Poláci (3.5.), Američané (4.7.), Francouzi (14.7.) i Němci (3.10.) to mají se státními oslavami jednodušší. Také proto – i když to není důvod jediný – si Češi drží druhý státní svátek 28. října, i když Československo už dvě desetiletí neexistuje. Konec podzimu umožňuje nejen vzpomínat na odkaz Masarykovy republiky, ale i větší společenské rozšoupnutí…..

Oba dny měly po dvacet let pro českou státnost jednoho společného jmenovatele. Vystoupení prezidenta, ve kterém hlava státu národu sdělila, kde jsme a kam kráčíme. Ne vždy každý musel souhlasit s tím, co ten den slyšel, ale šlo nepochybně o rituál, který měl pro naši národní pospolitost velký smysl. Možná ještě důležitější bývalo vystoupení novoroční. Někdo ho poslouchal ještě v kocovině u snídaně, jiný střízlivý u oběda. Ale v obou případech otevíralo dveře do nového roku. Politici i obyčejní lidé prezidentovo vystoupení komentovali, vyhraňovali se k němu, třebas i kriticky. Zkrátka napřímili své hledí do budoucnosti a na srdci jim ležel zájem nás všech. Neboť budoucnost, a nikoli minulost je to, o co nám všem přece jde.

Miloš Zeman, historicky náš první prezident volený přímo lidmi, na tento rituál úplně a vědomě rezignoval. Své říjnové vystoupení ve Vladislavském sále, vyřčené zpatra tak, jak to měl vždycky rád, omezil na obhajobu lidí, které vyznamenal. To šlo i racionálně pochopit, když se rozhodl ocenit takové národní „velikány“ jako Františka Čubu, Jana Kříže nebo Jaroslava Vodičku. Jako metafora průšvihu, ve kterém se ocitáme, to možná posloužilo dobře. Ale obhajoba těžko obhajitelného vytěsnila jakýkoli pohled na to, kam česká pospolitost směřuje a kam směřovat má.

Novoroční vystoupení pak prezident vynechal zcela. Své rozhodnutí vystoupit místo na Nový rok na svátek Sv. Štěpána vysvětloval snahou navázat na masarykovskou tradici. To je ovšem nesmyl, když víme, že TGM měl jen jedno nebo dvě rozhlasová vystoupení, jejichž význam byl spíš marginální. Vánoce jsou tradičně křesťanské a rodinné svátky a invaze agnostického politika, který má rodinu po boku jen, když se mu to politicky hodí, je do této atmosféry bez jakékoli nosné tradice v zásadě nepatřičná. Tím spíš, když se Zeman ve svém krátkém improvizovaném vystoupení soustředil výhradně na obhajobu svých minulých rozhodnutí. Já, já, já – to bylo Zemanovo vánoční poselství. V přímém rozporu s poselstvím, které Vánoce se svým obdarováváním mají. Ty, ty, ty….

Uvolněný prostor  zdatně a okamžitě využil jeho předchůdce. Ten ovšem už prezidentem není a jeho funkci plnit nemůže. Maximálně si tím může chystat půdu pro svůj osobní comeback. Nabízí se otázka, zda to nebyl jakýsi postranní důvod Zemanova rozhodnutí prostor na Nový rok vyklidit…

Miloše Zemana jsem nevolil. Ale v jakémsi rozhovoru před rokem jsem řekl, že z finálového klání mezi ním a Karlem Schwarzenbergem nemusíme mít velké obavy. Řekl jsem, že je to svým způsobem volba mezi Východem a Západem, že pro mě je víc Západ, ale v posledku jsou oba kandidáti zkušenými politiky, kteří jsou předvídatelní a dokážou povýšit zájem republiky nad zájem osobní. V tomto smyslu musím Zemana parafrázovat a přiznat se, jak jsem se v politice také zmýlil.

Po necelém roce Zemanova vládnutí to totiž vypadá, že prezidenta – aspoň tak, jak jsme jeho funkci vždy chápali a jak se v zemi etablovala – prostě nemáme. Tam, kde by měl – v souladu s tradicí a ústavní rovnováhou v rozložení moci – spíše sám sebe omezovat, je ho všude plno. Když jde o moc, je ve svém živlu. Naopak tam, kde prezidenta očekáváme, buď úplně chybí nebo se sotva drží na nohou. Když jde o republiku, drží se stranou. Chce se říct: mívali jsme prezidenta republiky, posledních více než dvacet let dokonce západního střihu. Teď nemáme nic. Ani Západ, ani Východ, ale jedno velké Nic.