Pan Vystrčil už část řekl, ale úplně ji nedokončil. Problém je daleko hlubší, ten problém je o tom, čí je dítě. Zda dítě je za prvé rodičů, a potom teprve státu. Nebo zaprvé státu, a potom teprve rodičů. Kdysi tomu tak nebylo. Dokonce jsou země, kde neexistují žádné rodičovské, žádná pro porodní opatření, a přesto mamina při sklizení pole porodí a pokračuje dále v práci, zatímco tažný otec dítě drží. A naše pokusy o to, že podporou porodnosti přečíslíme ty národy, které rodí mnohem více než my a kromě toho o kvalitě se tady nemluví. Už jsem tady jednou řekl, že výroba dětí za účelem zisku není to, co potřebujeme, protože děti, které se narodí, by měli právě zajistit to, aby starší generace přežila. A pokud to budou děti, jejichž rodiče, prarodiče a někdy už to je dlouho, takže už praprarodiče nikdy nepracovali, tak oni také nikdy nebudou pracovat. Mimochodem, je to i o rodinných přídavcích. Rodinné přídavky by měly být pouze na první dítě. Na druhé dítě už polovina a na třetí dítě už nic, protože třetí dítě už si může dovolit ten, kdo je dobře zabezpečen, nedejbože, čtyři a pět už si může dovolit ten, který opravdu může dát dětem výchovu, vzdělání a podobné věci. Takže nechávat to – vzpomínám si, když jsme tady probírali, jestli když bere maminka rodičovskou, může dávat dítě do školky, protože zákon původně byl myšlen tak, že rodičovská je na to, že pečuje celodenně a řádně, pamatuji si to řádně, pamatuji si tu citaci, celodenně a řádně o to dítě.

Pak se to postupně změkčilo, protože nejmenovanou babičku, senátorku – nebudu ji jmenovat – už nebavilo pořád hlídat, kdykoliv si mladí vzpomenou, protože si zvykli, jako: babi, my máme problém, tak si vem dítě. Musím říci, že v naší rodině to je obráceně, my se o naši vnučku pereme, takže oni nemají žádný problém nám ji předat, navíc jsme strašně rádi, protože je to naše dítě, na kterém jsme ani nemuseli příliš pracovat, udělali to za nás jiní, a je velmi milá. Nakonec se tedy řeklo, že může dávat dítě do školky na dva dny. A jestli se mýlím, tak mě paní ministryně opraví. Teď se to upravilo tak, že ho tam vlastně může dávat pořád. A ještě k tomu – my můžeme za školku ovšem účtovat pouze polovinu neinvestičních nákladů za minulý rok, což nemá vůbec žádnou spojitost, takže nemůžeme účtovat ani tuto úplatu, protože kdysi předchůdkyně ministryně školství paní ministryně Buzková řekla, že sice o úplatě ve školce rozhoduje ředitel, ale poté si vydala vyhlášku, kde polovinu rodičů osvobodila a druhou polovinu, řekla, že to může být jenom ta polovina neinvestičních nákladů za minulý rok, což opravdu hlava nebere, to nemá vůbec žádnou souvislost, takže v jedné školce, kde měli provozní, tak platí víc, a jsou to úplně dvě stejné školky. Ale takových věcí je v naší legislativě spousta.

Nyní se to rozšířilo, že tam mohou děti dávat pořád. Pan senátor Vystrčil už naznačil. Máme mnoho samoživitelek, jsme z toho velmi nešťastní, ale některé vůbec samoživitelkami nejsou. Chovají se podle toho, jak je to výhodné. Když je lepší nebýti sezdán, protože dávky tečou jaksi lépe a radostněji. Četl jsem nyní od jednoho soudce, že už se tím musíme zabývat, protože polovina dětí se rodí mimo manželství, takže by se tyto vztahy měly už dát vlastně na úroveň manželství, ale ony jsou vlastně pomíjivé, protože tu je jednou přítel, tu je podruhé přítel. K tomu samozřejmě za chvíli přijde další věc, kdy si užívali jiní, a my budeme platit daně a alimenty, že to je tak přece správně, jak by k tomu tyto děti přišly, oni se nikdy k dětem ve skutečnosti nedostanou, protože nemáme žádnou metodu, jak donutit někoho, kdo peníze dostane, aby je věnoval na dítě a nepropil je, nebo s nimi neudělal něco úplně jiného.

A toto sociální inženýrství za velké spolupráce Evropské unie pokračuje a pokračuje, a my se obkličujeme a obkličujeme, a opravujeme a opravujeme, protože všechny tyto zákony tady příště budou znovu, protože se přijde na to, že to, co tady nastínil pan senátor Vystrčil, se ukáže jako nepřekonatelný problém, takže bude potřeba nějak eliminovat takové ty "vyčůránky", kteří si z toho udělají byznys. A tak to jde pořád. A kde na to vezmeme, to je přece jednoduché. Víte, jak jsou teď nízké úroky na úvěry, teď náš krajský úřad, přestože mu zbylo 60 milionů, si dál půjčuje, protože nevezmi to, když jsou tak malé úroky. To normální hlava nebere, ale tak to v této podivné společnosti chodí a bude zřejmě chodit i dál. A nakonec platit všechny věci, které tady nyní před volbami budeme řešit a rozdávat, tak to bude řešit možná někdo úplně jiný. Bylo by hezké, kdyby to řešil ten samý, protože ono je to vždycky tak, že někdo to zavede, a co se zavede – to si pamatujte, vzpomínáte si na revoluci se stravenkami? Odebrání stravenek je opravdu něco na revoluci a statisícové demonstrace.

Přitom zrovna stravenky jsou věc, která je naprosto pochybná, protože když stojíte v krámě, tak většinou před vámi stojí někdo se stravenkami, a protože tam je nějaký složitý systém, co mohou vrátit nebo nemohou vrátit, stojí tam půl hodiny a pak ještě platí tou úžasnou kartou, což je prý tak strašně rychlé a jednoduché. Jediný význam toho je, že o vás bude za chvíli stát vědět úplně všechno. A on tam zdržuje, rve tam PIN, pokud nemá to úplně supermoderní, že tam přiloží mobil. A pak se diví, až mu přijde účet, říká, je vůbec možné, že jsem něco takového použil. Já to vidím každý měsíc, říkám, kdepak jsem to "utratil". Nedávno mi napsal bankomat: Na účtě není dost prostředků, žena říkala, že to není možné. A bylo, no. Máma nakupovala v butiku a vyčerpala limit.