Za normálních okolností u zbavení imunity neváhám hlasovat „PRO“ a je mi zcela jedno, z jaké politické skupiny oni poslanci jsou. V tomto případě jsem zbavení imunity nepodpořila, jelikož se domnívám, že španělské orgány nehrají s Katalánci čistou hru. Naštěstí množství europoslanců, kteří to vidí podobně jako já, není málo.

Aniž bych chtěla jakkoliv zasahovat do velmi dlouhodobé debaty o tom, zda má Katalánsko mít větší či úplnou nezávislost na španělském království, jsem bytostně přesvědčená, že španělské orgány (zejména od referenda v roce 2017) nevybíravě bojují proti osobám z katalánského hnutí za nezávislost. Je sice pravdou, že od roku 2018 má Španělsko progresivnější levicovou vládu, ale desetileté fašistické diktatury vrhají dlouhé stíny a znát je to, podle mnohých, především v justici, policejních a armádních složkách. Už jen brutálnií reakce na samotné uspořádání referenda bylo pro mě znamením, že španělská demokracie nemá zdaleka tak silné kořeny, jak se dlouhodobě prezentuje (viz případ odsouzení španělského rappera Pablo Hasela za to, že ve svých písních a na Twitteru „urážel“ krále).

Nezapomínám ani to, že španělské orgány dlouhou dobu bránily tomu, aby se katalánští europoslanci vůbec mohli chopit svých funkcí, čímž ignorovaly vůli více než dvou milionů katalánských voličů.
V loňském roce jsem také byla navštívit politické (ano – čtete správně – politické!) vězně, jež ve Španělsku bojují za nezávislost svého regionu, a dozvěděla se více o dalších vlnách procesů, které rozhodně nejsou v souladu s demokratickým zřízením.

Nemám tedy mnoho důvěry ve španělské orgány. A už vůbec ne ty činné v trestně právních řízeních. Hlasovala jsem tedy proti zbavení imunity zmiňovaných europoslanců. Nikoliv z důvodů nějakých osobních či politických vazeb (nejsme ve stejné politické skupině), ale pouze a jedině z toho důvodu, že se domnívám, že kroky španělských orgánů nemají ani tak politický podtext, jako spíše politický základ. Hlasovala jsem tedy ve víře, že chránit imunitu uvedených osob znamená chránit Evropský parlament před vytvořením precedentu, který legitimizuje politické pronásledování legitimního politického hnutí.

Většina Evropského parlamentu sice nebyla stejného mínění, a tak pro odebrání imunity v případě Carlese Puigdemonta hlasovalo 400 europoslanců, proti 248 a 45 se zdrželo. Co je ovšem velmi nutné zdůraznit je, že většinou hlasuje proti odebrání imunity pouze pár desítek osob a je tedy znát, že mnoho europoslanců považuje případ katalánských politiků za podezřelý a zdaleka ne tak jasný, jak se často prezentuje.

Nedlouho po hlasování jsem vyjádřila katalánským europoslancům svou pokračující podporu. Ještě není nic ztraceno. Přestože jsou zmiňovaní tři katalánští europoslanci zbaveni imunity, mají své funkce nadále k dispozici a mohou se obrátit na Soudní dvůr Evropské unie v Lucembursku. Navíc z minulosti již víme, že žádost o vydání neznamená automatické schválení žádosti, a tedy si k tomu řeknou své i belgické úřady. Carles Puigdemont, Antonio Comin a Clara Ponti budou tedy nadále pracovat z Belgie a doufám, že tomu tak ještě dlouho bude. Většina europoslanců se za ně sice nepostavila, ale výsledek hlasování dává jasně najevo, že alespoň část Evropského parlamentu odmítá hrát špinavou španělskou hru proti její politické opozici. Pokud bude tento trend pokračovat, mohlo by španělské soudy ještě hodně mrzet, že převedly svou domácí politickou hru na evropské hřiště.