„Zákony míru a války se navzájem liší. Ví to každý praktik, který musel byť jedinkrát v životě bojovat s teroristickými grupírovkami či mít s nimi co do činění. Za války teoreticky dokonalé koncepce nefungují. Snažit se dodržet pravidla hry, která zakládají, je užitečné a správné, za války je však kritérium úspěchu jen jedno – vítězství nebo porážka. Což platí i o dnešních konfliktech, včetně toho ukrajinského, který v Evropě vyprovokoval přinejmenším novou studenou válku.“

„Diskuse, vedené našimi politology o tom, zda mohlo v dané situaci ruské vedení postupovat jinak, než jak otázku Krymu řešilo, valného smyslu nemají. Tím spíš, je-li řeč o zemi typu Ruska. Pravidla jednání země třetího světa se od těch, jimiž se řídí velmoci, liší. Jejich politické vedení nemá historickou šanci, jak do země integrovat strategicky důležité území, právo propásnout. Ať už v případě prezidenta Vladimíra Putina (krymské referendum), nebo kancléře Helmuta Kohla (znovusjednocení Západního Berlína  a NDR do SRN).“

„Měřit kroky daného typu vůči kolabujícímu sousedovi hledisky morálky, či  nespornými korupčními schématy ruské byrokracie, jež dostanou slovo i na Krymu, postrádá smysl. Na Ukrajině začíná občanská válka. Během půlroku až roku po volbě ukrajinského prezidenta – otázku jejíž legitimity ponechme stranou – může tato země přestat existovat jako jeden stát, tak jako k tomu svého času došlo v Jugoslávii. Krym se tím, že se stal součástí Ruska,  zúčastní veškerého následujícího ukrajinského dění minimálně. A v tom je jeho spása.“

Dnešní ukrajinské špičky viní populaci Krymu z „dezerce z frontové linie“ a „zrady ideálů Majdanu“. Z pohledu „většiny obyvatel Krymu však byly vztahy s Kyjevem na hraně rozvodu už dávno“. „Vyhrocení konfliktu politických a kriminálních seskupení o moc a majetek Ukrajiny zbavilo další setrvání v jejím rámci jakéhokoli smyslu. Z ideologie věčného majdanu jakožto revolučního procesu, majícího samostatnou hodnotu, nekynulo nic dobrého.“ 

„Znovusjednocení s Ruskem bylo přirozenou reakcí pasažérů, zachraňujících se z tonoucí lodi. Za takové situace je připojení regionu ke kterémukoli stabilnímu státu, byť třeba k USA nebo Turecku, lepší než účast v občanské válce tím spíš, že zájmy Krymu v ní nerazí žádná z bojujících stran. Odchod poloostrova právě do Ruska byl jedinou reálnou variantou – nejen z historického, ale i vojensko-politického hlediska. Sevastopolská základna vojenského námořnictva RF byla a je garantem bezpečnosti obyvatelstva.“ Na „rozdíl od základny NATO, v niž by se změnila ve velice krátkém termínu, nedojít k ruské reakci na dění v Kyjevě po svržení Janukovyčova režimu“.

„Důvěra k možnostem a vůli ozbrojených sil zemí Severoatlantické aliance bránit civilní populaci na území, které není její součástí, je mýtem, vyvráceným letopisem kroků NATO za posledních dvě desetiletí, ať už v Jugoslávii či na Blízkém a Středním východě. Zkušenosti Jugoslávie, Iráku, Afghánistánu a Libye skrečovaly reputaci bloku coby neutrální mírotvorné síly“ – „přinejmenším v odborných krizích, a to zdaleka ne jen ruských“.

„Výroky vrcholných představitelů NATO, kteří kroky Ruska vůči Ukrajině opakovaně vydávají za novou hrozbu pro alianci, nutící Brusel považovat Moskvu za potenciálního protivníka, nemění na stávajícím poměru sil zhola nic. Blok vůči Ruské federaci fakticky předváděl a předvádí i nadále agresívní útočnou politiku, zaměřenou na oslabování jejích pozic a vytlačování z postsovětského prostoru. V určitém momentu musela překročit hranice přípustného – takzvanou červenou linii. K čemu už málem došlo v Gruzii v roce 2008, nastalo na Ukrajině v roce 2014.“

„Rozhořčení, jež v této souvislosti vyjadřují západní politici, budí dojem  předstírané pózy.“ Skutečným problémem je „očividný nesoulad jejich doktrín s realitou“. „Blok se omezuje a podle všeho bude i nadále omezovat na slova, mající zapůsobit ne na Rusko, ale na západní zákonodárce, aby si zajistil jejich podporu zvyšování vojenských rozpočtů.“

„To mění v aktuální požadavek veřejnou demonstraci pozic RF, pokud jde o vzpomenutou červenou linii, již Moskva nedovolí překročit, aniž to povede k adekvátním následkům. Teorie nekonečných ústupků Ruska západnímu společenství, díky nimž časem uvěří v jeho šlechetné úmysly a poskytne mu režim nejvyšších výhod, a to i v palivo-energetické oblasti, se neosvědčila. Rusko podniklo ve sféře bezpečnosti bezpočet kroků, vstřícných vůči Západu, za všech svých prezidentů. Jejich bilance je pofidérní - ne proto snad, že by těch ústupků bylo málo, ale protože jich bylo až příliš moc. Politika, již vůči západnímu světu uplatňuje Írán, demonstruje nesporný efekt pružné, přitom však ale i cílevědomé tvrdosti. To samé lze říci o zahraničněpolitickém kurzu Izraele.“

Specifickým problémem jsou „stávající vojensko-technické vazby Ruska s Ukrajinou v řadě kriticky významných oborů, včetně výroby balistických raket, vrtulníkových motorů, vodních turbín pro vojenské námořnictvo i jiného dědictví mezirepublikové kooperace ze sovětských dob“.

Akutním požadavkem je tak i „co možná rychlá náhrada ukrajinských partnerů ruského vojensko-průmyslového komplexu či jeho přímá kontrola, nezávislá na reakcích USA“. Jde totiž i o hrozící „únik vojenských výrobních technologií z území Ukrajiny, včetně těch kritické povahy – raketových a jaderných“.

Riziko dalšího „rozšiřování přítomnosti NATO v postsovětském prostoru“ vnímají „lidé, na hony vzdálení vojenskému prostředí, jako militaristickou fobii“. To, že jsou v „ukrajinské vládě v převaze stoupenci protiruské linie, ba integrace do Severoatlantické aliance, znamená pro naši zemi přinejmenším zásadní oslabení systému protiraketové obrany. A to je naprosto hmatatelné nebezpečí.“

Mnohé napovídají i „pokusy EU o politický nátlak“ typu „požadavku uznat legitimitu prezidenta Porošenka výměnou za souhlas s dalším jednáním o plynovodu South Stream“. Jsou příznačným signálem, „jakých forem by nabyla integrace RF do Evropy, o níž toho tolik napovídali západní i domácí liberální politici. Příklad vysoce rozvinutých zemí typu Maďarska či Česka, stejně jako pobaltských zemí, které za dobu svého členství v EU o vlastní průmysl v podstatě přišly, ukazuje, o jakou integrace by jít nemělo.“

„Deindustrializace Ruska přitom pokračuje i zcela nezávisle na eurointegraci“- a „aniž by své přednosti prokázala likvidace technologické základny země ve prospěch importu uzlů a komponent dokonce i pro kosmickou a obrannou sféru“. Příznačnou „ilustrací je i nárůst neúspěšných startů kosmických raket, přinejmenším typu ´Proton´“.

Ukrajina by tak měla pomoci „vyvést z krize i domácí vojensko-průmyslový komplex“. Vězí v něm „fakticky už čtvrt století“ – a klade tím „otázku, postrádající dodnes odpověď“.

„Gradující občanská válka na jihovýchodě Ukrajiny, hrozící masovými oběťmi na životech, je pro Rusko vážnou výzvou. Vojenské akce se z jedné strany odehrávají blízko našich hranic, což je přímým ohrožením naší národní bezpečnosti. Z druhé strany jde o závažný problém, jejž pro Moskvu představuje komplex humanitárních otázek. Útoky ukrajinských vojenských vzdušných sil a obrněné techniky i dělostřelecká palba na donbaská města si teoreticky říkají o vyhlášení bezletové zóny, již by však musela zavést OSN. Nic takového ovšem na pořadu není a zřejmě ani nebude.“

Otázka, „nakolik jsou ukrajinské události asymetrickou reakcí Západu na pozici Ruska vůči Sýrii“, je v dané souvislosti vedlejší. Tou rozhodující je, „co především za vzniklé situace má či naopak nemá dělat Rusko“. Jeho „politici, diplomaté a ozbrojené síly“ – „na pozadí celonárodního konsensu, že ´Novorossija´ není Krym a vyžaduje jinou strategii“.

„Ztrátu Krymu dokáže Ukrajina přežít.“ Nepatřil k ní „ani po dobrou   polovinu sovětských časů, kdy vznikla v dnešních hranicích díky Leninovi a Stalinovi“. Zato „ztráta jedné či více oblastí jihovýchodu znamená definitivní rozpad země“ – „s předvídatelným koncem její vlády“. Ta je s to „právě proto jít i na ty nejkrutější kroky“.

„Fiasko ukrajinského projektu rapidně posiluje pozice euroskeptiků“. Jejich „vliv na establishment a podporu ze strany voličů Starého světa“. A právě to se může změnit ve „stéblo, které evropskému velbloudovi zlomí hřbet. Lídři EU to nemohou dopustit. S krachem evropského projektu rozhodně nekalkulují ani Spojené státy, jinak vždy připravené Evropu oslabit. A právě z toho lze usoudit, že Brusel a Washington podpoří všechny kroky Kyjeva, spjaté s eskalací silového scénáře.“

„Moskvu v této souvislosti čeká řešení hned několika úkolů. Za prvé organizace humanitární pomoci“ – a „evakuace civilního obyvatelstva, zvlášť toho nejzranitelnějšího, z nejvíce ohrožených zón. Otevření koridorů na rusko-ukrajinské hranici pro evakuaci dětí ze zóny vojenské konfrontace je v této oblasti prvním a hlavním cílem, jenž může získat podporu mezinárodního společenství nehledě na všechnu předpojatost k Rusku.“

„Za druhé – podpora místního odporu kyjevskému vedení, jež domácí expertní komunita charakterizuje stále častěji jako juntu. Řeč není o přímé vojenské intervenci, možné jen v případě masových obětí na životech civilního obyvatelstva, nýbrž o uplatnění zkušeností, sahajících k vietnamské válce. Poněvadž hlavním problémem těch, kdo se brání, je letectvo a těžká technika na straně útočníka, musí být vyřazena i se svou   obsluhou. Což předpokládá nezbytnou výzbroj a vojenskou techniku v regionu v dostatečném množství“ – a také její „obsluhy, schopné ji co možná efektivně nasadit v praxi“.

Třetím urgentním imperativem je „politický a ekonomický tlak na vedení Kyjeva a předáky radikálních stran a extremistických formací. Majetek a  aktiva těchto lidí a s nimi spjatých postav a organizací lze, v přímé analogii s americkými a evropskými sankcemi vůči Rusku, vyvést zpod jejich kontroly. Nejde jen o aktiva na území RF. Ty, kdo mají bezprostřední vztah k dění na jihovýchodě i k událostem v Oděse a v Kyjevě, třeba zařadit do ranku válečných zločinců se všemi z toho plynoucími důsledky, a to i na mezinárodní scéně.“

Posledním požadavkem – „v pořadí, nikoli co do důležitosti“ - je „uplatnit vůči předákům a aktivistům stran a hnutí, představujících přímou vojensko-teroristickou hrozbu Rusku, celý komplex kroků k jejich preventivní neutralizaci. Zkušenosti, které v boji s terorismem za hranicemi vlastní země nashromáždily Izrael a USA, skýtají podobně ty doma na severním Kavkaze oporu v bohaté praxi.“

Tím spíš za sílícího „rizika ozbrojených ataků ukrajinských nacionalistů, podporovaných kyjevským vedením, na ruském území a terorismu vůči objektům infrastruktury“. Podobným hrozbám „lze předejít jen aktivní ofenzivní politikou za hranicemi země“.

„V tomto kontextu nabývá zásadního významu i rekognoskace reálného stavu v ozbrojených formacích, působících na území Ukrajiny, ať už bojují na kterékoli straně, včetně armády, ´Národní gardy´, „sotně Majdanu´, ozbrojených oddílů ´Pravého sektoru´, ´Udaru´, ´Svobody´ a kriminálních grupírovek. Právě za ukrajinské krize získaly prakticky neomezený přístup ke zbraním, a to i armádní provenience. Vzhledem k tomu, že síly zločineckého původu doplnily řady nacionalistických oddílů, jejichž původní stav činil zhruba dvacet tisíc, o dalších čtyřicet tisíc, jsou parametry problému víceméně zřejmé.“

„Samostatnou otázkou jsou zahraniční žoldnéři z privátních vojenských korporací, včetně 300-400 příslušníků někdejší ´Blackwaters´ Erika Prince, najatých jako osobní ochrana místními oligarchy. Jejich přítomnost na Ukrajině prokázala řada svědectví, umožňujících počítat i se zadržením kterékoli z těchto postav a její předvedením před mezinárodní média. Řeč je právě o profesionálních žoldnéřích, a nikoli motivovaných dobrovolnících ze ukrajinské diaspory, především americké a kanadské, které lze najít v řadách militantů ´Pravého sektoru´.“

„Charakteristickou zvláštností ukrajinského problému je spor na téma, kam až lze, ukáže-li se to nezbytné, dovést operaci s cílem donutit stávající ukrajinské vedení k míru. To, že prezident Porošenko povolal za svého poradce ex-prezidenta Gruzie Michaila Saakašviliho, jehož nejbližší okolí má praktické zkušenosti s organizací úspěšných teroristických akcí v Rusku, včetně teroristického ataku na letišti Domodědovo, činí z daného scénáře docela pravděpodobnou variantu.“

 „Značný počet expertů v této souvislosti zmiňuje i potenciální bezpečnostní zónu na úrovni hranic z roku 1939. To staví otázku kontroly nad teritorii, jež kdysi patřily Polsku, Československu, Maďarsku či Rumunsku, před vlády těchto zemí.“ A „vtahuje je tak do pacifikace Ukrajiny na obranu tam žijících etnických menšin“.