V poslední době se v odborných i publicistických textech setkáváme s obavami z přemíry moci soustředěné u soudu. Argumentuje se tím, že soudy nejsou voleny, takže nutně trpí demokratickým deficitem, že nejsou prakticky nikomu odpovědny, a že často deformují vůli zákonodárného sboru tím, jak jeho produkty vykládají. Tyto námitky mají většinou reálný podklad, jde však vesměs o jednotlivá selhání a jednotlivé kauzy soudců. Naopak skutečným nebezpečím justice v ČR je její případný pád do bezvýznamnosti (připomínáme, že soudy jsou jedním z pilířů dělby moci v ČR vedle moci zákonodárné a moci výkonné).

Nedávno sháněl můj známý právní radu. Prodával totiž v bazaru auto, kde mu byla předložena kupní smlouva s výslovnou klauzulí, že veškeré spory z tohoto prodeje plynoucí nebudou řešeny soudně, nýbrž rozhodčím řízení. Zástupce autobazaru to odůvodnil tím, že jejich firma se nikdy nesoudí, protože řízení jsou dlouhá, nejistá, účastníci řízení nemohou ovlivnit složení soudu. Proto je pro ně ve svém výsledku nezajímavé. Představa, že se o vlastnictví k vozidlu v hodnotě 100 000 Kč budou 3 roky soudit, je natolik děsivá, že nutně volí jiné cesty řešení. I když se mi navržené řešení moc nelíbilo (po poradě s mým přítelem právníkem), doporučil jsem mu z pragmatických důvodů na něj přistoupit. Jednalo se o řešení veskrze korektní a v souladu s právem.

Na tomto jednoduchém příkladu lze hezky ukázat, že hrozba pro justici může být i zcela opačná. Triviálně řečeno – lidé se přestanou soudit. Nemá to nic společného s tezí, že by začal odumírat stát a právníci by zůstali nepotřební, v podmínkách systému, kde každý bude mít všechno. Soudci budou mít vždy dost práce, protože jeden hyperaktivní kverulant dokáže zaměstnat na plný úvazek hned několik soudců, nemluvě o tom, že každý systém v určité míře tenduje k sebestravování v tom smyslu, že si sám opodstatňuje svoji existenci. I soudci mají proto pochopitelnou tendenci vytvářet „virtuální justici“, pod čímž si lze představit účelové hry „na čárky“, spočívající např. v umělém přerozdělování kauz soudci pouze za účelem zvětšování (či naopak zmenšování) počtu nápadů bez nutnosti vynaložit k jejich vyřízení jakoukoli další námahu, nebo oblíbené hrátky vyšších soudů s nižšími na téma „co všechno by šlo v procesu udělat ještě lépe“. Není žádným tajemstvím, že v řadě případů jsou soudy zneužívány k účelům, které nesouvisejí s jejich posláním. Máme na mysli případy různých žalob podávaných proti obchodním partnerům či konkurentům jen proto, aby vylepšili jednací podmínky žalobců (v duchu úvahy „když budete souhlasit s naším řešením projektu, stáhneme všechny žaloby proti vám“), případy šikanózních žalob („pokud nám něco nabídneš, nebudu ti komplikovat život“).