Česká televize svěřila Jiřímu Svobodovi těžký úkol: natočit k Husovu výročí film, který má snad ambici vyrovnat se monumentu Otakara Vávry. O výsledku jsem měl značné pochybnosti. Předně Jiří Svoboda nikdy podobný veliký formát nedělal a je spíše mistrem drobnokresby a prostorově velmi vymazleného dramatu. Uměl například skvěle těžit z Křižanových scénářů. Ale takto rozměrné dílo? Svoboda se navíc opakovaně vyjádřil, že chce Husa jaksi deheroizovat, že usiluje o civilnější podání.

Matěj Hádek jako Hus je muž, který nemá charisma. Hus měl charisma obrovské. Na jeho kázání chodilo do Betlémské kaple tři tisíce lidí. Pochybuji, že by takové masy lidí chodily „na Hádka“. Kněz se v době, kdy neexistovala média, mohl opřít pouze o své charisma. Svoboda na rozdíl od Vávry také neměl k dispozici vyzrálou generaci špičkových herců, neměl ani týmy poradců, ani materiální zázemí. Vytrvale opakoval, že mu jde o myšlenkové drama. Nakonec je lepší, než jsem očekával. Hádek sice nemá charisma, ale je sympatický, je důvěryhodný. Dává své postavě opravdovost rozhodování. Je selský synek, který jen tak z boje o život neutíká.

Královna Žofie v podání Mariky Šoposké je příjemným překvapením. Kňažko v roli „otce“ (tak ho nazývá ve své korespondenci Hus) je přesvědčivý a takový, jak jsem si ho představoval. Dastlíkův Balthasar Cossa se stal prototypem arogance a odpornosti tehdejší církevní moci.

Dost jsem se obával, jak Svoboda, který o sobě rád říká, že je prosáklý myšlenkovou skepsí, podá postavu Štěpána z Pálče. Dolanského Páleč je výborným ztělesněním toho, jaká jsou rizika přemrštěného radikalismu. Z vlastního studia vím, že Hus se Štěpánovi zdál nestatečně průbojným a příliš opatrným v boji o Viklefa. Páleč svou viklefskou horlivost až přepaloval. Jak to s ním dopadlo? Byl zválcován církevní mašinérií a otočil se. Hus ne. Hus nebyl na vnější efekty. Bojoval o každý článek, bojoval o každou, sebedrobnější pozici. A když přišla chvíle rozhodnutí, ve svém přesvědčení stál pevně. Ne beze strachu, ale pevně.

Teď je čas vyjádřit se k onomu myšlenkovému dramatu. Tam nepomohla ani současná monografie Františka Šmahela, ani knihy nedávno zemřelého Jiřího Kejře. Ale přesto bych chtěl zdůraznit, co je hodné diskuse. Hus jel do Kostnice vybaven spisy, které mu měly být myšlenkovou oporou pro střet s církevními otci.

Dětřich z Niemu tvrdil, že spis O církvi (De ecclesia) je pro římskou církev horším nebezpečím než muslimský Korán. V čem byl problém? V teorii podmíněné poslušnosti. Hus viděl k zákonu Kristově (lex Christi) jakousi ústavu tehdejší společnosti. O tom ostatně pro Kostnici napsal spisek O postačitelnosti Kristova zákona (De sufficientia legis Christi). Oříšek je ale v tom, že velké množství problémů vůbec nemá v Písmu odpověď. K tomuto účelu ale má člověk dar rozumu, aby posoudil, jak se na danou situaci dá aplikovat Písmo.

Kde není textová opora, má nastoupit dispozice rozumu, v níž si jsou lidé rovni. Jistě, mají ji v různé míře a úrovni, ale v tom, že mají rozumovou dispozici, si jsou rovni. Hus tvrdil, že rozkaz musí být pro podřízeného užitečný a nesmí poškozovat životní zájmy ani jeho samotného, ani jeho rodiny. Kdyby například poddaný ohrozil platbou desátků výživu svých dětí, má se proti tomu vzepřít a bude to ve shodě s Kristovým zákonem. V učení o neutrálních (nerozhodných) záležitostech jde Hus za Viklefa. Dává maximální prostor rozhodování rozumu. Rovnost rozumové a jazykové dispozice je základem rovnosti lidí před Bohem. Jazyk a komunikace jsou něco, co hraje u Husa velkou váhu. Bez komunikace, bez média jazyka není víry živé. Hus cítil, že kázání a kněžský úřad se bez kultivace jazyka nemohou obejít. Jeho péče o češtinu má tento aspekt. Jazyky si jsou rovny a zakládají důvěrnost komunikace s Bohem. Víra je více a více opřena o Krista a méně a méně o instituce. Pravda je tedy něčím složitým. Ve filmu se jen velmi málo naznačuje, jaký byl Husův vztah k pravdě. Pravda není a nemůže být něčí majetek. Jde-li o osvobodivý dynamismus pravdy, nemáme pravdu, ale pravda má nás. Opakovaně jsem o tom psal. Tady je to klíčové místo, které zaručí, že z Husa nebude nikdy pouhá postmoderní ikona. Pravda v podání Husa je jednak Kristus, jeho učení a život, pravda je rovněž proces a výsledek poznání, ale má také hodně společného s moderním pojetím praxe. Opakuji znovu, pravda, která nás osvobodí, není něco, co bychom měli, ale to, co má nás.

Teorie podmíněné poslušnosti byla teologický dynamit. Hus vytvořil něco jako teorii spravedlivého feudalismu. V ní páni plní své povinnosti a starají se o „svou chudinu“, duchovní plní své závazky a stejně tak jednají všechny další skupiny společnosti. Dobře to ilustrují Husovy listy z Kostnice. Hus dobře ví, že se rozum dá zneužít a autorita rovněž. Proto nastupuje korektiv morálky a svědomí. Proti formálním kritériím kanonického práva se opírá o svědomí. Koncil si je vědom, že v Čechách hrozí revolta a Husovo myšlení může být její roznětkou. Proto mu nabízejí nové a nové odvolací formule. Hus je s poukazem na své svědomí odmítá. Vystoupilo proti němu 32 svědků, ale to je jen formální kritérium. Hus proti tomu klade svědomí. Nemůže s koncilem vyznat něco, co by bylo proti odporu svědomí!

Ve filmu zazněla jedna závažná skutečnost. Křeče církevní instituce a její úplná vyprázdněnost jako by naznačovaly sklonek času, kdy se možnosti církve vyčerpaly a kdy Pán přijde věřícím na pomoc. Hus nebyl samozřejmě žádný apokalyptik. Ale v Kostnici se víc a více vžíval do Ježíšovy situace a více a více se s ním ztotožňoval.

Amedeo Molnár, veliký českobratrský historik a teolog, ve stopách Josefa Lukla Hromádky položil důraz na eschatologické motivy v husitské revoluci. S nimi je spojen pohyb obnovy společnosti zdola, důraz na dějinnou dynamiku, jak to Molnár skvěle předvedl v dosud nedoceněném Pohybu teologického myšlení (Praha 1982), stejně jako ve studii o Reformační iniciativě lidu v české reformaci (Praha 1978) a v řadě dalších publikací. Svobodův film, možná díky Evě Kantůrkové, tento posun citlivě registruje. Eschatologický aspekt má i objev kalicha. Když Jakoubek ze Stříbra tento zápalný symbol rovnosti i jednoty kněží a laiků zavedl v kostele u sv. Martina ve Zdi, Hus kalich na dálku schválil, ale vyzval k neukvapenosti, právě pro onen eschatologický moment. Shrnuto, ve vězení se Husovo myšlení eschatologizuje a Hus cítí, že se blíží dějinný zlom. Opřen o vědomí, že pomoc Páně je nablízku, nemohl podlehnout. Mnohovrstevnatý odkaz, který po sobě zanechal, bude výzvou pro každou další českou generaci.

Opakuji znovu, tato náročná věc, trilogie o Husovi, dopadla lépe, než se dalo čekat.

2.6.2015