Měl jsem to štěstí, že jsem mluvil osobně s Čingizem Ajtmatovem. Tento veliký kyrgyzský spisovatel, zvláštní velvyslanec Kazachstánu, byl hostem kazachstánského národního dne v Evropském parlamentu. Vrátil jsem se k myšlence, kterou kdysi vyjádřil v rozhovoru po vydání svého románu Popraviště. Zaujalo mě, že muslimský autor učinil hrdinou svého románu o lidské odpovědnosti křesťana Kallistratova. Ajmatovova odpověď mne ohromila: on, jako člověk vzešlý z muslimského prostředí, ví, že islám nemá koncept morální osobnosti! Proto učinil hrdinou svého románu křesťana.

Začal jsem se o věc zajímat více a musel jsem dát Ajtmatovovi za pravdu. Nedávno jsem četl rozhovor s krásnou a inteligentní ženou jménem Sabatina James. Rozhovor s ní v němčině je i na internetu a dozvěděl jsem se z něj řadu věcí, o kterých stojí za to přemýšlet.

Sabatina James se narodila v Pákistánu a postavila se na odpor proti sjednanému sňatku. Chtěla studovat hudbu. Uprchla do Evropy, kde se stala křesťankou. Založila síť, která pomáhá ženám, postiženým podobným životním příběhem. Její příbuzní se ji totiž opakovaně pokusili zavraždit a ona sama je nucena žít pod policejní ochranou. Podle jejích informací je každý rok na území Evropy zavražděno svými příbuznými na 3000 žen, které nesouhlasily s dojednaným sňatkem. Tři tisíce! Sabatina je kvůli změně víry v ještě horší situaci. 

Tolerance k netoleranci

Sabatina James žije dnes v Německu a bojuje za práva muslimských žen v EU. Proč se o takové věci vůbec nemluví? Protože se žvaní o politické korektnosti. Kde zůstala ochrana lidských práv? Sabatina James vyjádřila stručně a výstižně, že slabinou Evropy je tolerance k netoleranci.

Občanská společnost je moje dlouhodobé téma. Proč nemá prakticky žádná muslimská země pevnou a funkční občanskou společnost? Podle Hegela je základním pilířem občanské společnosti vzájemné uznání. Princip vzájemného uznání je ale něco, čemu se v muslimských zemích vůbec nedaří. Islám zásadu vzájemného uznání nemá. Je nepřátelský myšlence občanské společnosti jako něčeho odlišného od státu.

A tak v muslimských zemích mají problémy odbory, ženská hnutí i různé zájmové organizace. Ekologické hnutí prakticky neexistuje. Přitom málokde je taková ekologická krize jako v severní Africe a na Blízkém východě. 

Jistě, tu a tam se najde výjimka. Třeba Írán, na rozdíl od arabských zemí, má silné odbory a také ženské hnutí. Má pozoruhodnou kinematografii, která reflektuje zárodky občanské společnosti. V Turecku byl tradiční kult státu jako něčeho nadřazeného, ale v poslední době i tam sílí občanská společnost. Vybavil jsem si, jaký šok utrpěli obyčejní Turci, když v době ničivého zemětřesení pro ně jejich stát neudělal vůbec nic. Iniciativa ve prospěch obětí přírodní katastrofy přišla od občanů, kteří organizovali pomoc přes internet a mobilní sítě.

Tyto příklady ukazují cestu, jak postupovat dál ve vztahu k muslimským zemím. Hledat spojence, diferencovat. Podporovat odbory i zájmové organizace. Pomáhat ženskému hnutí. Uvědomit si, jaký potenciál pro vzájemné vztahy představuje ekologické hnutí, bude-li se rozvíjet. Byla by to ostatně i šance pro náš evropský průmysl. Jenže to už je téma na jinou debatu.

Ale přihlouplý výkřik o povinných kvótách pro evropské země je kontraproduktivní. Nepomůže ničemu, zato může vést ke xenofobii a rasismu. Čas od času se k tématu vztahů mezi Evropou a islámem vrátím. Třeba statěmi o vztahu islámu a ekonomické teorie.

29.5.2015