Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, milí přátelé. Ani já v sobě nedokáži rozdmýchat nadšení pro tuto novelu zákona o pedagogických pracovnících. Možná je to tím, že stárnu a že jsem v posledních 15 letech mohl poměrně zblízka sledovat to, jak fungují pedagogické fakulty, jak se univerzity pokoušejí reformovat či nereformovat studium učitelství na různých fakultách, a účastnil se jako rektor řady debat o tomto tématu.

A tak jenom s mírným údivem sleduji vyhrocenost té debaty, ve které se samozřejmě mírně úsměvně střídají apokalyptické vize naprostého úpadku českého školství či úplatku prestiže učitelské profese v důsledku jednoho paragrafu. Stejně tak jako mesianistické utopie, které předpokládají, že tím jedním paragrafem vstoupí do českého školství zástupy neopotřebovaných nadšených amatérů, kteří zachrání kvalitu českého školství. Dovolím si skromně připojit svůj expertní soud, § 9a se v horizontu několika let nestane vůbec nic. A pokusím se to vysvětlit. Tím vůbec nechci říct, že by se nedělo vůbec nic, myslím si, že jedna špatná věc se už stala.

A to je, že se prohloubila frustrace pedagogických fakult a dalších fakult, které vzdělávají učitele. To už se v tuto chvíli stalo. A já tomu nejsem rád. A musím říct, že mám jisté pochopení pro ty emoce, které ovládají komunitu mých univerzitních kolegů. Ta frustrace může souviset s tím, že v posledních letech se změnilo postavení učitelských programů na univerzitách v tom, že nejsou, tak jako jiné studijní programy, součástí univerzitních autonomie a univerzity by si mohly dělat v oblasti učitelství, co chtějí. Naopak Ministerstvo školství s v roce 2016 v novel vysokoškolského zákona prosadilo, že učitelství, stejně jako medicina, bude regulovanou profesí ve smyslu zákona a Ministerstvo školství bude uznávací autoritou, která bude regulovat to, jak vypadají učitelské studijní programy. Takže všechny učitelské studijní programy na univerzitách v posledních letech prošly reakreditací, restrukturalizací tak, aby vyhověly požadavkům Ministerstva školství, který je i v očích řady zástupců pedagogických fakult velmi konzervativní, rigidní a neumožňuje inovace těch studijních programů. A tam jsou možná kořeny té frustrace, protože na jedné straně teď tato novela říká s jistou nadsázkou, že ke vstupu do té profese není třeba ničeho, zatímco chce-li univerzita provozovat program učitelství, musí splnit standard, o kterém si řada z nás myslí, že není dobrý. Ale je platný a od toho přijetí se nezměnil. Ten standard předepisuje kolik hodin, kolik kreditů, kolik různých typů předmětů musí ten program obsahovat. A v podstatě konzervuje stav, kdy učitelem v tomto smyslu se může stát jenom ten, kdo absolvuje pětileté studium bakalářské a navazující magisterské. Takže to napětí mezi tou rozvolněnou novelou a tou rigidní regulací studijních programů je možná vysvětlením pro část těch emocí, které dnes můžeme vnímat v tom prostředí.

Ale proč si myslím, že se nestane vůbec nic? Zaprvé proto, že se vlastně tou úpravou neděje nic jiného, než že se umožní přijmout absolventy jiných magisterských programů, kteří jsou pak nahnáni do toho doplňujícího pedagogického studia na pedagogických fakultách, které trvá 4 semestry, je placené a stojí málo, kolem 30 tisíc korun, to znamená, že pedagogické fakulty na ně nedostávají ani tolik, kolik na běžné studijní programy. A za málo peněz pořídíte samozřejmě málo muziky, protože 30 tisíc za 4 semestry je úplně směšná částka. Druhý důvod je možná podstatnější. Já, protože už nejsem úplně mlád a dlouho jsem pracoval v oblasti školství, jsem si jistý tím, že málokdy fungují osamocená opatření k nápravě problému. Abychom dosáhli změny k lepšímu, zpravidla musíme v tom systému učinit nějakou změnu provázaných změn, které spolu souvisí. A já se pokusím ty nejdůležitější, podle mého názoru nejdůležitější, vyjmenovat. Já si myslím, že opravdu potřebujeme vážnou debatu o cestách profesní přípravy učitelů, to je zcela legitimní téma. A já jsem sám zastáncem rozvolnění proti tomu současnému stavu. Dnes se může stát člověk učitelem absolvováním toho pětiletého 3+2 roky učitelského programu, může se stát učitelem, když absolvuje jiný magisterský program neučitelský a pak si dodělá bakaláře učitelství, anebo si může dodělat to doplňující pedagogické studium. Kupodivu v těch cestách chybí to, co bych já považoval za nejlogičtější a nejlepší cestu rozšíření okruhu uchazečů, to je cesta, která funguje v řadě zemí, a to je to, že absolventi bakalářských programů neučitelských mohou vstoupit do navazujících magisterských programů, v některých zemích intenzivních jednoletých, a doplnit si tu pedagogickou kvalifikaci. A nemusí se po jiném magistrovi vracet na začátek a stát se znovu bakaláři, ale prostě absolvují například bakalářské studium fyziky a chemie a pak si dodělají magistra učitelství v této aprobaci. To bych považoval za logičtější cestu, jak rozšiřovat ten zájem, protože ne každý v těch 19 letech ví, že bude chtít být učitelem. Mnozí studenti tu studijní cestu dneska hledají hodně komplikovaně. Já nechci zabíhat do detailů, mnoho studentů se rozhoduje o svém budoucím oboru až na vysoké škole. Proto na většině anglosaských univerzit si ani nemusí vybírat v prvním ročníku žádný obor studia, studují nějakou širokou oblast. A teprve v průběhu studia se rozhodnou, čím chtějí být. Takže já myslím, že potřebujeme vážnou debatu o tomhle tématu. A myslím si, že ta současná podoba studia učitelství na univerzitách je zbytečně rigidní, zčásti zásluhou konzervativní, zčásti učitelské veřejnosti na pedagogických fakultách, nepochybně, ale zčásti také díky rigidní regulaci, která odráží podle mě názory spíše minulosti než budoucnosti ve vzdělávání učitelů. Pak bychom museli vyřešit problém motivace lidí k tomu, aby se stali učiteli po absolvování toho učitelského programu. A já si neodpustím přeci jenom poznámku k tomu, jak je to s tím nedostatek učitelů. O málokteré oblasti víme tak málo, jako je školství, z hlediska spolehlivých statistik. Neexistuje matrika žáků, neexistuje matrika učitelů, občas se konají nějaké průzkumy, ve kterých ředitele referují o tom, jaké mají složení učitelstva, ale na rozdíl od vysokých škol prostě neexistuje žádná spolehlivá statistika, která by umožňovala analyzovat jak to, co se děje s těmi žáky, jak putují tím systémem, tak jak vypadá ten učitelský sbor z hlediska kvalifikace, věku, délky, zkušenosti a dalších parametrů. Takže celá ta debata přeci jenom je založena na relativně měkkých datech. A nepochybně existují velké regionální rozdíly, které jsou možná tím, co nás pálí nejvíc. To je velmi podobná situace jako u medicíny. V některých centrech je naprostý nadbytek specialistů, zatímco v řadě oblastí České republiky je nedostatek. Pediatři jsou modelový případ, který má pan profesor Dušek velmi rád ve svých statistikách.

Cesta z toho, podle návrhu, který jsme předkládali v minulosti ministerstvům zdravotnictví i školství, může být v tom, že by stát společně se samosprávami, ať už krajskými, či obecními, vytvořil stipendijní systém, kde by bylo možné to, že za modelově desetitisícové měsíční stipendium, což je pro mnoho studentů cesta, jak skutečně studovat a nepracovat v supermarketech, by se zavázali, že po absolvování nějaký rok budou pracovat na místě, které si sami nevyberou. Bylo by to dobrovolné. Tenhle návrh byl na stole před několika roky. A podle mě například takovými nástroji lze dokrývat část těch disparit, které nebezpečně postihují samozřejmě kvalitu jak škol, tak lékařské péče v některých regionech.