Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně,

dovolím si vzít to trochu šířeji, a to především z důvodu, že toto je asi poslední novela občanského zákoníku, kterou v tomto volebním období budeme schvalovat. Na toto margo jsem předložil vybrané pozměňovací návrhy, které přesahují problematiku dětských dluhů, ale vycházím z rozšiřujícího pojetí legislativního procesu, kdy Sněmovna a obecně Parlament je suverén a může samozřejmě v kontextu dosud judikovaných nálezů Ústavního soudu se vyjadřovat i k věcem, které se nemusejí týkat jenom té úzké výseče materie, kterou legitimovaný předkladatel obsáhl v původním návrhu, v původní předloze.

Zrekapitulujme osmé volební období. V úvodu tohoto volebního období jsme byli velmi činní. Ty návrhy - my jsme to jako opozice kritizovali, že se na naše opoziční návrhy nedostává, tak ale ve srovnání s dneškem to bylo ještě zlaté. A pak do toho přišel covid a od té doby řešíme jenom covidovou legislativu ve stavu legislativní nouze, ty neodkladné návrhy. Ty návrhy, když to převedu do mluvy zdravotnického práva, elektivní odkládáme a máme tady už ohromný štos návrhů, když se podíváte na pořad schůze, tak už jsme u čísla asi 550, se nikdy neprojednají. To, na čem jsme tady všichni pracovali bez rozdílu opozice, koalice, bude padat pod stůl. Někteří z nás to mohou zužitkovat, ti, kteří kandidují v dalších volbách, přeji všem kolegyním a kolegům úspěch ve volbách, aby ty návrhy mohli uplatnit, ale u zbylých návrhů prostě padají bez dalšího pod stůl. My jsme si v rámci ústavně právního výboru, a to je, prosím, věc, kdy se, myslím, velmi dobře podařilo domluvit mezi vládou, respektive rezortním ministerstvem a mezi opozicí, vyzkoušeli nový postup, a sice jsme se podívali na to, kolik času zbývá do konce volebního období, to znamená máme již jenom pár měsíců, harmonogram na příští pololetí už jsme projednávali v organizačním výboru, jednání je prostě tak málo, i do konce volebního období toho už taky moc nezbývá, spíše to bude doba mimořádných schůzí a ad hoc setkávání se tady při projednávání nějaké dílčí agendy.

Tak jsme se podívali na to, kolik času zbývá do konce roku s paní ministryní a s jejími náměstky a u tisku č. 699, který se týká mezinárodní justiční spolupráce, jsme si řekli: máme tady víc tisků, které se toho dotýkají, jsou to věci transpoziční, věci adaptační, tak proč bychom tady měli projednávat tři tisky najednou, přičemž pouze jeden má šanci na jakýsi aspoň úspěch, že se dostane ze Sněmovny, že ho stihneme projednat, když to můžeme spojit dohromady. A proto jsme se rozhodli předložit k tisku 699 kompilační pozměňovací návrhy, které vlastně urychlí celý ten legislativní proces. Teď to půjde do druhého čtení. Ty návrhy tu předložím, ale myslím si, že je to znak, řekněme, dobré vůle a dobré spolupráce mezi opozicí a mezi koalicí. A myslím si, a to je ten důvod, proč jsem tady začal takto obšírně tímto úvodem, že takto bychom mohli postupovat i u jiných zákonů. Vezměme si třeba otázku například občanského zákoníku, civilního práva. Myslím si, že mnozí kolegové tu předložili zásadní věci, ale i třeba drobné úpravy, které jako samostatné návrhy nikdy neprojednáme. Pokud tady kdokoliv z nás předloží nějaký návrh, tak musí počkat na stanovisko vlády, to znamená do třiceti dnů, pak se presumuje tedy, že souhlas byl dán, a pak tedy počkat zařazení a standardní tři čtení. To znamená jakýkoliv návrh, který tu předložíme, který nebude v devadesátce, tak se bohužel nesetká s úspěchem s ohledem na omezený čas, který zbývá do konce volebního období. Cestou by mohlo být samozřejmě dávat návrhy v devadesátce, ale znovu připomínám, že ten pořad schůze je neskutečně nabitý. Kvůli covidové krizi se legislativní proces u všech návrhů zcela zasekl a projednáváme jenom to, co nesnese odkladu, a i to zabere mnoho času. Když si vzpomenete například na minulý týden, nebo i na uplynulý týden, když jsme tu seděli velmi dlouho, a to se týkalo opravdu jenom dílčí agendy v rámci covidové legislativy, a proto mám zato, že vhodnou cestou může být kompilování návrhů, které se dotýkají té dílčí agendy u, ale podotýkám, velkých kodexů, to znamená například občanský zákoník, ale i jiné, třeba i v té materii trestněprávní, do jednoho tisku. To znamená, byť se tato předloha týká dětských dluhů, tak jsem si dovolil k ní předložit několik pozměňovacích návrhů, které naleznete pod písmeny D1, D2, D3. Jeden, který jsem předložil v rámci výboru, byl schválen a je součástí balíku pozměňovacích návrhů z ústavně právního výboru, které tu materii dětských dluhů přesahují a dotýkají se v zásadě dvou širších tematických celků.

Dovolím si začít tématem držby a její ochrany. Co je držba? To pojetí držby se v rámci právní nauky velmi rozlišuje. Právní nauka je rozdělena v zásadě na dvě poloviny, kde jedna polovina říká, že držba je pouhý faktický stav, to znamená, že když tu mám nějaký papír, který je v mém vlastnictví, tak ho jenom fakticky držím. Další část právní nauky říká, že držba, a s tímto názorem se ztotožňuji, je věcné právo. Proč mám zato, že držba je věcné právo? Domnívám se tak z důvodu, že občanský zákoník, byť nepodává definici držby, jenom říká, že držitel je ten, kdo vykonává právo pro sebe, tak tímto, že zároveň také říká, že držbu nesmí nikdo neoprávněně rušit, tak držbu by šlo tedy podle mého soudu definovat i tak, že držba spočívá v právu věc, nebo to dané právo tedy, držet a nebýt u toho nikým rušen. Poněvadž přistoupíme-li na to, že držba je jenom faktický stav, tak přece faktický stav, který je chráněn právem a právem aprobován, tak faktickým stavem samotným není, neboť právě to, že držím nějaké právo, že například vykonávám držbu vlastnického práva k tomuto listu papíru, tak nikdo z ostatních lidí, z ostatních rušitelů tu držbu nemůže rušit a podává se mi proti tomu rušení ochrana. Ta ochrana je dvojího typu. Když někdo bude rušit vaši držbu, a já si dovolím to přiblížit například na příklad pozemku, tak když máte zahradu a někdo vám na tu zahradu vjede třeba traktorem a zaparkuje ho tam, nebo vám tu zahradu rozorá, tak máte v zásadě dvě možnosti. První možnost je bránit se takzvaně petitorně, neboli podat zápůrčí negatorní žalobu, to znamená, že někdo ruší vaše samotné právo vlastnické. Žaloba petitorní. Co si pod tím představit? A proč vůbec rozlišujeme mezi tou petitorní a posesorní žalobou? Při negatorní žalobě se musí prokazovat samotná existence toho vlastnického práva, to znamená, že vy musíte prokázat, že vám to vlastnické právo svědčí a že vám do něj někdo neoprávněna zasahuje, prokázat vlastnické právo u nemovité věci je provedením listinného důkazu velmi snadné, například listem vlastnictví. U movitých věcí už je to poměrně složitější, protože například když bych vám sebral počítač, který používáte právě teď, tak byste museli prokázat, že jste ho nabyli, například dokladem o tom, že jste si ho někde pořídili. Ten doklad už nemusíte mít, ale přesto procesní břemena, to znamená břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tíží vás. Je to tedy velmi obtížné pro toho vlastníka, aby prokázal, že mu svědčí vlastnické právo. Současný právní řád ale poskytuje konečně oproti předchozímu občanskému zákoníku z roku 1964 ochranu i takzvaně posesorní, neboli ochranu výlučně držební. Co tím míním? Vlastníte-li ten počítač, nebo ten mobilní telefon, který máte v ruce, nejenže vám svědčí vlastnické právo, ale vy máte i držbu toho vlastnického práva. V čem je rozdíl? Když vám ten telefon odejmu a budu rušit vaši držbu, vy nemusíte prokazovat to, že jste vlastník, nýbrž musíte prokazovat jenom to, že máte poslední držbu například tím, že třeba ukážete fotografii z dřívějších časů, že ten telefon prostě máte a prokážete to, že já jsem nebyl nijak oprávněn vám tuto držbu rušit.

Toho se prosím pěkně dotýká jeden z těch pozměňovacích návrhů. V současné době totiž musím já, nebo musíte vy tedy jako držitelé, podržíme se tedy toho příkladu, tak musíte vy prokázat, že já jsem neměl žádný právní důvod k tomu rušit vaší držbu, což je zcela zvrácený přístup ohledně procesních břemen, neboť správné by mělo být, abych já musel prokázat, že nemám žádný právní důvod. Tím se dostáváme totiž k jevu, kterému se v právní vědě říká tzv. probaci diabolica, nebo-li že vy musíte prokázat, že mně něco nesvědčí, nebo že já něco nemám. Je to velmi problematické, je to kritizováno doktrínou, např. to kritizuje asi náš největší český odborník na věcná práva a držbu, doktor Spáčil z Nejvyššího soudu, a i další brněnské právní doktríny. A mají za to, že by k této změně mělo dojít.

Podíváme-li se na recentní judikaturu, lze říci, že judikatura stran posesorních řízení je velmi roztříštěná. A třebaže např. Krajský soud v Brně judikoval, že prokazovat, že někomu nesvědčí právní důvod k rušení držby, tím právním důvodem např. může být exekuční titul třeba, když by exekutor řekl: Zabavuji vám při mobiliární exekuci tento počítač, tak bezesporu vaší držbou vlastnického práva neruší, neboť právním důvodem bude exekuční příkaz, tak ale Krajský soud v Brně konstatoval, že takový postup, aby po vás jako po držiteli byl vyžadován vlastně negativní důkaz toho, že neexistuje žádný právní titul pro rušení držby, tak je nepřiměřené.

Ovšem setkal jsem se při studiu držební judikatury i se situací, kdy Okresní soud v Plzni judikoval, že to prokázat musíte, že zákon v tomto hovoří zcela jasně, a bohužel, bohužel, žalobkyně v této věci nebyla úspěšná, protože nebyla schopna prokázat, že rušiteli, žalovanému, nesvědčí žádný právní důvod proto, aby držbu rušil. Je to tedy velmi citlivá věc, která může v individuálních případech vést k neúspěchu ve při. To je tedy jeden z těch pozměňovacích návrhů.

Ten návrh, o kterém jsem již předtím hovořil, a ten se již setkal s úspěchem v rámci ústavně-právního výboru, tak ten se týká označování žaloby. Vezmeme-li za příklad Kleinův procesní civilní řád soudní, zcela klíčovou procesní úpravu, kterou se řídily spory v prvé republice a který je pokládán za vrchol sociální koncepce civilního procesu z roku 1895, tak ten hovořil zcela jasně o tom, že žaloby zrušené držby mají být označeny jako žaloby zrušené držby. Zní to tak trochu absurdně, ovšem má to praktické důvody. Držební judikatura je velmi sporá v rámci České republiky. Od roku 2014, kdy došlo k rekodifikaci civilního práva v České republice, tak proběhlo, řekněme, 300 až 400 řízení, nebo resp. máme 400 pravomocných, možná 500 pravomocných rozhodnutí, což s ohledem na to, že se např. nezveřejňují stále rozsudky v nějakém centralizovaném elektronickém systému...

Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem již byl ujištěn, že následující pevný bod je zařazen na 11.30, já myslím, že k otázce držby a otázce dědického práva se dostatečně vyčerpám tak kolem 11.05, pak bude kolegyně Gajdůšková, hlasovat stihneme.

Tak, kde jsem to skončil. Ano, Kleinův civilní řád soudní. Ten procesní předpis, to říkal z toho důvodu, aby bylo na první pohled jasné, čeho se žalovaný dovolává. Hovořil jsem tu o tom, že máte právo nastoupit na rušitele jak cestou petitoria, tak i cestou possessoria, to znamená buď chránit to samotné vlastnické právo, anebo chránit jenom jeho držbu. A to jsem ještě nezmínil, že držet nemusíte jenom samotné vlastnické právo, ale můžete držet i práva omezenější. Tak např. můžete držet i právo nájmu. Protože obecně už od doby randy, tak je dáno, že lze držet takové právo, které umožňuje opakovaný výkon. To znamená např. nemůžete držet právo, které zaniká jediným výkonem, např. nějaký platební nárok, ale můžete držet např. právo nájmu, právo pachtu, právo výpůjčky, právo výměnku a práva další.

A to tedy nejen právo věcné, tedy to vlastnické právo, ale i práva absolutní, ale i práva relativní, to je právě to právo nájmu. Tak ten důvod, proč se řeklo zcela jasně v té dřívější procesní úpravě, že žaloby zrušené držby mají býti označeny jako žaloby zrušené držby, tak je skutečně ten, aby za situace, kdy napadne daná věc na ten soud, do té soudní kanceláře, aby bylo jasné, jak si s tím poradit. Když to převrátím do dnešní úpravy. V čem je zajímavé to possessorio, v čem je zajímavé to posesorní řízení oproti tomu řízení petitornímu. Ten rozdíl je zcela zásadní.

Hovořil jsem o tom, že žalobce tíží v rámci petitorního řízení těžší procesní břemena, břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tak zároveň řízení petitorní není svázáno žádnými procesními lhůtami pro rozhodnutí. Jinými slovy, když se budete soudit o to, jestli vám nějaký pozemek patří nebo nepatří, bude to trvat velmi pravděpodobně, nebo dosáhnete pravomocného rozhodnutí po roku či dvou. Díval jsem se do statistických výkazů Ministerstva spravedlnosti, skutečně průměrné petitorium trvá stovky dnů řádově. Ovšem u possessoria je situace jiná, neboť v possessoriu neprokazujete existenci toho tvrzeného práva, ale prokazujete pouze poslední držbu a její rušení. Možná část z vás, která si také libuje v držbě jako já, tak namítne: ale vždyť přece v rámci possessoria lze poskytnout právu, které je toliko tvrzené a které je neexistentní, které není.

Ano. To je skutečnost, která je s posesorním řízením bytostně spojena. A část rakouské doktríny dokonce říká, že possessorium je něco naprosto v právním řádu nelogického. Poněvadž když třeba vám je uváděn příklad, uváděl ho Knapp. Byl to příklad člověka, který byl nájemce v nějakém bytu a podnajímal jeden pokoj. Ten podnájemce si říkal: jo, jo, bydlí se mi tady dobře, ale chtěl bych ještě o pokoj víc. A ten nájemce mu říká: ne, ten pokoj potřebuji, nepodnajmu ho. Ten podnájemce tedy se vlámal do toho bytu, když byl ten nájemce na dovolené, usadil se tam, tedy vystěhoval mu ty věci a zamkl ten pokoj.