Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. Já celkem oceňuji to, že se pan poslanec Nacher zabývá touto problematikou zpřístupnění obsahu televizních programů například neslyšícím.

Úplně jednoduše třeba proto, protože mám bratra, který má sedmdesátiprocentní ztrátu sluchu a vím o tom celkem hodně, co to pro něj obnáší, když jsou tyhle programy pro něj vstřícné, nebo ne.

Takže to chci říct na začátek, že je mi sympatické, že se ve Sněmovně to téma objevuje. A druhá věc. Chtěl bych vás ujistit, že když se toto projednávalo v té pracovní skupině v Bruselu, tak Česká republika zrovna zaujímala právě ten postoj, aby ta směrnice byla konkrétnější a aby těch povinností dávala víc provozovatelům. A tak, jak jsem se informoval, tak jsme pro ten postoj, řekněme, ostřejší nezískali moc velkou podporu, takže se nepodařilo prosadit podobu, která byla závaznější pro ty provozovatele. A ona je řekněme jednoduše taková spíš obecná, takže Česká republika se snažila o přesnější a konkrétnější zadání pro provozovatele. To vám tady mohu teď garantovat, nicméně ten výsledek samozřejmě nezáležel jenom na nás a nepodařilo se nám vytvořit alianci, která by prosadila jiný typ úpravy, než je tady tato obecná. Proč nás odmítli? Oni nás odmítli s tím, že tvrdili, že ti provozovatelé mají různé podmínky a že samozřejmě vytváření ještě takových těch detailnějších popisek, ve kterých jsou nejenom překlady toho, co se říká, ale i zvuku a podobně, je poměrně nákladné a tak dále a ne každý provozovatel to zvládne, takže ta debata měla prostě určitou podobu, proti nám zněly určité argumenty. A teď tady máme to, co máme transponovat. Při té transpozici to probíhalo tak, ona byla ta norma schválena na konci roku 2018 a pro transpozici byla stanovena extrémně krátká lhůta do září 2020. S ohledem na tu krátkou lhůtu Ministerstvo kultury bylo vázáno metodickými pokyny vlády, podle nichž neměl návrh transpozičního předpisu obsahovat nic, co není pro tu transpozici nezbytné, protože by hrozilo, že ta regulace jinak nebude do toho právního řádu včas inkorporována. Takže my jsme se vlastně museli držet této metodiky, kterou jsme dostali, že to nemáme nafukovat, že to vlastně musíme omezit jenom na tu transpozici toho, co tam je a pokud možno k tomu nic dalšího nepřidávat.

Samozřejmě to mělo taky určité důvody v tom, že ve chvíli, kdy bychom tu debatu otevřeli, tak provozovatelé přicházeli s celou řadou dalších požadavků, tak by nezůstalo jenom u toho. A my bychom celou tu debatu tady pravděpodobně velice rozšířili a skutečně by byla veliká otázka, jak bychom zvládli potom splnit ten pokyn, který jsme měli, že nemáme nic přidávat, nezkomplikovat to a udělat přesně jenom to, co máme z hlediska té transpozice. Takže to byl ten limit, ve kterém jsme se pohybovali a ve kterém bylo těžké prosadit si to, že bychom si tady na národní úrovni udělali nějakou konkrétnější tvrdší úpravu.

Představa evropská je taková, že toto je takový obecný základ a na základě toho si mají jednotlivé země dělat tzv. akční plány, ve kterých si přijmou jakési postupy, ve kterých by se i diferencovalo mezi provozovateli, kteří mají různé podmínky, a podle toho by se jim zadávaly úkoly. Takže ono se to bralo tak, že teď se dá tento pokyn. Abyste si zase nemysleli, že to je nějaké zjemnění. Ono to je určité zpřísnění z hlediska vztahu k neslyšícím pro ty provozovatele, takže je to krok vpřed. Šlo o to, že mohl být třeba větší. Ale oni říkají, že my bychom to měli dělat postupně pomocí těch akčních plánů v jednotlivých zemích. Takže my jsme nakonec udělali to, co nám zbývalo, že jsme to omezili na to, že přijímáme tuto obecnou novelu s tím, že se můžeme nyní dále bavit o tom, jak to upravit v České republice přísněji.