Když Ústavní soud zrušil redukční hranice pro výpočet důchodů, rozhodl podle rozzlobeného Jiřího Paroubka o neústavnosti solidarity. Dotyčný si zjevně nevšiml, že oba nálezy se velmi podobají. Pokaždé jde totiž o to, že soud odmítl nepoměr mezi výší pojistného a plněním ze strany pojistných systémů, v prvním případě nemocenského, ve druhém důchodového.
Sociální demokraté už vymysleli, jak na rozhodnutí Ústavního soudu vyzrát. Důchodové pojištění se přejmenuje na důchodovou daň a všechno bude zase v pořádku. Výpočet důchodu pro lidi s vyššími příjmy sice zůstane stejný, ale už si nebudou moci stěžovat, neboť u daní není nárok na vyšší plnění pro ty, kteří více platí.
Říká se, že každý problém má jednoduché a rychlé řešení, které je obvykle úplně špatné. Obávám se, že je to i tento případ. Kdyby si autoři této myšlenky přečetli nález Ústavního soudu, věděli by, že ještě předtím, než se Ústavní soud začal zabývat ústavností důchodového systému, položil si otázku, zda se skutečně jedná o systém pojistný. A dospěl k přesvědčení, že tomu tak je.
Teprve na základě tohoto východiska se pak Ústavní soud věnoval tomu, zda pojistné plnění z tohoto systému odpovídá ústavním požadavkům rovnosti a přiměřenosti, který pro hmotné zabezpečení ve stáří zaručují Ústava i Listina základních práv. Výsledkem je nález, ve kterém Ústavní soud konstatoval neakceptovatelnou míru nerovnosti mezi pojištěnci. Nerozhodl tedy o neústavnost solidarity jako takové, pouze o tom, že i solidarita musí mít své meze. Lidé, kteří do systému po celé roky více než štědře přispívali a nyní mají skoro stejný důchod jako ti, kteří žili ze sociálních dávek, jistě vědí, o čem Ústavní soud mluví.
Náš důchodový systém bývá liberálními ekonomy často označován jako skrytá daň a možná právě u nich se sociální demokraté inspirovali. Skutečnost je však trochu jiná. Věcně vzato je to stále pojištění, s jehož výtěžkem se však zachází jako s daní. Pokud bychom důchody skutečně chtěli platit z daní, museli bychom celý současný systém zrušit a zvýšit stávající daně nebo zavést daň novou. K tomu ale nikdo zjevně odvahu nemá.
K obejití rozhodnutí Ústavního soudu (a ničím jiným návrh sociální demokracie není) pouhé přejmenování důchodového pojištění na důchodovou daň nejspíš nepostačí. Ústavní soud si totiž v takovém případě nepochybně položí otázku, zda věc je tím, jak se jmenuje, nebo tím, čím skutečně je. Ve finále je to stejné jako s Máchovým jezerem. I když mu všichni říkáme jezero, stále platí, že je to rybník. Nejinak tomu bude i u “důchodové daně”.
K revizi systému důchodového pojištění dal Ústavní soud čas do konce září 2011. Může spočívat v jiném nastavení jeho parametrů a stejně tak v zásadnější důchodové reformě, kterou nutně potřebujeme i bez rozhodnutí Ústavního soudu. Pro odpovědné politiky je to výzva k tomu, aby začali používat rozum, pro neodpovědné populisty signál k ještě hlubšímu zavrtání hlavy do písku.
Vlasta Parkanová
poslankyně TOP 09
