Bylo to vizích? Bylo to o naší zemi? O tom kam budeme směřovat?

Ne.

Bylo to o Mirkovi a Andrejovi. O jejich „vztahu“. Jejich historii. Jejich sporech a nadávkách. Nikdo, kdo se díval, snad nemůže být spokojený, pokud nevnímá vedení země jako další díl „Ordinace v růžové zahradě.“

Co se to děje?

Stali jsme se konzumenty něčeho, co nazvu „emoční“ politika. Tato „emoční politika“ nahradila diskuzi nad příčinami a řešeními problému.  Místo toho se uchopí symbol a rázně se s ním mává sem a tam. Symbolem může být vlajka (americká, evropská i ruská asi, samozřejmě česká). Také třeba úprava oděvu nebo vzhledu (číro, ohnuté kalhoty). Výborný symbol a náhradu skutečné debaty je určit osobu, nebo skupinu osob, která za všechno může. Babiš. Kalousek. Klaus. Havel. Zeman. Barroso. Komunisti. Pravičáci. Socani. Imigranti. Čecháčci a fašounci. Prostě ti druzí.

Ale proč?

Velká část voličů to evidentně chce. Funguje to. V Indii také lidé volí pomocí obrázků (slon, ruka, lotus). Symbol má svou funkci, ale zdá se mi, že došlo vytlačení obsahu formou.

Sociální sítě extrémně urychlily šíření emocí. Debata v poslanecké sněmovně je debatou o tom jak zaujmout voliče doma, ne domluvit se s kolegy na řešení. Zpětná vazba je okamžitá lajky, sdílení, komentáře. Průzkumy.

Ale možná, že ta zpětná vazba je až příliš rychlá a zachytí právě a opět jen ty emoce. A tím se posílí cyklus – více emocí, více popularity.

Dělám to také?

Ano, přiznávám se, že ano. Například Evropská unie je extrémně snadný cíl. Emoční články a reakce na ni mají mnohem více čtenářů, více lidí se s nimi ztotožní. Analýza příjemců krajských dotací a návrh jak to dělat lépe – ten zaujal jen málokoho. Přitom dal daleko více práce.

Co s tím?

Chci, aby se politika obrodila. Chci, aby místo boje symbolů a osob, nastalo řešení problémů. Začít však musím od sebe. Chci nabídnout voličům něco jiného než další mávání symbolem..

Svobodní mají sice velkou výhodu v názorové ukotvenosti a jednotícím principu (méně státu, více občanům), ale nevýhodu v tom, že například na krajské, či obecní úrovni je na první pohled velmi složité tyto principy prosazovat. Proto je příliš snadné sklouznout do „emoční politiky“ a „pálit evropské vlajky“.

Budu kandidovat do krajského zastupitelstva. Má-li to mít nějaký smysl, musím předložit voličům co nejlepší návrh jak uplatnit liberální a pravicové myšlenky právě tam, kde kandiduji. To nebude snadné, ale jinak se té „emoční politiky“ nezbavíme a příští dekádu se nám místo Andreje a Mirka budou promenádovat jiní „matějové“ …

Tak mi v tom držte palce!

Tomáš Pajonk,
krajský předseda Svobodných ve Zlínském kraji