Těch několik dnů by měl každý ministr využít k tomu, aby se v úřadě zorientoval, alespoň zběžně poznal odborné a lidské kvality svých podřízených spolupracovníků a „osahal“ si prostředí státní správy, jehož specifičnosti rozumí nejlépe ten, kdo v ní pracoval.

Ministryně spravedlnosti svůj nástup do úřadu notně přepálila. Snad aby vyhověla známému úsloví, že „nové koště dobře mete“, učinila několik zbytečně zbrklých kroků.

Nebyla v úřadu ještě ani 3 pracovní dny a vzala zpět stížnost pro porušení zákona, podanou ve prospěch Pavla Tykače její předchůdkyní. Klobouk dolů, pokud stihla během této doby prostudovat jistě objemný spisový materiál. Učinila tak navíc jen pár dnů před tím, než mohl Nejvyšší soud rozhodnout. Co nám to jen připomíná? Aha, už vím. Jiří Čunek nemohl k soudu, ačkoli tam neochvějně směřoval. Pokud si dobře vybavuji, účelový postup státního zastupitelství kritizovali snad všichni solidní právníci. Když jde o vládu, jde spravedlnost stranou, bylo tehdy řečeno. Proč by to v tomhle případě mělo být jinak, když soudu zase nebylo umožněno rozhodnout? Argument, že Ústavní soud odmítl Tykačovu ústavní stížnost, a tak je podaná stížnost pro porušení zákona zbytečná, nemůže obstát. Kdo tomu alespoň trochu rozumí, ví, že Ústavní soud v kauzách rozhoduje podle zcela jiných kritérií, než Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Paní ministryně si notně naběhla i v kauze odvolání generálního ředitele Vězeňské služby br. gen. Dohnala. Sama přiznala, že Dohnalovi osobně sdělila, že mu nebude rozhodně bránit, bude-li chtít na svou funkci rezignovat. Přitom jej neznala, ani znát nemohla. Pozdější zahájení správního řízení vedoucí k Dohnalovu odvolání proto musí každý vnímat jako krok účelový a zástupný. Celé to připomíná spíš souboj jedné kliky v rezortu proti druhé klice, čehož je paní ministryně smutnou obětí. Dohnal je šéfem ozbrojeného sboru, to není, jako když odvoláváte nějakého mistra v továrně.

Protože neznala a ani nemohla znát dopodrobna všechny souvislosti v obou zmíněných kauzách, evidentně se spolehla na informace, které si neověřila. Projevila tak (uvyklá poměrům na akademické půdě a formátu řízení katedry na fakultě) svou nezkušenost, čímž bezděky poskytla munici svým kritikům.

Chtěla, jak sama říká, ukázat svou autoritu, nicméně docílila přesného opaku. Autorita nadřízeného manažera se přece buduje promyšlenými, uváženými, nutnými a řádně vyargumentovanými rozhodnutími, nikoli máváním karabáčem.

Nikdy jsem si nepomyslel, že budu souhlasit s tím, co vypustí z úst kdokoli z ODS. Jejich současnou kritiku paní ministryně ovšem nemohu než sdílet.