Bohužel, toto datum 15. březen není dosud, což je velmi ostudné, zařazeno mezi významné dny České republiky. A ani Německo dosud zdaleka, ani náznakem, neuhradilo obří dluhy, které od této doby vůči České republice má. Jsou to, kromě prakticky nesplatitelných a neodčinitelných  dluhů morálních, i nemalé dluhy finanční představované tzv. válečnými reparacemi.

Malá reparační historie

Otázka reparací za škody způsobené Německem Československu v průběhu druhé světové války  byla už  součástí tzv. Morgenthauova plánu (ZDE) na poválečné uspořádání Německa. Na Postupimské konferenci (ZDE), následující bezprostředně po skončení války se staly německé reparace (ZDE) hned prvním bodem programu. Koncem srpna 1945 pak bylo Československo pozváno na speciální reparační konferenci do Paříže (ZDE), pro jejíž účely mělo do  1. října 1945 předložit své reparační požadavky.

Na zmíněné Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky, kromě nároků Sovětského svazu a Polska mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Právně jsou tedy německé reparace upraveny Postupimskou dohodou (Závěrečný protokol postupimské konference) a Pařížskou smlouvou z 21. 12. 1945 o německých náhradách.

Účastníky těchto smluv byly vítězné válečné mocnosti. Přičemž signatáři  Pařížské smlouvy nebyly Sovětský svaz a Polsko, jejichž nároky měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu  (budoucí NDR). Pařížská smlouva tak řešila reparace z majetku, nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa (budoucí Spolková republika Německo). Z těchto zón tedy měly být uspokojeny i reparační nároky Československa.