Zlatuška (ANO): Vznikne dvojí skupina občanů s různými právy

U tady tohoto ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, respektive této novely, která je předkládána, mám trochu problém s částí toho tónu, který se ozývá zde v debatě. Jako ústřední bod zakotvení bezpečnosti České republiky vidím naši součást jako Evropské unie a to, že je tento zákon explicitně brát jako vymezování se proti Evropské unii, považuji osobně za větší ohrožení bezpečnosti České republiky do budoucna než cokoliv s tím, co je argumentováno v souvislosti se zbraněmi.

Na druhou stranu vidím pozitivní body tady v tomto návrhu. Ten jeden je, že v okamžiku, kdy zbraně jsou podřízeny explicitnímu plnění úkolů při zajišťování bezpečnosti České republiky v tom odstavci 2 toho příslušného článku a že se pod tento návrh této novely podepsala i řada komunistických poslanců, tak tím vidím i jasné poselství směrem k dalšímu prvku naší bezpečnosti, totiž NATO.

Zajišťování bezpečnosti tak jak je ve vazbě na armádu a takhle je to stanoveno i v tom zákoně, který teď novelizujeme, má svou souvislost i s podřízením našich ozbrojených složek a spolupracujících osob, v tomhle případě vedení NATO. Takže všichni, kdo jdou na tezi, že pořízením si zbraně, která bude používána občany pro obranu, tak vlastně implicitně říkají, že jsou připraveni tady toto plnit v rámci těch dalších závazků a toto samo o sobě považuji za docela cennou věc.

Další pozitivní krok, který v tom vidím a který zde kupodivu nebyl zmiňován, vidím pro státní rozpočet. Vzhledem k tomu, že se zde, pokud bude tento zákon v tomto znění přijat, tak se zde vytvoří velké množství zbraní, které podřízení se tomuto zákonu, budou určeny k zajišťování bezpečnosti. Bude to vlastně privátní investice občanů do vybavení ozbrojených složek nebo sil, které s ozbrojenými složkami spolupracují a ve vykazování naší dvouprocentní povinnosti HDP vzhledem k plnění závazku financování naší obrany v Severoatlantické obranné alianci bychom tedy mohli mít jeden sloupec veřejných investic a druhý privátních a součtem tady těchto dvou věcí bychom možná na nějakou dobu byli v černých číslech z hlediska závazku dvou procent HDP.

Vidím ale v tom zákoně v tomhle návrhu zároveň celou řadu problematických bodů i ústavního charakteru, které zde podle mého názoru nebyly vůbec zmíněny. Zákon 234 o státní službě vymezuje v paragrafu 5 zabezpečování obrany státu jako službu, rozumí se službu v rámci vymezení zákona o státní službě. V okamžiku, kdy držení zbraní podle této novely zákona o bezpečnosti České republiky podřídíme plnění úkolů spojených tady s touto službou, tak tím přinejmenším vznikne dvojí skupina občanů s různými právy.

Lidé, kteří působí v zaměstnaneckém poměru nebo ve služebním poměru podle zákona o státní službě přistupují na celou řadu omezení, mimo jiné omezení vykonávat mandát v orgánech, do které jsou volbami zvoleni. Musí si vybrat nad tím, jestli jsou třeba členy krajských zastupitelstev nebo poslanci, případně jestli působí v tom služebním vztahu vzhledem ke státu. Tímto se vytváří zákonem vymezená skupina občanů, kteří držením zbraní se přihlašují k tomu, že plní stejný druh úkolů, který jinak zajišťují podle zákona o státní službě občané v tom služebním poměru.

A bylo by tedy namístě uvažovat i o tom, jak budou dále omezena obecná práva těch občanů, kteří takhle do závazku té služby vstoupí. Například tedy omezením výkonu mandátu například v Poslanecké sněmovně, z titulu toho, že si někdo pořídí zbraň, kterou drží z tohoto titulu - proto, aby nebyl v rozdílném právním postavení vůči osobám ve služebním poměru.

Další věc je, že ten zákon fakticky zavádí kategorizaci zbraní. Když si přečtete důvodovou zprávu nebo si poslechnete argumenty, které zazněly zde v té debatě, tak je možné si všimnout jednak z té důvodové zprávy základního rozdělení mezi zbraně, které bych charakterizoval myslivec, zbraně pro výkon myslivosti a podobných aktivit, a pak zbraně, které jsou zaměřeny k tomu, aby se z nich střílelo po lidech. (Silný hluk v celém sále.)

U těch zbraní směrem k lidem jsou to zbraně, které si občané mohou pořizovat -

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás, pane poslanče, přeruším a požádám sněmovnu o klid. Myslím, že pokud někdo diskutuje jiné téma, než je novela ústavního zákona o bezpečnosti, tak v předsálí a nechte pana poslance Zlatušku dokončit jeho projev. Děkuji.

Poslanec Jiří Zlatuška: Jsou tam zbraně, které si lidé pořídí buď proto, aby tu zbraň, která je funkčně schopna střílet po lidech, používali jenom třeba z toho důvodu, že se jim líbí střílet na střelnici do terčů. Pokud by ale došlo k ohrožení bezpečnosti státu, nebudou ochotni tuto zbraň propůjčit těm službám a budou říkat já sice umím střílet, ale vyžaduji, aby mi byl přiřazen erární kvér, protože nebudu opotřebovávat svou vlastní zbraň. A pak tam budou ti jiní, kteří si to pořizují za tím účelem, který je řečen tady v této novele. Tedy podílet se na úkolech, které souvisí s obranou, se zajištěním bezpečnosti státu podle toho odst. 2. Tato kategorizace do dvou skupin je podle mého názoru nutná. Vzniká tím automaticky z textu té novely a z toho, že pokud si člověk pořídí zbraň, tak je jeho fyzickým vlastnictvím a má právo o ní rozhodovat, jestli ji podřídí plnění těch povinností, o kterých se mluví v této novele a v důvodové zprávě, anebo jestli ji chce mít z nějakých jiných důvodů.

Ten návrh ústavního zákona neřeší to, jak se budou tyto dvě skupiny od sebe odlišovat, neřeší ani povahu závazku, kterou na sebe bere ten, kdo si pořídí zbraň k tomu, aby plnil úkoly zabezpečení bezpečnosti státu. To pravděpodobně spadá pod to, co předkladatel říkal, že je to rámec, který bude muset být dopracováván dál.

Ale upozornil bych na to, že ten zákon z hlediska držitelů zbraní je zákonem, který potenciálně omezuje jejich všeobecná práva, stejně jako je omezuje třeba vojákům ve vojenské službě. Jejich příslušnost k vojenské službě omezuje jejich obecné právo na život. Voják nemá možnost bránit se splnění rozkazu tím, že bude argumentovat, že by mohl být ohrožen jeho život. Pokud se ale člověk upíše k tomu, že pořízením té zbraně se podřizuje plnění úkolů v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti, a tyto úkoly jsou v zákoně o bezpečnosti státu podřízeny součinnosti s armádou, tak se pravděpodobně upisuje i k tomu, že se perspektivně vzdává uplatňování těchto obecných práv. To je v pořádku, ale mělo by to být nějakým způsobem vymahatelné. Neměla by ta situace vypadat takovým způsobem, že si pod obecným rámcem tohoto ústavního zákona pořídí zbraň, která má sloužit k tomu, aby plnil úkoly. Abych citoval důvodovou zprávu, "je to zakotvení práva v zákoně o bezpečnosti jeho podřízením povinnosti občana podílet se". Čili to právo mi vzniká, až když se podřídím povinnosti podřídit se plnit ty úkoly. Ale v okamžiku, kdy přijde takovýhle úkol, tak z obecného právního rámce vyplývá, že se člověk nemohl předem paušálně vzdát svých budoucích nároků, například nároků na ochranu života. A z toho zase vzniká otázka, jakým způsobem řešit tento rozpor a jakým způsobem zajistit vymahatelnost toho, co je řečeno v důvodové zprávě jako podřízení se povinnosti občana podílet se na obraně.

Toto ten návrh neřeší, bude to muset zřejmě řešit nějaký další zákon, který bude na to navazovat. Ale upozorňuji na to, že pro občany to neznamená nabytí nového práva, které neměli - bylo zde x-krát konstatováno, že možnost nabývat zbraně pod českou legislativou v rámci získávání zbrojního průkazu je dobrá, že se na ní nic nemění. Takže tohle se pro tyto lidi nezmění, ale potenciálně se změní jejich základní práva, kterých požívají jako občané, ale kterých podřízením se pod povinnost součinnosti při zajišťování bezpečnosti mohou pozbýt a mohou jich pozbýt stejně jako vojáci v činné službě. Opakuji, voják nemá možnost říci, že nesplní nějaký úkol, protože by mohl být ohrožen jeho život. Totéž se zjevně musí týkat občanů, kteří budou spadat pod to vymezení podřízení se povinnosti občana podílet se na zajišťování bezpečnosti, jak to říká důvodová zpráva a jak to pravděpodobně vyplývá z dikce té změny zákona o bezpečnosti, pokud není důvodová zpráva jenom povídáním, které k tomu není vázáno.

V debatě, která zde probíhala, se několikrát... Ještě tedy další věc, která tam není řešena, je otázka materiální kompenzace za užívání těch zbraní. V ústavním zákoně se obecně předpokládá, že občan se podřídí povinnosti spolupráce na zajišťování obrany svými vlastními zbraněmi, zřejmě i vlastním střelivem. I když to střelivo z toho nevyplývá, takže pro stát to pravděpodobně znamená povinnost zajišťovat zásoby střeliva pro všechny možné zbraně, které mají občané. Pokud jim uloží ten úkol, tak občan řekne "já mám zbraň, ale nemám příslušné střelivo" a bude očekávat, že stát ho příslušným střelivem do té zbraně, kterou tento občan má, zásobí, aby mohl plnit ty úkoly.

Další věc, která z toho nevyplývá, je zajištění náhrady za opotřebování těch zbraní v případě skutečného nasazení. Musíme předpokládat, že pokud budou občané spolupůsobit tímto způsobem na zajišťování bezpečnosti svými vlastními zbraněmi, svou vlastní investicí, tak jejich užíváním ve prospěch zajištění bezpečnosti státu vzniká amortizace této investice. A z obecných právních norem vyplývá náhrada na kompenzaci této materiální... tedy finanční újmy. Toto zase tento zákon neřeší. Bude na to muset zřejmě navazovat nějaký další zákon, který tohle bude upravovat.

Stejně tak podřízení se těch občanů do nepřetržité pohotovosti. Z dikce zákona vyplývá, že v okamžiku, kdy jenom tím držením zbraně souhlasím s tím, že se podřizuji těm povinnostem, tak pravděpodobně mám nepřetržitou službu sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně k tomu, že musím být připraven, že může přijít ten pokyn, já si vezmu tu vlastní zbraň a jdu plnit ty úkoly. Důsledkem tohoto zase může být zajištění proviantu a dalších materiálních nákladů, které podle mého názoru ten návrh neřeší. Důvodová zpráva se k těmto finančním nárokům, které z toho vyplývají, tváří velmi přezíravě.

V debatě, která zde byla, padly zmínky, které mají vazbu na způsob, kterým byla směrnice připravována. Připojuji se k těm kritickým hlasům na adresu zástupce české vlády v Radě ministrů, v tomhle případě zřejmě ministra vnitra, o kterém je známo, že jeho účast na těchto radách byla zhruba čtyřicetiprocentní. (Velký hluk v sále.) Jeho nedostatečné jazykové znalosti ho zjevně nedisponovaly k tomu, aby mohl názory, které vedly k formování návrhu té směrnice předtím, než byl v těch dalších fázích projednáván, kdy už to bylo podstatně složitější - výtky na stranu Evropského parlamentu bych zdaleka nebral tady takhle silně, tak zanedbáním tady tohoto bodu a nekompetentností českého ministra vnitra při těchto jednáních bylo zřejmě spuštěno to další, co se teď formálně snažíme nahradit tím, že přijmeme zákon, který zde někteří dokonce označovali jako možný podklad pro nějaká soudní jednání při vymáhání té směrnice. Domnívám se, že v tomhle svoji suverenitu realizujeme způsobem, který bude působit přinejmenším směšně.

Stejně bych vyjádřil pochybnosti nad tím, že v souvislosti s tímto zákonem měly být zmiňovány takové věci jako nějaké historické kluby nebo dokonce vitríny v muzeích. (Velký hluk v sále.) Jestli si někdo myslí, že zbraně, které s sebou nosí na imitace historických bitev lidé, kteří ty bitvy předvádějí, nebo zbraně ve vitrínách, v muzeích nějakým způsobem přispívají k meritu, který je řešen tímto zákonem - to se netýká obecných výhrad ke směrnici - ale tento zákon říká, že jsou to zbraně, které si občané pořizují k jejich podřízení se úkolům při zajišťování bezpečnosti, tak pokud si někdo myslí, že tady tyto zbraně nějakým způsobem budou zvyšovat bezpečnost, tak je to věc velice politováníhodná. A v okamžiku, kdy to slyším od členek tohoto zákonodárného sboru, které se ve volném čase fotí na náplavce s automatickými zbraněmi, tak mi to připadá jako paradox, který je pozoruhodný a zmínky hodný.

A poslední věc, kterou si dovoluji k tomu návrhu resp. k debatě, která zde byla, vyslovit ještě jako vlastní postoj. Silně pochybuji, že normy, které dnes odpovídají kontrole duševního zdraví jedinců, kteří se exhibují se zbraněmi, jsou v České republice takové, že nemají problémy. Osobně bych tento ústavní zákon doprovodil i ústavním zákonem o právu na bezplatnou psychiatrickou péči pro každého, kdo se bude fotografovat třeba doma v kuchyni s winchestrovkou přes hruď nebo na náplavce s automatickou zbraní v ruce. Toto si myslím, že je vážný nedostatek toho zákona a měl by být také perspektivně řešen.