Česká republika si zanedlouho připomene čtvrtstoletí od zvratu, který skoncoval s monopolem moci Komunistické strany Československa, ale také ukončil období československé cesty k socialismu. Tehdejší vedení KSČ předalo moc, jak se brzy ukázalo, těm, kdo usilovali o restauraci kapitalismu a kdo, pokud jde o majetkové restituce šlechty a katolické církve nebo o rozbití Československa, pošlapali i republikánské tradice masarykovské první republiky a popřeli česko-slovenskou vzájemnost.
Ještě v začátku 90. let minulého století ujišťovaly nově vznikající nebo kabáty převlékající elity v čele s Václavem Havlem a Marianem Čalfou občany, že všem se bude žít lépe, že nezaměstnanost v Česku nebude a sociální jistoty se zvýší. Dohnání Rakouska nebo Německa mělo být otázkou deseti let.
Když se dnes experti dohadují, jaké je místo Česka a jeho ekonomiky v Evropě a v současném světě, nebývají to oslavné debaty. Někdejší dobrá pověst Československa, které svým průmyslem, kulturou, vědeckými výsledky a mírovými aktivitami, ale i sportem vstupovalo do povědomí národů všech koutů světa, se vytrácí. Leckde si pamětníci ještě Českou republiku podle vlajky spletou s Československem. Častěji ale padá dotaz, kde to Česko leží a co se tam kromě německých a korejských aut vyrábí.
Některá média začínají dvacáté páté výročí zvratu a nástup restaurace kapitalismu slavit už s předstihem, jako dobu údajně největšího rozkvětu a růstu. I tak se dá zalhávat skutečnost. Ta skutečnost, která byla o podvodné kupónové privatizaci, o tunelování bank a podniků i o aférách černých sponzorů a kmotrů Klausovy ODS a v propadlišti dějin dnes už zmizelé ODA Vladimíra Dlouhého a Jana Kalvody. O pádu na ekonomické dno i o padácích za stamiliony na lidovci řízeném ministerstvu obrany, které křížem požehnaly ekonomickou krizi 90. let.
Politická a společenská pluralita, technologický pokrok a některé změny v organizaci výroby spolu s tlakem trhu nesporně přinesly v průběhu čtvrtstoletí také pozitiva. K nim patří i barevné fasády obcí, ale i obchody, kde celoročně mají banány.
Permanentní rozkrádání národního majetku, vykrádání veřejných rozpočtů předraženými nebo zbytečnými zakázkami pro firmy sponzorů vládních stran, které by se poctivým podnikáním neuživily, však českému státu a ekonomice dodnes zkracují dech. Zlaté české ruce a hlavy jen s obtížemi nahrazují svým umem a prací to, co rozebrali a drancují kmotři a sponzoři ODS a jejích satelitů a nejrůznější korupční, zlodějské mafie.
Každý desátý občan dnes žije na hranici chudoby. Desetitisíce bezdomovců a více než půl milionu nezaměstnaných a jejich rodiny nad přebytkem banánů a levné elektroniky neprojevují odpovídající nadšení. Úředně stanovené existenční minimum činí 2200 korun, životní minimum jednotlivce v domácnosti pak 3410 korun a dva dospělí by měli přežít za necelých šest tisíc měsíčně. To není zlovolná satira ale realita republiky, která živila a živí všechny ty Kožené, Krejčíře a Bakaly stovkami miliard a která investuje miliardy do válek a okupací v Iráku, Afghánistánu a bůhví, kde ještě.
K volbám, jak ukázaly i ty poslední, chodí stále méně lidí a těm, kdo vysávají občany a stát, to vyhovuje. Vždy, když se podvedený občan chce ve volbách rozhodnout jinak, stačí založit nové strany, dát nové sliby. Kam směřuje či lépe, kam kulhá dnešní Česko? A je to ještě res publica, tedy »věc veřejná«, když stačí pár desítek, stovek milionů a líbivé fráze, aby si moc nad občany koupili ti, kdo na to mají? Jak dlouho lze ještě budovat příkopy mezi lidmi a systém korupce a beztrestnosti vyvolených vydávat za demokracii a svobodu? Tak dlouho, dokud nedojde ke změně režimu korupce a mafiánského klientelismu. Dokud nedojde k posílení veřejné kontroly, ke změně priorit v ekonomice, na trhu práce a v dalších důležitých oblastech společenského života.
Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)
publikováno dne 30.10.2014 v deníku Haló noviny
