Řeklo by se, že tak to má být. „Když jdeme k lékaři, očekáváme, že nás bude léčit vystudovaný lékař. Stejné je to, když sedneme do autobusu, také chceme, aby řidič měl řidičský průkaz," argumentoval v březnu loňského roku v médiích ředitel jedné jihočeské základní školy(„Stovky kantorů z Plzeňského kraje musí do lavic, chybí jim vzdělání“, iDNES.cz, 5. března 2014). Jak už to ale bývá, vylít s vaničkou také dítě můžete, i když máte dobré úmysly.

Přísnější kritéria na kvalifikaci učitelů požaduje zákon o pedagogických pracovnících, který platí už od začátku roku 2004. Stát ale vyšel vstříc mnoha ředitelům škol i samotným učitelům a lhůtu na doplnění vzdělání několikrát prodloužil. Nakonec ji posunul až na začátek roku 2015, do kdy museli učitelé požadované studium pedagogiky alespoň zahájit.

Není pochyb, že učit by měli pouze pedagogicky vzdělaní odborníci. Ukázalo se ale, že stodvacetihodinové kurzy pedagogiky na fakultách českých vysokých škol musí absolvovat také učitelky a učitelé, kteří už pedagogické vzdělání mají, ale v praxi učí na jiném stupni vzdělávacího systému, než pro který získali aprobaci. Například čtyřicetiletá absolventka pedagogické fakulty s aprobací na nižší stupeň základní školy nyní učí v mateřské školce. Podle znění zákona musí znovu vystudovat pedagogiku, nebo ze školství odejít. Ať se na mě nikdo nezlobí, to já považuji nejen za věcný nesmysl, ale také za zbytečné obtěžování lidí, kteří nejen že v podmínkách českého školství tráví svůj profesní život, ale současně vychovávají své děti, platí hypotéky, starají se o stárnoucí rodiče atd. atd.

Dalším problémem je pedagogické dovzdělávání mnoha mistrů odborného výcviku na odborných školách a učilištích. Většinou jde o zkušené praktiky s mnoha lety praxe nejen ve svých oborech, ale také ve výcviku učňů a studentů. Kolegové ředitelé zmíněných učilišť a středních odborných škol mi mohou potvrdit, jak obtížné často bývá tyto praktiky pro odborný výcvik vůbec získat. Při představě, že je ředitelé učilišť a škol nutí, dejme tomu v jejich padesáti letech studovat pedagogiku na vysoké škole, se raději neptám, kolik z nich ve školství zůstane a kolik se jich vrátí do čisté praxe. Jako ředitelka střední odborné školy samozřejmě myslím v konečném důsledku na studenty: Kdo je potom naučí dovednosti, bez kterých se ve svých budoucích profesích prostě neobejdou?

Ano, učitelování vždy byla a dnes je dvojnásob náročná práce. Její zvládnutí vyžaduje odbornou přípravu na specializované univerzitní úrovni. Nesmíme ale zapomínat, že konečným cílem pedagogického procesu je vzdělání žáků a studentů pro život a profese, které si vybrali jako svá budoucí zaměstnání. Zprostředkovat jim ho mohou jen učitelky a učitelé, kteří na to budou mít čas a energii.