Zbraně čím dále těžšího kalibru tasí současná česká politická garnitura proti Rusku v kauze Vrbětice. Nově se jedná o iniciativu některých poslanců a senátorů (např. senátoři Hilšer a Holeček) zrušit Smlouvu o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací, v roce 1993 stvrzenou podpisy tehdejších prezidentů - Václava Havla a Borise Jelcina.

Načasování nemohlo být provokativnější. Vpředvečer 76. výročí osvobození Československa Rudou armádou jsme svědky ojedinělé historické paranoie. Chcete-li cílených bludů vztahovačnosti, podezíravosti a falešných mýtů o ruském nebezpečí. Co také očekávat od nájemných vykonavatelů proamerické politiky. Vtíráme se do přízně těm, kteří se k nám v dějinných okamžicích točili zády a nyní nás jen zneužívají, předstírajíce solidaritu (spíše falešný soucit), a opovrhujeme těmi, kteří nás od těch falešných drželi vždy zkrátka, i navzdory nepochopení.

Smlouva každé přátelství už jen deklaruje, přátelství samo je mnohem cennější než jím popsaný kus papíru. Hilšerům a Holečkům nejde a priori o zrušení oné Smlouvy, oni míří přímo na komoru - zničit přátelství samo. Bourat je prosté, bourat to cenné prostoduché. Duševně zralý člověk je na svá přátelství pyšný a stráží si je jako oko v hlavě.

Protiruská hysterie je ostudou naší země. Myslím, že kdyby tito poslanci a senátoři mohli vynulovat z historie československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci z prosince 1943, že by tak učinili šmahem. Pak už by jim totiž zbýval poslední krok, jak vygumovat z učebnic dějepisu samotné osvobození Rudou armádou. Nedivil bych se tomu.

Naši předci, kteří v dubnu a květnu 1945 nadšeně, se slzami štěstí, vítali vojska maršála Koněva či armádního generála Svobody, se musí obracet v hrobě. Byť nerad užívám silná slova, protentokrát učiním výjimku - ti, kdyby dneska vstali z mrtvých, museli by fackovat ve třísměnném provozu...