Vážený pane ministře, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Nemusím se pouštět do žádných složitých analýz, abych mohl konstatovat, že uprchlická krize v Evropě se doslova vymyká z rukou, a to jak fakticky, tak politicky. Včerejší rozhodnutí Rady ministrů vnitra je toho jasným důkazem a je bláhové se domnívat, že Evropská unie bude mít dostatek nástrojů, sil a bariér k tomu, aby dokázala přerozdělit 120 000 uprchlíků podle úředníky navrženého klíče do všech členských zemí.
Kvóty nejsou řešením této krize a jejích příčin, jsou pouze řešením důsledků a Evropská unie tak díky jejich prosazení prokazuje svoji impotenci v řešení skutečně zásadních a strategických problémů starého kontinentu.
Proto jsem rád, že česká vláda uhájila svá dřívější prohlášení a kvóty odmítla. Pokládám však za důležité vyzvat vládu, aby v tomto postoji vytrvala a proti včerejšímu rozhodnutí postupovala i nadále absolutně nekompromisně. Česká republika musí být ve své imigrační politice suverénní, přísná a sobecká, nekompromisní. Jinak si zaděláváme na velké sociální a možná i bezpečnostní problémy.
O to víc mne však udivují kroky, resp. výroky některých rádoby humanistů, kteří srovnávají dnešní uprchlickou krizi s osudem Čechů a Slováků v letech 1938, 1939 a 1968. Osobně některé takové výroky vnímám jako ztrátu poslední kapky soudnosti a zdravého rozumu. Vždy jde o něco naprosto nesrovnatelného, neboť skutečný důvod migrace současných uprchlíků je až nadmíru jasný. Jde jim pouze o ekonomické benefity, lepší sociální zázemí a pohodlnější život ve státech s rozvinutým sociálním systémem.
Českoslovenští emigranti prchali do západních zemí před praktiky totalitního režimu a se snem, že se jednou vrátí do svobodné a demokratické vlasti. V nových domovech byli pokorní, pracovití, respektovali nejen zákony, ale i místní zvyklosti. Na rozdíl od nich je valná většina současných uprchlíků jen ekonomickými imigranty, kterým je lhostejná politická situace v jejich zemi, na veřejném životě se nepodíleli a nikdy neplánují do své vlasti se vrátit. Pouze utíkají za lepším životem.
V této souvislosti mě zaujal velmi trefný komentář editora internetového zpravodajského serveru The American Interest Adama Garfinkleho, a dovolte mi citovat z jeho článku několik vět:
"Iracionální přístup Německa a Evropské unie přinese kontinentu agónii projevující se v oblasti sociálního státu, sebezničující multikulturní politice a bezpečnosti. Evropská unie se rozdělí na východní a západní část, mnohem víc, než byla v důsledku ekonomické krize rozdělena Evropa na sever a jih.
Za druhé, tato krize naprosto změní politiku ve většině západních zemí. Pokud to, co se v Evropě v současnosti děje, nebudou schopni zastavit rozumní lidé, pokusí se o to lidé mnohem méně rozumní."
Rád bych se mýlil, ale obávám se, že přesně toto je budoucí podoba Evropy. Evropská politická elita totiž zatím nedokázala vymyslet nic jiného, než pohádku o povinných kvótách, které samy o sobě nic nevyřeší a jen budou eskalovat napětí mezi členskými zeměmi. Copak si bruselští politici opravdu myslí, že administrativní kvóty udrží uprchlíky v jim přidělených zemích? Vždyť dokud bude v Evropě platit schengenský prostor, je volný pohyb osob jednou z největších výhod a zároveň pilířů, na kterých je postavena evropská integrace. Anebo Němci skutečně plánují, že budou denně a stále dokola vypravovat stovky vlaků a rozvážet uprchlíky do všech koutů světa?
Hledat řešení pro historicky největší krizi Evropské unie není vůbec jednoduché. Proto jsem přesvědčený o tom, že zajištění ochrany našich občanů, ale také kulturní, sociální a ekonomické integrity musí být naší prioritou. Pro její dosažení však nesmíme pouze jenom plamenně řečnit, ale musíme být schopni nabízet konkrétní řešení. Dovolím si tedy do této diskuse přinést alespoň několik impulzů:
První impulz. Inspirací by se nám mohla stát Austrálie, která má velmi dobrou zkušenost s ochranou své země před nelegální imigrací. Nelegální překročení státní nebo chcete-li evropské hranice, je nebo musí být trestným činem a podle toho se musí chovat všechny evropské represivní složky. Porušování zákona prostě nesmí být tolerováno. Uprchlík, neuprchlík – kdo nedodrží zákon, není v naší zemi vítaný.
Druhý impulz. Zřejmě nás nečekají jednoduché chvíle a obávám se, že policie i armáda budou mít plné ruce práce. Není vyloučené, že budeme muset otevřít diskusi také o zapojení kvalifikované ozbrojené veřejnosti. Vždyť v Rakousku nebo Švýcarsku je běžné, že mnohé ochranné role přebírají například myslivci, které v České republice naprosto přehlížíme a bohužel také nerozumně upozaďujeme.
Za třetí. Uprchlické tábory bychom neměli stavět v Evropě, ale v destinacích, odkud nám uprchlíci míří. Tam mají svůj domov, tam je legitimní, aby jim mezinárodní společenstvo pomáhalo. A také bude podle mne nezbytné, aby se západní demokratické země spojily k novému – a bylo to tady několikrát řečeno a nebojím se to říci znova – křižáckému tažení proti Islámskému státu, neboť dokud neutlumíme hlavní důvody, které zapřičinily dnešní migrační exodus, budeme pořád jen hasiči, kteří hasí roztroušená ohniska požáru.
Dámy a pánové, rád bych na vás apeloval, aby také Senátu Parlamentu České republiky nepodceňoval téma uprchlické krize a byl aktivní při hledání způsobu, jak této novodobé existenční zkoušce čelit.
