Děkuji za slovo, pane předsedající. Velmi jsem zvažoval, zda mám mluvit. To je tady taková oblíbená věta. Ale protože cítím určitou zodpovědnost, že jsem něco nedotáhl do konce, tak jsem se rozhodl, že promluvím.

Jak víte, bylo to 28. ledna, kdy jsem upozorňoval na to, že toto riziko nám hrozí, a žádal jsem, aby se touto věcí Sněmovna zabývala, abychom dostali informace od ministra a od vlády, jak je na eventuální pandemii připravena. Já jsem slovo pandemii nepoužil, protože toto slovo asi před pěti lety Světová zdravotnická organizace zrušila. Nikdo neví proč. Když se to celé hlasy celé koalice zamázlo a nemluvili jsme o tom, tak jsem řekl panu ministrovi, že ho to bude mrzet. A ono to vlastně mrzelo víc mě, protože já jsem se měl víc snažit, abych to prosadil, protože jsme ztratili dobu, která by byla bývala velmi zásadní, a možná by to všecko vypadalo jinak. Možná. Já nevím. A proto je dneska to, proč mluvím.

Opakovaně jsme žádali, aby se vláda, pan premiér a ministr zdravotnictví zabývali tím, jak budeme postupovat v okamžiku, kdy přijde druhá vlna, nebo přijde nějaký další problém s touto epidemií. Konkrétní otázky, jak budou zajištěni ti, kteří jsou ve zvýšeném riziku, jak bude postupováno, když dosáhne počet onemocněných, infikovaných určitého čísla, jak bude zajištěna celá péče o ten medicínský problém, protože ta epidemie, ta infekce je primárně problémem medicínským. Samozřejmě že má v sobě obrovskou složku ekonomickou. Samozřejmě že má v sobě obrovskou složku společenskou. Ale primárně to je medicínský problém, který je popsán velmi podrobně v posledních sto letech, a hrozně se to vyvíjelo, v knihách, které se jmenují Infekční lékařství a Epidemiologie, kde je definováno, čím je třeba se zabývat.

A pokud se řeší otázka infekce a její epidemiologie, jsou základní klíčové úkoly, které musí medicína vyřešit. A to jsou potom také úkoly, které musí vyřešit vláda, Ministerstvo zdravotnictví a samozřejmě i regionální samosprávy. To jsou základní úkoly, které se musí vyřešit.

Ta první otázka, která se musí zajistit, že musíme dokázat diagnostikovat tu infekci a zjistit ji. To jsou všechny otázky o tom, jak mají probíhat ty odběry, jak mají probíhat ta vyšetření. A samozřejmě jsou to i otázky na to, co chceme - na to jsme se doteď nedozvěděli - proč ta diagnostika nefunguje, proč trvá tak dlouho, proč až po tak dlouhé době se to dozví pacient, proč až po tak dlouhé době se to dozví epidemiolog a proč máme tak vysokou chybovost v té diagnostice.

Ta druhá věc, která se musí medicínsky zajistit, je ta, že se zjistí cesta přenosu, jak se to přenáší. Tady my víme, že to je pravděpodobně nejvíce aspirační přenos, že (nesrozumitelné) se uvažovalo tedy tím přenosem končetinami, dotykem je pravděpodobně nepravděpodobný. To víme. A proto musíme zajistit, abychom věděli, které skupiny jsou nejvíce ohroženy tím, že budou vystaveny nějakému kontaktu, kde se bude ta infekce objevovat, a musíme tedy zajistit to, čemu se teď říká moderně trasování, to jest vychytání všech těch možných kontaktů tak, abychom se měli o ně možnost postarat co nejdřív. A to je zase situace, na kterou se ptáme, protože ta situace není zajištěna. Žádné trasování v podobě nějaké chytré karantény neexistuje. Protože kdyby existovalo, tak by vytipovaní lidé byli kontaktováni v daleko kratší době, než jak to probíhá teď.

Ta třetí věc, kterou je u infekčních chorob potřeba řešit, je otázka jejich možné terapie, nebo předléčení. U terapie víme, že zatím žádnou nemáme. Ale víme, že se velmi intenzivně vyvíjí nějaká vakcína. A to je zase oblast, kterou by už dneska - dneska - vláda a Ministerstvo zdravotnictví mělo řešit. Co budeme dělat, když se někde ta vakcína objeví? Koupíme ji? Ona nebude mít splněny všechny podmínky, pravděpodobně všechny podmínky, které jsou vyžadovány pro to, aby vakcína mohla být u lidí použita masově, ne tedy jenom v podobě nějakého testování a experimentů.

To znamená, budeme k tomu muset přijmout nějaké stanovisko, protože to bude znamenat, že budeme muset informovat lidi, že to očkování může přinášet nějaké riziko, které neznáme. Na to se musíme nachystat. Samozřejmě že se musíme nachystat na to, jaká bude ta cena a jak to budeme hradit. Na nic z tohoto nemáme odpovědi. My v současné dobře řešíme problematiku lokální epidemie, ale vlastně bychom už v tuto chvíli 90 % toho, co se tady povídá, neměli říkat, protože na to všecko by nám měl pan ministr odpovědět. Když se ho zeptáme, tak ta odpověď vždycky zní stejně. Má první složku a ta zní: je to všecko dobře zařízeno, máme to pod kontrolou. A ta druhá složka, když je to méně pod kontrolou, tak je, budeme to vědět za 14 dní. Ale to je doba, která je dlouhá, a my už jsme tyhle odpovědi všecky měli znát, ne je tady hledat. To je povinnost prostě toho, kdo zodpovídá za tuto zemi, aby si tyto otázky sám kladl nebo nechal od odborníků předložit, a začal na ně hledat řešení a odpovědi. Ne tak, abychom tady byli my a to, co říkal například kolega Válek na konci, to je řada velmi zajímavých a důležitých podnětů, které bychom nejenom měli přijmout, ty bychom už všechny měli dávno plnit.

A proto ten můj apel stejně jako toho 28. ledna je pořád stejný. Nezanedbejte to! Nezanedbávejte to! Dělejte konečně něco intenzívního! Kroky, které děláte, musí být kroky, které budou veřejně prodiskutovány, protože to riziko paniky v populaci je veliké a ta populace musí být informována. Ti naši lidé jsou schopni se s tím vyrovnat a zdravotníci už vůbec. Ale neodkládejme to, řešme to hned tak, abychom skutečně v okamžiku, kdy se objeví malá epidemie -

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Pane poslanče, já vás přeruším a požádám Sněmovnu o větší klid. Není slyšet. Prosím, kolegové! Děkuji.

Poslanec Bohuslav Svoboda: Já vím, že říkám věci, které pro většinu toto Sněmovny jsou nepopulární. Vím, že jsem je nikdy neprosadil. Vím, jak jste se k těm informacím zachovali 28. ledna. Přesto cítím tu vnitřní potřebu to říkat. Prostě proto, že ten, kdo mně volal, každý se ptal, a proč jsi to neříkal intenzívněji? Proč jsi je nepřesvědčoval? Tak já jsem tady teď proto, abych to znovu řekl, to, co říkám celou tu dobu. Věnujme se tomu! Věnujte se tomu, vládo! Věnujte se tomu, pane premiére! Věnujte se tomu, pane ministře! A na všechny otázky, které klademe, mějte připravenou odpověď a řešení. Ty otázky nejsou hloupé. Ty otázky jsou principiálně velmi důležité, a když nezasáhneme ve všech čtyřech možnostech, které ta epidemie má, to znamená diagnostika, léčba a její epidemiologie a prevence, tak prostě tu věc nevyřešíme. Ty věci, které si tady říkáme, jestli to má rozhodovat hejtman nebo primátor, to je jistě také důležité. Je potřeba to vyřešit organizačně. Ale to je také věc, na kterou máme odpovědět centrálně. Máme si to odříkat a neměla by tady být situace, že se dva hejtmani dohadují, co smí a jakou mají pravomoc. Já do toho nezasahuji. Mám s tím také své zkušenosti, byl jsem obojí, jako primátor Prahy jsem měl i kraj, takže všechno tohle ovládám, ale držím se toho, čemu skutečně, si myslím, rozumím, tj. problematice medicínské.

A to jediné moje volání, které je teď stejné jako toho 28. ledna, pane ministře, nepostupujte dál tak, abyste toho nemusel znova jednou litovat. Já velmi vnímám to, že mi dáváte jasně najevo, že tomu rozumíte líp. Vaše zakývání hlavou říká, nemluv na mě takové věci, vždyť já to vím daleko lépe. Je to možné, ale historie se zeptá znova a odpoví si sama. Znovu říkám, to jsou věci, na kterých se nic nového nezmění. Běží to už desítky let. Zkušenosti s epidemiemi z Afriky a ze zemí rozvojových jsou natolik veliké a takové množství epidemiologů jsme tam měli, že ty zkušenosti tedy jsou takové, a já prostě nemohu akceptovat to, když říkám nějaké věci, které považuji za zásadní, a odpověď na to je pro mě zavrtění hlavou, ne, máme všecko pod kontrolou. To jsem viděl. Děkuji vám za pozornost.