Pokládal jsem a pokládám starší filmy Jiřího Menzela za něco, co souzní s českou duší. Přesto Menzel vnímá a hodnotí český národ značně negativně. Se svým znechucením se netají a ventiluje ho opakovaně, naposled 23.12. v Hyde parku. Příčinu potíží české společnosti vidí v tom, že jsme národ plebejců.

Dominuje v něm prý líná lůza, polovina Čechů jsou podle něj burani a naším problémem je plebejskost. Mezi hrstičku ušlechtilých lidí českého národa řadí Karla Schwarzenberga. Masu buranů podle Menzela tvoří zejména ti, kteří volili Miloše Zemana. Jakoby netušil, že většina občanů volila Zemana jen proto, že představoval menší zlo. Já také.

Toto sdělení národem uznávaného režiséra mne uvedlo do velkých rozpaků. Co Jiřího Menzela postihlo, že je tak zatrpklý, zahořklý a nesnášenlivý? Osobně si myslím, že jeho intelekt a povahu pozměnilo přirozené stárnutí. Jinak by těžko mohl směšovat plebejství a buranství. Bohužel, proti věku není léku.

Většina filmů, kterými Menzel pronikl do české duše, byla inspirována Bohumilem Hrabalem. Řekl bych, že poetika obou umělců si byla blízká. A není větší oslavy plebejství než Hrabalovy prózy. Když jsem si poprvé přečetl povídku Jarmilka se vzpomínkami a úvahami lidového člověka, který přežil koncentrační tábor a prokázal takovou víru v život, že až mrazí v zádech, byl jsem dojat do hloubi duše. Hrabal lidi nepřikrášluje a věří v tvořivost a sílu lidového člověka.

Díky kolegovi z FFUK  Ivu Treterovi, který byl Hrabalovým přítelem, jsem měl možnost s Mistrem několikrát mluvit a sledovat ho v přístolním rozhovoru. Přímo si užíval médium živého, proudícího jazyka. Viděl jsem, jak vyprovokoval spor dvou řemeslníků a se zájmem sledoval, kam se bude vyvíjet. Možná se mu už v hlavě odvíjel nový příběh. Jako by jeho tvorba dávala za pravdu významnému francouzskému básníkovi Isidoru Ducassovi, který v odsudku exkluzívního umění elit prohlásil, že „poezie musí být vytvářena všemi, ne jedním člověkem.

Vzpomínám si, jak mne hluboce zasáhl román Petra Jaroše Tisícročná včela, na jehož základě natočil Juraj Jakubisko své nejlepší dílo. Byla to neokázalá oslava síly obyčejného lidového člověka a jeho solidárního chování. Plebejství jsem tehdy vnímal a vnímám jako věc v zásadě pozitivní, stejně jako české rovnostářství. To ostatně vyznávají i jiné národy, třeba Dánové, Švédové, Norové, Islanďané nebo Finové. Celý sever Evropy je rovnostářský a plebejský. Je snad proto špatný?

Menzel v Hyde parku připomněl, jak jeden český politik během státní návštěvy stopil protokolární pero. Vyvozuje z toho, že je buran- tedy (viz slovníky) - venkovan, balík, neotesanec, omezenec, primitiv. Tohle mu Václav Klaus určitě nezapomene. Tím spíš, že nemá rád ztělesnění plebejské vitality, jako je Haškův Švejk a jako jsou Hrabalovy romány.

Po Menzelovi nezůstane zpackaná ekonomická reforma, ale trvalé kulturní hodnoty. Vnímavý divák nezapomene na pocit katarze v závěru Skřivánků na niti. Ale otázka hlavního hrdiny Skřivánků (Hrabal i Menzel se ovšem bez výrazného románového hrdiny obejdou, i to patří k plebejství) zůstává. Kam se nám ztratila pravda?