Já vám děkuji, pane předsedo, pane vicepremiére, pane poslanče, kolegyně, kolegové. Dovolte i mně krátce vystoupit s postoji, které jsem měl od začátku k té situaci, do které jsme se dostali v rámci volebního zákona. Krátké shrnutí, které tady bylo už podáno, co se týká korespondenční volby a její historie, už tady bylo řečeno. Já jsem se zamýšlel nad tím, co probíhalo tady v Senátu. Já jsem byl pyšný na to a cítil jsem to takhle sám za sebe, že Senát byl tím aktivním, který vstoupil do toho, jak by mělo být komunikováno, co se týká volebního zákona, parametry.

Byl to náš pan předseda a vedení Senátu, kteří byli aktivní a začali směřovat a nastavovat pravidla v rámci vyrovnávání komunikace mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou. Vstoupila do toho komise pro ústavu, vstoupili do toho jak předsedové komise pro ústavu, tak předseda ústavně-právního výboru, vedení Senátu. Začala probíhat jednání, dokonce byla zřízena pracovní skupina pro volební zákon, kde byli obsaženi zástupci napříč všemi kluby Senátu.

A ta jednání nebyla jednoduchá. Když si vzpomenu na začátek, tak mně to připadalo, jak společné jednání komisí pro ústavu, jak senátní, tak Poslanecké sněmovny, kde jsme jednali o změně ústavy, a ze základní změny, která byla v jednom, ve dvou parametrech, tak v rámci toho jednání a v rám lidové tvořivosti, která tam probíhala, tak jsme došli najednou k 12, 13 změnám, které absolutně nebyly hlasovatelné. Nemohli jsme najít ani nějaký průnik toho, že bychom se mohli na něčem dohodnout.

A takhle to bylo několikrát po sobě. A mně bylo ctí být členem právě té pracovní skupiny k volebnímu zákonu. A když jsme tam sedli a řekli jsme si ty parametry, to, co bychom všichni chtěli měnit, tak první moje myšlenka byla, to se nemůžeme domluvit, to není možné. A to jsme jenom na půdě Senátu, co to bude znamenat, až si sedneme společně i s Poslaneckou sněmovnou a budeme se snažit najít kompromis, ten konsensus, na kterém bychom se byli schopni dohodnout.

A myslím si, že je to hlavně o konsensu a o respektu. Respektovat se vzájemně, respektovat, že máme určité hranice, za které nemůžeme jít, byť si myslíme, že ta cesta je správná. Bylo by určité správné zavést korespondenční volbu, a já bych byl všemi deseti pro. Jak říkal pan senátor Rabas, někdy tam ta „ale“ jsou. Někdy nemůžeme využít ten historický okamžik, někdy i tu dobu, o které si myslíme, že nazrála a že je správná, tak bohužel dospějeme k tomu, že musíme odložit, protože tam nastávají další okolnosti, které tady byly podrobně vyjmenovány. Krásně o tom i mluvila paní senátorka Němcová přede mnou, takže to nebudu shrnovat.

Ovšem to, co jsem vám řekl, kdy tam vstupovalo několik volebních obvodů, bavili jsme se o tom, co bude nosičem. Najednou pro poslance ANO byl problém, že by měl být nosičem předložený návrh KDU-ČSL. Přece to nemůže být KDU-ČSL, musí to být vládní návrh. Tohle všechno tam padalo. I na mě na pracovní skupině padaly nepříjemné otázky, ale já jsem se snažil jednat naprosto otevřeně. Jednat tak, jak jsme to cítili na klubu, abychom opravdu měli ty parametry na začátek a mohli si říct, co bude za Senát možné a co Senát bude chtít přeložit Poslanecké sněmovně.

Dokonce náš pan předseda komise pro ústavu začal vytvářet i náš volební zákon, který byl takovou jistotou, kdyby Poslanecká sněmovna nekonala, tak abychom konali my. Takže myslím si, že Senát má být na co pyšný. A já jsem pyšný na to, že jsem mohl být od začátku u toho. Vůbec mi nechyběly informace. Ty informace se ke mně dostávaly ze všech úrovní, ze všech pater. Pokud jsem něco neměl, tak když jsem se zeptal, tak jsem dostal odpovědi na své otázky.

Padala tady slova spravedlivý. Co je spravedlivé, co je nespravedlivé. Padaly tady dotazy, co je správná a co je nesprávná věc. Já to nevím. Nebo možná to vím sám za sebe, ale nedokážu to říci za vás za všechny. Každý si to rozhoduje sám v sobě. A jenom sám pro sebe si říkám, ono to není černé a bílé. Někdy je to šedé. A co už jsem říkal, musíme hledat konsensus a respektovat se vzájemně. Respektovat názory, které máme.

Respektuji i to, že tady byl podán pozměňovací návrh, byť si myslím, že v rámci těch dohod, které padaly a to, jak jsme tam jednali o té korespondenční volbě, tohle nebyla ta cesta, kterou bychom v tento okamžik mohli prosadit. Respektuji to, že tady o tom debatujeme, ale v tuto chvíli nevidím za mě osobně a i za náš klub, že je to hlasovatelné.

My ctíme dohody. Náš klub se dohodl na tom, že bude ctít to, co tady padlo, to, co jsme se domluvili v rámci Senátu, v rámci těch jednání. To znamená, že se přikloníme k tomu a budeme hlasovat pro to, co k nám přišlo z Poslanecké sněmovny. Chci moc poděkovat, tak jako paní senátorka Němcová, nejen panu předsedovi, ale i celé komisi pro krajany žijící v zahraničí. Protože to, co tady předložili a to, jakou práci udělali, to je ta odborná skupina, která pro mě i byla, kde jsem se dotazoval, jak to je? Nemohli bychom to ještě o jeden dva kroky posunout a tu korespondenční volbu nějakým způsobem prosadit?

Ale zjistil jsem, že to nejde. A tohle pro mě byla ta jistota, že i ti krajané a ta organizace, s kterými dlouhodobě komunikujeme a spolupracujeme, takže oni to i v daný okamžik chápou. A já jim za to moc děkuji.

Takže to bylo krátké shrnutí za mě. A jenom prosba, aby nepadala ta silná slova, která tady někdy jsou, abychom se vzájemně respektovali, poslouchali, byť máme rozdílné názory. Ale myslím si, že vždycky jsme se tady dokázali nějakým způsobem dohodnout. A to, že nevyhraje nebo prohraje jedna nebo druhá strana, já to takhle neberu. Protože i to usnesení, které tady máme na stole a tu práci, kterou věřím, že naše komise bude dělat, tak mě naplňuje optimismem. Děkuji.