Poprvé jsem tuto dámu viděl na vlastní oči letos v březnu. V Bruselu pořádal German Marshall Fund velkou výroční konferenci a Mogheriniová vystoupila v panelu, který diskutoval, jak má kontinent reagovat na anexi Krymu ze strany Ruska. Její vystoupení bylo tragické. „Proboha, přece nepůjdeme do války,“ reagovala emociálně na nepříjemné otázky z pléna, když gradovala diskuse o tom, jak zastavit rostoucí Putinovu asertivitu a agresivitu. Není divu, že se Poláci a Balti jejímu jmenování snažili zabránit v obavě, že půjde Kremlu na ruku.

Mogheriniová sama sebe definuje jako příslušnici „generace nových evropských politiků“.  Na zmíněné konferenci v Bruselu doslova prohlásila: „jsem příslušníkem oné happy Erasmus generation“. Tím ovšem neřekla, jaká ta generace vlastně opravdu je. Na první pohled se zdá, že to jsou neposkvrnění mladí lidé, kteří na vlastní kůži nepoznali válku, zklamání ani bídu. Přes týden pracují v bruselských institucích, ve čtvrtek večer si vesele zatančí a popijí na bruselském Luxembourg Plaza a na víkend vyrazí domů. O skutečném životě toho moc nevědí, ale chtějí mír a klid na práci a idealistky věří, že ostatní lidé – v Evropě i jinde – budou jednat stejně. Ráj na zemi je prostě na dohled.

Není na škodu podívat se do jejího životopisu. Politickou kariéru začala jako mladá komunistka v době, kdy v Evropě padala železná opona. Poté, co se začátkem devadesátých let italská komunistická strana rozpadla, vstoupila v roce 1996 do Strany demokratické levice. V té době také psala – v krásném  Aix-en-Provence s podporou programu Erasmus – dizertační práci o vztahu mezi politikou a náboženstvím v islámských zemích. Poté následuje šedivá, nic neříkající kariéra politické úřednice. Nic zaznamenání hodného, až do letošního jara o ni nikdo v Evropě prakticky nic neslyšel.

Nicméně italský levicový premiér nabídl v handlování o pozice v euroinstitucích trumf, který – jak se zdá – zřejmě není možné v atmosféře dnešní politické korektnosti a nejrůznějšího vyvažování odmítnout. Nabídl totiž ŽENU. Ženu mladou, která navíc věří v ráj na zemi a chce udržet mír pro naši dobu za každou cenu.

Německá kancléřka Merkelová, daleko zkušenější politička, nebyla volbou nadšena, ale spolkla ji jako nutnou cenu za prosazení poslušného Jeana-Claude Junckera v čele Evropské komise. Ani Francouzi nejsou nadšeni, ale jejich odpor byl zřejmě otupen příslibem získat megaekonomické portfolio v Evropské komisi pro Pierra Moscoviciho, jehož úkolem bude torpédovat Němcům ekonomicky úsporné programy. Hlasité Poláky pak umlčeli dosazením Donalda Tuska do čela Evropské rady. A český premiér – nevím, ale předpokládám, že kromě trestuhodných výhrad k ruským sankcím jako vždy mlčel….

Manévr Tuskem oslepil i většinu komentátorů v českých médiích. Přitom Tuskova role v usměrňování italské naivity bude marginální. Jednak předseda Evropské rady nemá prakticky žádné kompetence v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky (jak to poslední léta prakticky demonstroval Herman Van Rompuy), jednak bude mít jako moderátor spoustu práce se smiřováním antagonismů mezi Německem a Francií v hospodářské politice a snahou o udržení Britů uvnitř EU. Obávejme se proto nejhoršího. Mladá Federica dostane prostor k aktivismu. Vladimír Putin se jistě směje.