Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. Když mi dovolíte, tak já bych si dovolil přece jenom ještě připomenout ty základní náležitosti. Už jsem je tady možná říkal, ale snad mi bude odpuštěno, když je ještě jednou shrnu a připomenu. Já jsem ten, kdo pokládá návrh stavebního zákona tradičně za jednu z těch nejobtížnějších chvil a norem v Poslanecké sněmovně, a už během prvního čtení jsem tady říkal, že to nikdy nebývá jednoduché projednávat právě stavební zákon. A Ministerstvo kultury patří mezi ty, kteří budou dopady té nové legislativy samozřejmě ovlivněni docela zásadním způsobem. To je jasné.

A vlastně kdybych měl znovu připomenout, o co nám jde, tak my potřebujeme sledovat, aby při té nové podobě stavebního práva byla v určité rovnováze udržena ochrana rozvoje individuálních zájmů a na druhé straně ochrana veřejných zájmů. Takže to je vlastně ta naše pozice a to je to, oč se tady snažíme. Veřejný zájem je to, na čem bychom se měli shodnout, a pokud tedy provádíme změny, tak by se měl i ten zásadně chránit a měli bychom tady ve Sněmovně najít shodu, kde jsou hranice, které by neměly být překročeny, a pak máme šanci vytvořit stavební zákon, který dostojí těm oběma dvěma principům, které se tady snažíme smířit.

A dovolte mi, abych tedy ještě jednou řekl - omlouvám se, že jsem to už také zmiňoval, ale připadá mi to důležité, tak to řeknu ještě jednou. Ochrna kulturního dědictví by neměla být vnímána jako něco, co úplně kritickým, zásadním způsobem ovlivňuje rychlost stavebních řízení v České republice obecně. Velikost chráněného území, těch památkových zón tvoří jenom asi 1,4 % území, o kterém se jedná v těch řízení. Jedna celá čtyři procenta pouze, na které se vztahuje ta účinnost stavebního zákona. To je vlastně opravdu nepatrný zlomek, i když já vím, že někde ve významných místech nebo atraktivních lokalitách - ale to rozhodně není hlavní věc z hlediska celkové plochy, na kterou ten stavební zákon působí. Nevnímejme tu věc jenom prizmatem Prahy, kde se ta památková regulace potkává, tam se potkává velký počet vlastníků a investorů. My přijímáme ten zákon pro celou republiku. Takže to je jedna věc, kterou bychom měli mít na paměti.

A pak ještě připomenu, že my přijímáme tento zákon skutečně pro celou zemi a Ministerstvu kultury samozřejmě záleží na snižování administrativní zátěže, ale to, upozorňuji, nemusí být vždy řešeno právě stavebním zákonem. Mnohokrát se z naší strany mluvilo o zjednodušení tím, že se zintenzívní vydávání plánů ochrany, které umožní vyloučit tu povinnost vyžadovat si stanoviska příslušných orgánů apod. Já tedy jenom připomínám, že existují jiné nástroje, které skutečně jsou důležité z hlediska té rychlosti. A to není něco, co patří přímo do stavebního zákona. Dá se to prostě dělat jinak. Spoléhat se na to, že jeden stavební zákon nám tohle všechno vyřeší anebo že otázka zrychlení v oblasti památkové péče se tady upraví ve stavebním zákoně, to my vnímáme jako také určité nepochopení věci.

Takže to jenom na úvod a teď k té vládní předloze. Vládní předloha stavebního zákona ve spojení s tím doprovodným změnovým zákonem představovala samozřejmě od začátku v mnoha ohledech nějaký mezní kompromis, kdy si ještě bylo lze představit nějak účinné rozumné hájení zájmů kulturního dědictví podle té nové úpravy. Já si současně nemyslím, že kdokoliv, kdo se s vládní předlohou seznámil, by dospěl k závěru, že zájmy státní památkové péče vyšly z tohoto kompromisního řešení nějak posíleny. Spíš bych řekl, že pravda je opak. To, co se odehrává s touto předlohou v Poslanecké sněmovně, spíš vzbuzuje obavu, že i to minimum, které bylo dohodnuto, nám spíš nenávratně mizí - is running out - před očima.