Neziskovky, pojem, který je dneska velmi problematický. U mnohých lidí vyvolává negativní emoce. Pojem neziskovky je ale velmi široký, a proto stručná a zjednodušená vyjádření některých lidí, včetně politiků, vyvolávají u mnoha představitelů neziskových organizací nevoli. Samozřejmě, že s výrazy typu: neziskovky jsou paraziti, kobylky, vydřiduchové a celou řadou dalších, je možné polemizovat. Je možné s nimi nesouhlasit, je možné je jejich autorům vymlouvat, či se snažit nabídnout jim jiný pohled na tyto organizace. Co ale ve společnosti honosící se demokracií, svobodou slova a projevu, není možné, je zakazovat je, kriminalizovat jejich autory a zatracovat je.  Bohužel se to ale děje.

Vždycky když si negativní vyjádření na adresu neziskovek přečtu nebo ho někde slyším, je mi jasné, že se to netýká všech neziskovek. Politici zpravidla následně své razantní výroky zmírňují. Vůbec nepochybuju o tom, že by někdo chtěl zatracovat nadšence, kteří běhají po lese a sbírají odpadky po nezdárných turistech a ještě si na to koupí igelitové pytle ze svého, nebo ty, kteří pomáhají zdravotně postiženým lidem, poskytují sociální služby apod. Silné expresivní výroky lidí jsou zpravidla jen vyjádřením jejich emocí (jsou prostě naštvaní), nikoliv vážně míněným návrhem. Jenže potrefená husa se vždycky ozve. A tak se v neziskovém sektoru diskutuje a diskutuje a řeší se, co s tím.

Co s tím? V září letošního roku proběhla konference, kterou pořádala Asociace nestátních neziskových organizací v ČR (ANNO ČR) na téma: Přežijí nevládní organizace rok 2020? Tématem tedy byla i zmíněná problematika týkající se vnímání neziskových organizací veřejností. Jako představitelka organizace, která pomáhá nemocným lidem a jejich rodinám a usiluje o jejich začlenění do běžného života, jsem zajásala.

Již dlouho upozorňuji na půdě ANNO ČR na to, že je třeba „oddělit zrno od plev", abychom docílili zlepšení ve vnímání neziskovek veřejností. Ale vždy se mi dostávalo stejné odpovědi: „Našim cílem je neziskovky stmelovat, snažit se o vzájemnou spolupráci a nikoliv je rozdělovat".  Jenže stmelovat neziskovky, které mají zcela rozdílné cíle a poslání, je těžké, resp. nemožné.

Na jednu stranu jsou tady organizace, které se snaží pomáhat nějaké cílové skupině lidí, organizace jako jsou pěvecké sbory, sbory dobrovolných hasičů, amatérské hudební skupiny, amatérské sportovní kluby, či organizace, které pečují o památky, kulturní dědictví, seniory apod. A na druhé straně jsou tady neziskovky, které slouží jen svým provozovatelům k dobrému živobytí, k prosazování svých představ a idejí a k budování potřebných kontaktů.  Pořádají summity, konference, vydávají brožury na křídovém papíře, které nikdo nečte apod. A do třetice jsou ještě neziskovky, které jsou vlastně podnikatelskými subjekty „zabalené do neziskovky". Tedy organizace, které vykonávají a prodávají nějaké služby (často to bývají různé formy vzdělávání) a vydávají je za veřejně prospěšnou činnost.