Děkuji. Dobré odpoledne, dámy a pánové. My dneska tady vlastně se v rozpravě vracíme k roku 2014. Dovolte, abych vám připomněl, což si už možná nevzpomenete, co se stalo v roce 2014, vlastně krátce před tím, než došlo k výbuchu ve Vrběticích.

17. července v roce 2014 bylo sestřeleno letadlo malajských aerolinií MH17 nad Ukrajinou a možná si vzpomenete, že tehdy bylo 298 mrtvých a že většina z nich byli Holanďané. A já samozřejmě tehdy, protože jsem byl ministrem zahraničí, si velmi dobře pamatuji na to, co se tehdy odehrávalo. A vzhledem k tomu, že jsme se dost přátelili s Fransem Timmermansem, tak si dobře pamatuji, jaký byl postup holandské strany a co se dělo.

Já bych rád řekl Vojtěchu Filipovi, že když holandský ministr tehdy přestoupil před holandský parlament v této kauze, tak také neměl v ruce důkazy, průkazné důkazy toho, co se vlastně tehdy nad Ukrajinou stalo, a přesto holandský parlament k tomu zaujal naprosto jednoznačné stanovisko. A rád bych tady něco řekl o strategii, kterou tehdy Holanďané k celé té věci měli a která měla podle mě výsledek. Ten výsledek možná nebylo to, že by stanuli před soudem ti, kteří to způsobili, ale tím výsledkem tehdy, který začal právě tím sjednoceným postojem holandského parlamentu, byl úspěch Holandska v tom, že se jim dostalo jednak morálního zadostiučinění a jasného mezinárodního odsouzení toho, co se stalo. To znamená, ta strategie vedla k výsledku, i když nebyl žádný soud, ale měla výsledek.

A já si myslím, že v tomhle my dnes jsme v něčem v podobné pozici jako tehdy Holandsko. Dokonce si myslím, že to, co se odehrálo od nás, nebylo o moc méně nebezpečné jako to, co se stalo tehdy s tím malajským letadlem, které letělo tuším z Amsterodamu do Kuala Lumpur, protože kdyby ty nálože vybuchly někde jinde na nějakém nádraží, tak mohly být stovky a možná dokonce tisíce mrtvých. V tom jsme měli štěstí. A tehdy také vlastně můj osobní názor je, že Rusové zřejmě nechtěli sestřelit civilní letadlo, ale výsledkem bylo 298 mrtvých. A to neznamená, že ta tragédie je menší anebo že ta vina je menší. Dneska jakkoliv nebyl soud a nebyly důkazy, tak celý svět ví, že to byla raketa Buk z odpalovacího zařízení 53. bojové ruské protivzdušné obrany s posádkou v Kursku. Víme to prakticky všichni. Bez soudu a bez toho, že by proběhlo to všechno, co tady bylo řečeno, že by bylo podmínkou toho, abychom se dokázali sjednotit.

Takže já upozorňuji, to, že dneska potřebujeme jednotné stanovisko Sněmovny, jednotné stanovisko vlády a ústavních činitelů, to prostě můžeme požadovat i ve chvíli, kdy není dokončeno vyšetřování a nevíme, kdo všechno ještě se na tom podílel, a nemůžeme Sněmovně předložit důkazy, filmové záznamy apod. Já vám říkám sám za sebe osobně s tím, co jsem měl možnost vidět a seznámit se, nemám žádné pochyby o tom, že u nás v těch dnech operovala speciální ruská jednotka, ve které bylo ještě více lidí než jenom ti dva, rozestavení také ve Vídni a jinde, to znamená, byla to středoevropská operace. Je evidentní, že se tu něco velice zásadního muselo odehrát. Shodou okolností to byla stejná skupina, která v roce 2016 - omlouvám se, pokud to všichni znáte - se pokusila o vojenský násilný puč v Černé Hoře a o zabití tehdejšího premiéra Djukanoviče. Byla to stejná parta doplněná ještě jinými. Ten puč byl zaplať pánbůh neúspěšný a tam to byl skutečně státní převrat se všemi znaky útoku na ústavní systém země, protože Černá Hora má tuším jenom 600 tisíc obyvatel. Tady máme možná štěstí, řečeno cynicky.

Takže nedělejme si iluze. Ten způsob, kterým se Rusko pohybuje tady po Evropě, ten je v tomto naprosto brutální a Rusko tím bohužel opravdu dokazuje, že nedbá na suverenitu zemí, a dokonce ani nebere váhu lidských životů. To si myslím, že není něco úplně nového. Prostě to patří k historii Ruska. Vzpomínám si na Sevastopolské povídky Lva Nikolajeviče Tolstého, když tam je taková scéna, kdy tam dopadne granát a ti důstojníci, co si lehnou, pak zase vstanou, oprašují ten prach.

Jeden z nich vezme pušku od mrtvého vojáka a řekne: nic se nestalo, puška je celá. Chápete, to je něco, co víme, že je součástí toho, s čím se v Rusku setkáváme. Psal o tom Masaryk a další. A my víme, že tady máme mocnost, která takto naprosto brutálně je schopná nerespektovat suverenitu země, nerespektovat ztráty na životech a popřít dokonce nos mezi očima, když jde o to vydat odpovědnost z toho, co se stalo. Ať to bylo to malajské letadlo, ať to byly ty další události, u kterých skutečně bylo daleko víc mrtvých, než byli ti, kteří byli v České republice. Tohle je přece také důležitá souvislost pro to, abychom si uvědomili skutečně, co se stalo.

Ta zvláštnost toho českého případu je v tom, že to trvalo řekněme sedm let. Ale já sám jsem si přečetl, že pyrotechnické odstraňování důsledků toho výbuchu, který měl třistametrový kráter, trvalo až do roku 2020 a pokud se nepletu, tak k tomu ztotožnění těch osob, stoprocentnímu, Kriminalistickým ústavem došlo až v březnu roku 2021. Takže to mi osobně vysvětluje to, proč to tak dlouho trvalo. A tomu rozumím. Protože zkoumat něco v prostoru tak zničeném je nesmírně obtížné. A já také si myslím, že je to úspěch, že ten výsledek máme. Takže tady bych podepsal slova Jana Hamáčka, která tady zazněla, že to, že tahle věc má pokračování a že tu dneska máme souhrn toho, na co se přišlo, to má podle mě velkou cenu, protože ten výbuch byl pro celou řadu lidí tehdy záhadou. Také jsem tam tehdy byl v těch Vrběticích. Pamatuji si experty, kteří říkali: tohle nedává smysl. Oni tehdy říkali - chápete - ta munice, která tam byla, ta nebyla schopna sama vybuchnout, dokonce ani pádem. To si pamatuji. To bylo nevysvětlitelné. To jsou nepříjemné tyhle nevysvětlitelné věci. Já jsem rád, když se dobíráme toho, co se vlastně tehdy stalo. Je to pro nás strašně důležité. A kdybych tady chtěl říci, v čem byla podstata tehdy toho holandského postupu, který si myslím, že byl správný, tak to byly tyto principy: jasná pozice Holandska, jednotná, jasná pozice vlády a Parlamentu, tím druhým bodem bylo neztratit iniciativu a sledovat danou strategii. A ty situace se nesmí vymknout kontrole z hlediska toho, kam se chceme dostat.

V tom si myslím, že mě v něčem také docela potěšila ta dnešní debata, protože v ní zazněly výroky, které mně připadaly slibné. Výrok i Petra Fialy, který řekl, že se potřebujeme dobrat něčeho společného, na čem se shodneme, ale i výrok paní poslankyně Černochové, která také řekla, že tady nejde o to dneska bojovat, prostě jde o to, abychom měli strategii, abychom ji sledovali, abychom se na ní sjednotili. A já pokládám za velmi důležité i to, že tady řada vystupujících mluvila o té mezinárodní koordinaci a spolupráci. A dovolte, abych k tomu řekl za sebe, protože to pokládám za zásadní, my opravdu strašně potřebujeme, aby to, co se stalo, s námi naši spojenci sdíleli v této chvíli. Oni musí vědět, o co jde v tom smyslu, že v tomhle nesmíme zůstat sami, abychom si to prožívali sami. Oni musí se zúčastnit toho, co se tady odehrálo, protože se jich to týká. Ujišťuji vás, že řada zpravodajských služeb kolem nás si to velmi dobře uvědomuje. Ta naše zjištění jsou zjištění, se kterými oni dneska pracují a budou pracovat. Je možné, že ty poznatky, které tady byly získány, nakonec ve spolupráci s nimi, povedou k dalšímu odhalení v jejich zemích. To znamená, to sdílení je důležité na všech úrovních, jak zpravodajské, tak diplomatické. A pro nás je strašně důležité, aby všichni věděli, co sledujeme, aby věděli, že v těch rusko-českých vztazích řešíme něco, co se jich všech týká, a aby rozuměli našim krokům a v tomto smyslu je s námi sdíleli.