláda by neměla zpravodajce demotivovat. I z tohoto hlediska proto zaslouží její rozhodnutí respekt.

Jan Schneider, bezpečnostní analytik