Vážený pane předsedo vlády Slovenské republiky, milý Robo, vážení kolegové za předsednickým stolem, vážení kolegové před předsednickým stolem,
dovolte mi, abych jako realista začal smutnou vzpomínkou. Byla doba, kdy ve středoevropském prostoru vládla sociální demokracie. Vládla v Polsku. Byl u mě nedávno Saša Kwaśniewski a vzpomínali jsme na onu dobu, kdy dokonce v prvním kole v katolickém Polsku byl zvolen levicový prezident, protože to byla výrazná osobnost. V Maďarsku náš společný přítel Gyula Horn dokázal moudře vést svoji větev a byl také výrazná osobnost. Krátce po něm nastoupil premiér, jehož nebudu jmenovat, ale který proslul výrokem, lhali jsme občanům ráno, lhali jsme jim v poledne a lhali jsme jim večer. To nebyla výrazná osobnost, i když, pokud si dobře vzpomínám, měl asi sto devadesát centimetrů. A pak začal úpadek středoevropské sociální demokracie a my před ním nemůžeme zavírat oči.

V Polsku už levice ani není v parlamentu, v Maďarsku sice je, ale jako velmi, velmi okrajová síla. Ach jo. Mohl bych být zdvořilý a mohl bych spravedlivě říci, že váš premiér Robert Fico je nejvýraznější osobností středoevropské levice, ale budu realistický a řeknu, že Robert Fico je jedinou výraznou osobností středoevropské levice, a to je samozřejmě škoda.

My jsme, přátelé, kdysi spoléhali na tak zvaný kyvadlový efekt. Střídání se levicových a pravicových vlád. Vzpomínám si, jak jsme se dívali na mapu, a byly fáze, kdy téměř v celé Evropě byly levicové vlády, byly fáze, kdy téměř v celé Evropě, snad s výjimkou Skandinávie, byly pravicové vlády. Prosím, nespoléhejme na tento kyvadlový efekt. To kyvadlo se nepohybuje samočinně. Na rozdíl od hodin je musí někdo postrkovat. A tím, kdo postrkuje, je naše vlastní aktivita, a my bychom měli hledat chyby sami u sebe a nesvádět naše neúspěchy na to, že zlá konkurence se nás snaží vytlačit z politického trhu. Co by to bylo za konkurenci, kdyby právě toto nedělala.

Dovolte mi, abych se teď věnoval velmi krátce téže problematice, které se věnoval Robert, to znamená problematice sociálního státu, ale z poněkud jiného úhlu pohledu, a poté řekl, stejně jako on, svůj názor na migraci.

Sociální stát je jeden z nejzneužívanějších pojmů v politickém nebo v politologickém diskurzu. A dokud si nevymezíme, co sociální stát znamená, neřekli jsme o něm nic. Levice i pravice bude vždy tvrdit, že je sociální v tom smyslu, že je tady koneckonců pro lidi, akorát neřekne, že je zejména pro lidi, kteří si mohou dovolit soukromé školy, soukromé nemocnice, případně soukromou bezpečnostní službu. To už pravice trochu zamlčuje. Ale rozhlédněme se po Evropě a zjistíme, že v relativně nejuspokojivější podobě sociální stát existuje ve čtyřech zemích, kterým se říká skandinávské, tedy skandinávský model sociálního státu. Nedávno, asi před týdnem, jsem viděl tabulku míry korupce. Na prvním místě Norsko, na druhém místě Švédsko, na třetím místě Dánsko, na čtvrtém místě Finsko. První čtyři země z hlediska nejnižší míry korupce. Viděl jsem tabulku konkurenceschopnosti, kde rovněž, spolu se Švýcarskem, abych byl objektivní, vedly skandinávské země. Viděl jsem tabulku Index of human development , na prvních místech čtyři skandinávské země. Pro vaši informaci, to je index, který zahrnuje vedle ekonomiky takové ukazatele, jako je pravděpodobná délka dožití, úroveň zdravotnictví, úroveň školství, životního prostředí, a tak dál, a tak dál. Takže, přestaňme hovořit o sociálním státu „ansicht“, řekněme konkrétně, co máme na mysli, a já ze svého hlediska doporučuji nevymýšlet si žádné vlastní specifické cesty, ale převzít to, co se dlouhodobě osvědčilo.

Ve Švédsku vládla sociální demokracie padesát let, a i když pak byla občas vystřídána pravicovými vládami, tak základy sociálního státu zakořenily do té hloubky, že je ani pravicové vlády neměly odvahu podstatněji změnit.

A teď to nepříjemné. Jednou z charakteristik skandinávského modelu jsou vysoké daně. A tady samozřejmě naši kolegové podnikatelé začnou protestovat, neboť kdo by si nepřál co nejnižší daně. Nicméně právě míra zdanění ve skandinávských zemích, která je nejvyšší v Evropě, dokazuje, že vysokou míru zdanění lze spojit s ekonomickou úspěšností, ovšem za jedné prosté podmínky, že se daňový výnos nerozkrade. Přiznejme si, že jsme zdědili karikaturu tržní ekonomiky po pravicových vládách. Karikaturu spočívající v tom, že jednou z forem privatizace je prostá zlodějna. A stejně tak jsme zatíženi obrovskou vlnou daňových úniků, kterou někteří pokládají za kavalírský delikt, zatímco ve Spojených státech je daňový únik nebo daňový podvod považován za druhý nejtěžší trestný čin hned po vraždě.

Míra zdanění například v Dánsku, a já uznávám, že je to jediný případ, je dvacet pět procent DPH. Jednotná sazba, jedna jediná sazba, a podle tohoto parametru je Dánsko nejšťastnější zemí Evropy podle pocitu svých vlastních obyvatel. No, DPH pětadvacet procent mnohé přinutí téměř k hysterickému záchvatu, ne-li k infarktu, ale je vidět, že v Dánsku to funguje. Mezní sazba při profesním zdanění příjmů je ve Švédsku padesát pět procent, to zase přiměje k infarktu ty, kdo mají pocit, že celá mzda by měla zůstat jim a jen nepatrný dílek se má odloupnout státu. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, pokud, a pouze pokud, se podaří zabránit daňovým podvodům. A proto jsem citoval ten žebříček míry korupce, která s tím souvisí. Potřebujeme co nejvyšší zdanění. V korporátní dani v Rakousku mají, pane prezidente, tuším, pětadvacet procent, pokud se nemýlím. Zdanění, které investujeme, nikoli spotřebujeme. Projídání budoucnosti dokáže každý idiot, ale politik má do budoucnosti investovat. A investice, to nejsou jenom investice do betonu, i když, mimochodem, vyznamenal jsem nedávno Júlia Bindera za přehradu Gabčíkovo, kde zelení tvrdili, že tam bude hnít voda a ubývat ptáci, a voda je čistá a ptáků je tam dvakrát víc než před tím. Ale v každém případě investice jsou také, a především, investice do lidí. Investice do zdravotnictví, do školství, sociální péče, ale například i investice do stáří, a já ve své zemi propaguji i hospice, což je poněkud morbidní představa, ale je to snaha umožnit lidem důstojný odchod ze života.

Takže, na rozdíl od neoliberálů, kteří říkají, čím nižší daně, tím lépe, skandinávský model sociálního státu jasně dokazuje, že vysoká míra zdanění není překážkou ekonomické úspěšnosti a naopak vede k tomu, co je základní sociálně demokratická hodnota, a to je sociální koheze, tedy sociální soudržnost. Protože právě tímto přerozdělováním přes daňové kanály odstraňujeme nadměrnou kolonizaci společnosti, nadměrné a často ne zcela zasloužené diference mezi jednotlivými sociálními skupinami. A to říkám jako člověk, který se domnívá, že těm, kteří odmítají nabízenou práci, by se neměly vyplácet štědré sociální dávky. Tedy nejsem příznivec toho, aby někdo žil na útraty státu, pokud má na to, aby mohl efektivně pracovat.

A zbývá mi poslední téma, a to je migrace. Přátelé, my jsme si nechali pravicí, někdy i extrémní pravicí, ukrást téma, které patřilo v její historii sociální demokracii, a to je téma „obrana národních zájmů a obrana evropských hodnot“. A tváříme se, jako lidé, kteří zapomněli na svoji minulost, a jak říká Santayana, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu ji ještě jednou prožít. Socialisté vždy byli internacionalisti v tom smyslu, že vítali migranty z kulturně podobných oblastí, migranty, kteří se dokázali adaptovat, chcete-li, asimilovat. V české republice například žije vietnamská komunita, která se skvěle asimilovala. Jejich děti studují vysoké školy, mluví perfektně česky, Vietnamci jsou, teď jsem se dopustil urážky vlastní země, Vietnamci jsou pracovitější než průměrný český občan. Proč to nepřiznat, když je to pravda. U nás žije asi sto deset tisíc Ukrajinců a jsou pracovití, překonali jazykovou bariéru, velmi dobře se začlenili do společnosti. Slováky nepočítám, Slováky beru jako naše lidi. Nejsme xenofobní, pět procent české populace jsou cizinci včlenění do společnosti.

Ale my u slova migrace zapomínáme na jedno adjektivum, a to je islámská migrace. Politická korektnost, přátelé, je synonymem, chcete-li, pro nevyřčenou pravdu. Islámská migrace není integrovatelná a není asimilovatelná do evropské kultury. Uvedu jenom jeden jediný příklad.

Sociální demokracie celou dobu ve své historii bojovala za práva žen, včetně volebního práva žen. Islámská migrace znamená kulturu, kde, súra 4 v Koránu, má muž právo svoji ženu bít. Některé muže by možná tato myšlenka zaujala, ale doufám, že ne většinu. Islámská civilizace znamená, že ženám je odpírán přístup ke vzdělání a k veřejným funkcím. Islámská civilizace znamená, že svědectví ženy před soudem má poloviční hodnotu než svědectví muže, a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Jediným způsobem řešení migrační krize je deportace ekonomických migrantů a těch, kdo hlásají náboženské násilí, náboženskou nenávist, krátce řečeno, připravují teroristické akce. Švédský premiér po vraždě dvacetileté pečovatelky islámským migrantem oznámil, že bude deportováno osmdesát tisíc běženců, a vy dobře víte, že Švédsko kdysi dělalo tak liberální migrační politiku, že se blížila téměř sebevraždě, ale naštěstí na poslední chvíli se této sebevraždě vyhnulo. Evropská unie, a já jsem její přívrženec, selhala na celé čáře v řešení migrační politiky. Nebyla na ni připravena, a když migrační vlna přišla, ztrácela čas nekonečnými žvásty, kterým vznešeně říkala diskuze. Žvásty o tom, že migranty bychom tady vlastně měli vítat, protože máme nedostatek pracovní síly. No, budiž, asi si nepřečetli, že průměrná nezaměstnanost v Evropské unii je jedenáct procent, ale jistě eritrejský kybernetik může významně zvýšit kvalitu evropské pracovní síly, takže tento argument evidentně padá. A nebudeme si nalhávat, že mezi migranty nejsou i džihádisté. Mohou vytvořit tak zvané spící buňky, připravující obdobné teroristické akce, jako byly nedávno v Paříži.

A poslední poznámka k migraci, ale to už budu opakovat to, co řekl Robert. Jestliže Evropská unie nedokázala zabezpečit ochranu svých vnějších hranic, což je první a základní povinnost každého soustátí, pak nemá právo vymýšlet nesmyslné relokační a kotační mechanismy, kterými nejenže narušuje suverenitu členských států, ale kromě toho problém neřeší, pouze odsouvá, a vytváří tak novou kategorii nomádů, tedy migrantů kočujících napříč evropskými státy a končících se železnou pravidelností v Německu, protože tam jsou nejvyšší sociální dávky.

Angela Merkelová kdysi pozvala Syřany do Německa. Od té doby všichni migranti jsou Syřané, mají falešné pasy, někdy ani to ne. Jestli jste viděli film Čtyři vraždy stačí, drahoušku, všichni jsme Gogo. Takže oni jsou všichni Syřané. A teď má Německo problémy, které si samo neuváženou migrační politikou vyrobilo. Čili nestačí ochrana vlastních hranic, to je nutná, nikoli postačující podmínka.

Je potřeba deportovat ty, kdo sem přišli nikoli jako uprchlíci před občanskou válkou, ale jako ekonomičtí migranti, kteří zde ostatně ani nechtějí pracovat, ale chtějí žít pouze a výlučně ze sociálních dávek, což ostatně v našich zemích byla, byť poněkud odlišná, kategorie lidí, kterým se někdy říká nepřizpůsobiví, ale proč tuto kategorii ještě zvyšovat.

Takže zcela závěrem, sociální demokracie by měla chránit národní zájmy, měla by chránit historické kořeny nejenom své vlastní, ale i evropské kultury a uvědomit si, že tato kultura je neslučitelná s kulturou nenávisti vůči nevěřícím a s kulturou založenou na snaze podrobit si tyto nevěřící a udělat si z nich své otroky, čímž jsem citoval jedno ze svatých písmen, nikoli však písmo evangelické. Ostatně ani v té Paříži vrahové nevolali, pochválen pán Ježíš Kristus, ale volali Alláhu akbar.

Poslední věta. Milý Roberte, možná že budu obviněn z vměšování se do slovenských vnitřních záležitostí, nicméně, dovol mi, abych ti nikoli jako prezident České republiky, ale jako tvůj přítel Miloš Zeman popřál úspěch strany Smer v blízkých volbách. Všechno nejlepší.

Miloš Zeman, prezident České republiky, Bratislava, 12. února 2016