Kdo pomáhá, má naději, že i jemu bude pomoženo. Problémy v Česku se občas z naší perspektivy zdají velké, ale pokud byste otázku, „co vám chybí nejvíce“ položili lidem v rozvojových zemích, pravděpodobně by vám vyjmenovali řadu věcí, u nás úplně běžných, o jejichž nedostatku vyprávěly naše babičky, ale možná že ani ony jimi doslova netrpěly.

Mezi potřeby společnosti nepatří jen ty základní a životně důležité jako jídlo, léky, oblečení, střecha nad hlavou a čistá voda, ale i vzdělání, bezpečí, sociální jistoty, příznivé podmínky k podnikání a obecně vše, co dává společnosti schopnost začít fungovat tak, aby si zmíněné věci v budoucnu zajistila sama. V některých zemích mají daleko ke vzdělávání dívek a žen, v některých ke snadno dostupné nezávadné vodě. My patříme naopak mezi ty, které mají možnost podat ostatním pomocnou ruku. V důležitých chvílích bychom ji neměli nechávat v kapse.

Kromě plánu globálních rozvojových cílů, který už řadu let plní i Česká republika, jsme aktivní i v humanitární oblasti. Jak jsou oba typy pomoci důležité, poznáváme poslední dobou i sami na sobě.

Vakcíny, místa pro pacienty s těžkým průběhem nemoci nebo antigenní testy. Na nedostatek pomoci si Česko v posledních týdnech skutečně stěžovat nemůže. To, že nabízenou ruku našich přátel nedokážeme občas přijmout, to je věc druhá. Jak velký je to kontrast s první vlnou na jaře 2020, kdy jsme sami odmítli vyslat lékařskou pomoc do extrémně postižené Itálie, přestože jsme v Česku měli v nemocnici s covidem oproti dnešku minimum pacientů.

Chtěl jsem to tehdy a budu to chtít znovu hned, jak se vzpamatujeme z nejhoršího. Pomůžeme dalším zemím, které bojují ať už s covidem, nebo třeba s nedostatkem léků, pitné vody nebo váznoucím vzděláváním.

Proč vlastně pomáhat lidem z jiného koutu planety?

Z doby, kdy vznikl náš stát, a rodily se hodnoty, na kterých naše společnost doma i ve světě stojí, se hodí připomenout Masarykovu myšlenku: „Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí.“ A za něco to opravdu stojí. V prvé řadě máme dobrý pocit, že světu namísto zla způsobujeme dobro. A jako takoví máme naději na to, že svět způsobí to dobro i nám.

Srovnáme-li dopady, i drobná částka utracená u nás doma, má menší hodnotu než stejná, utracená v Zambii, Kambodži, Moldavsku a jinde. Berte to jako ilustrativní příklad - zatímco v Kambodži koupíme za 250 korun 20 kuřat, která mohou změnit život celé rodině, tak v Česku si za to zajdeme do restaurace na jednu večeři. Měl jsem už hodně dobrých večeří, ale žádná mi ještě život nezměnila.

Má-li země takové podmínky, kdy je pro člověka těžké najít si práci, uživit rodinu, vzdělávat se, či jen pít čistou vodu nebo sehnat jídlo, přirozeně se přesune někam, kde má větší šanci na lepší život. Ve skutečnosti ale člověk opouští svůj domov až jako poslední možnost. Zastaví se obvykle nejblíže tam, kde najde střechu nad hlavou, vzdělání pro své děti a možnost pracovat. Cílem humanitární i rozvojové pomoci je zajistit lidem takové podmínky, aby svůj domov opouštět nemuseli. Pokud bych chtěl parafrázovat dalšího státníka Václava Havla, miliony, které teď vyspělý svět dává na rozvojovou pomoc, se mu brzy vrátí v podobě ušetřených miliard, spojených s řešením migrace.

Dobré jméno České republiky

Finance, které rozdělujeme pomocí grantů na konkrétní projekty, nezůstávají osamocené. Neziskové organizace, které pomoc realizují, mají tu schopnost, že díky svým zkušenostem a dobré značce získávají i řadu peněz od soukromých a zahraničních dárců. Na co by stát neměl kapacitu a zkušenosti, zajistí vlastní prací a i v několikanásobném finančním objemu. Taková pomoc je pak vidět a lidé si ji pamatují. Pro mnoho dětí ve světě může být vzpomínka na naši zemi hluboce zakořeněná. Nemusí díky naší pomoci chodit 12 km s kanystrem pro vodu, latrína jim zajistí, že jejich sourozenci předčasně nezemřou na bakteriální onemocnění, mají světlo ze solární lampy, aby si mohly doma číst učebnici, nebo mají vůbec tu možnost nějakou učebnici, školní uniformu nebo kvalitního učitele mít.

Ani v souvislosti s koronavirovou pandemií se nemáme za co stydět. I my jsme podpořili třeba 10 miliony korun UNICEFu v souvislosti se začínající distribucí vakcín do rozvojových zemí. Více jak dvojnásobnou částku jsme pak také v rámci boje proti pandemii rozdělili mezi Ukrajinu, Etiopii a Zambii.

Samolepka české organizace na kamionu je co do pověsti silnější, než citylight s Karlovým mostem. Taková „pověst slušných lidí“ se nám pak vrací sice velkou oklikou, ale v podobě zdravější společnosti, vzdělanějších lidí, ekonomických příležitostí, lepší bezpečnostní situace a klidem v zemích, ze kterých by se jinak pohnulo velké množství lidí. Často se díky kvalitním a cenově dostupným výrobkům a řešením uchytí na místním trhu i naši podnikatelé, který by jim jinak zůstal uzavřen.

Jsem rád, že Česká republika pomáhá a České rozvojové agentuře (CzechAid) dává této pomoci konkrétní podobu. Vybral jsem 5 mých nejoblíbenějších projektů, o kterých byste měli vědět:

• Gambie, darování kol dětem
• Zambie, integrovaný přístup k farmaření
• Gruzie, podpora vzdělání včelařů
• Uganda, podpora pěstitelů kávy
• Etiopie, hydrogeologické mapování