Režie každoročního představení má ale několik logických trhlin v ději. Předně, ministr financí není klíčníkem státní kasy. Je pouze jejím správcem, jehož úkolem je státní kasu plnit, nikoliv z ní – dle svých ambicí, politických preferencí a míry sympatií –  zlaťáky rozhazovat, či naopak škudlit. Jinak řečeno, úkolem ministra financí je peníze získávat, nikoliv rozdávat. O tom, kolik finančních prostředků a na co dostanou jednotlivé rozpočtové kapitoly, rozhoduje vláda a je to odpovědností premiéra.  Bez ohledu na divadlo hrané částí mediální scény bude to jako každý podzim vláda, která v našem ústavním systému rozhodne, jak přesně bude rozpočet na příští rok vypadat, a bude to také Rozpočtový výbor, který návrh rozpočtu projedná a v konečné instanci všichni zákonodárci, kteří rozpočet schválí a přijmou.

Proto je správné, že právě ministr vnitra letos účast v nabízeném teatrálním kousku odmítl. Pokud si Andrej Babiš veřejně stěžoval, že „pan Chovanec se mnou o rozpočtu nejednal", a že požadované tři miliardy korun na boj proti terorismu nedostane, ukazuje jen, že ani po pěti letech v politice nepřestal být spíše ochotníkem, než zkušeným profesionálem.

Chovancův požadavek navýšení rozpočtu jde v souladu se schválenou koncepcí proti terorismu a ministr financí má spíše přemýšlet, jak sestavit rozpočet se zakomponováním všech hlavních požadavků svých rezortních kolegů. Nikoliv se zhurta pustit do jejich komentování. Pak se nevyhne spekulacím o tom, zda jeho odpor vůči všemu, co přijde z kanceláře ministra vnitra, není jen uraženeckým gestem vůči politikovi, který ho ponížil ve válce o reorganizaci policie i v bitvě o hájení neschopného ministra dopravy.

Je to již třetí léto, kdy se ozývají hlasy, že jednání o rozpočtu nesmí být nástrojem osobní msty. Sestavování ekonomické rozvahy státu na kalendářní rok je příliš důležité na to, aby se stalo špatně nastudovanou ochotnickou hrou o čtyřech reprízách. Chvála ministrům, kteří tohle již pochopili.