Jako zakladatel sdružení Občané proti hazardu říká: Mým cílem je dostat Miroslava Kalouska z politiky. Považuje jej totiž za jednoho z viníků současné situace.

Pane Martine, jak jste se stal závislým na hazardních hrách?

Vyplynulo to z životní situace. V té době jsem řešil krizi, která vznikla v mé firmě. Dnes už vím, že se dala řešit jinak, ale přesně díky takovým situacím a iracionálnímu rozhodování se člověk stane obětí hazardu. Když nevíte kudy kam, po penězích z hazardu sáhnete, nejsme jako společnost dostatečně informovaní a jsme proti těmto svodům bezbranní. V ČR je to jinak než ve světě, tady hrají zpravidla nejnižší sociální vrstvy a prohrávají sociální dávky. Řeší tím svou situaci, čímž ji ještě zhorší. Já do žádné takové skupiny nepatřil. Byl jsem úspěšný podnikatel, který potřeboval nutně sehnat mnoho peněz a nevěděl jsem jak.

Takže primárně jste vlastně chtěl na automatech vydělat pěníze...

Zmizelo nám tehdy ve firmě dost peněz. Tuto cestu, tedy vyhrát peníze v ruletě, jsem viděl jako reálnou kvůli své neinformovanosti. Řekl jsem si, že peníze jsem dosud uměl jen vydřít a že snad jednou v životě budu mít štěstí. V tu chvíli jsem si ještě myslel, že je to o náhodě, netušil jsem, o jaký podvod se jedná a jak tyto věci fungují.

Jak vás napadlo, že peníze získáte zrovna hrou na těchto přístrojích?

Vezměte si název těch zařízení. Jsou to výherní automaty. I reklama na ně vám říká něco o výhře, o tom, že je možné vyhrát peníze. A v herně to můžete vidět. Obsluha ví dobře, co dělá, všimne si, že elektronickou ruletu zrovna pozorujete. A naláká vás tímto způsobem.

Inspirovala vás konkrétně nějaká první výhra? Pomohla vám ve vaší situaci s tím problémem ve firmě?

Samozřejmě, oni vysledují vaši finanční situaci a spočítají si, kolik mohou takzvaně pustit. Ale ta výhra, která mě nalákala k hazardu, nepředstavovala ani v nejmenším nějaké řešení toho primárního problému. Ve chvíli, kdy potřebujete vyhrát půl milionu, vyhrajete 50 tisíc. Tak to funguje.

Teď ale říkáte, že obsluha herny dokáže přístroj dálkově ovládat a zneužívá tak klíčové vlastnosti videoloterijních terminálů, tedy možnost centrálního řízení. To je ale přeci podvod, trestný čin, nebo se mýlím?

Ano, je to druh podvodu. Lidé jsou takto klamáni. Tady totiž chybí ze strany státu účinná kontrola systému, kontrolní aparát nemá například dostatek lidí. Ruleta by měla vracet nějakých 90 procent vsazených částek. Ale ona nevrací, lidé kvůli ní končí na ulici, páchají sebevraždy.

• TÉMA: Hazard

Jinými slovy systém kontroly Ministerstva financí nefunguje? Pokud totiž chci ovlivnit výhry, musím zasáhnout do toho vzorce pro generování náhodných výher, takový krok by přeci měl zanechat nějakou stopu v systému...

Nabídnu příklad k zamyšlení. Pokud dokáže elektronická ruleta hodit šestkrát za sebou stejné číslo, na které zpravidla nikdo nesází, je to divné, nemyslíte? Viděl jsem to mnohokrát.

Na jakém objemu sázek jste jako budoucí gambler začal?

Jsem specifický případ. Neinklinoval jsem k tomu postupně, jako řada hráčů, nechodil jsem se tam bavit. Můj popud nebyla zábava, ale řešení zapeklité situace. To nemá nic společného se zábavou, jak často argumentuje hazardní lobby. Tady se lidé trápí, ustavičně jsou ve stresu. Páchnou potem, protože ve snaze získat zpět peníze, které ztratili, nemají čas se ani umýt. Nevěnují se rodině, nemají čas na nic. Toto je zábava? To bych si dovolil nesouhlasit.

Pojďme k té částce...

U mě to bylo ve velkém, začal jsem s desítkami tisíc za večer, což VLT umožňují. Sociálně slabší hráči tam dávají peníze po stokorunách, ale výsledek je stejný. Mají sedm tisíc v dávkách, potřebují z nich udělat třicet a přijdou o vše. Jsou vlastně dvě cesty, jak se dostat do té závislosti. Jednou je postupné zvyšování sázek nad únosnou mez. To se týká hlavně záškoláků. Druhou skupinu pak tvoří lidé jako já, chtějí řešit finanční situaci.

Za jak dlouho se z úspěšného podnikatele stal gambler?

V každém je kus hráče a obvykle to trvá pár měsíců. U mě to bylo asi půl roku. Celá má herní kariéra trvala dva až tři roky a stála osm milionů korun.

To je lidově řečeno pěkná pálka. Muselo si toho všimnout i vaše okolí. Jak vlastně reagovali vám blízcí lidé?

Přicházíte o přátele, obchodní partnery, lidi z rodiny. Lidé v mém postavení mají větší možnost to ukrýt, protože vám banky věří a do určité doby to řešíte úvěrem. Pak ale zjistíte, že splácíte částku jako u pěkného domku za Prahou. S tím rozdílem, že nemáte v kapse nic. Pak přijde zlom, kdy to jednoduše utajit nelze. Pro mne to byla chvíle, kdy jsem stál na Nuselském mostě a rozhodoval se, jestli chci pokračovat v takovém životě. Rozhodl jsem se oznámit vše rodině.

To si opravdu nikdo nevšiml?

Já si to naivně myslel. Jenže když se z člověka, který je finančně velmi nezávislý a pomáhá svým blízkým s jejich finančními problémy, stane ten, kdo nemá peníze a úplně mění styl života, přijde jim to divné. Když mne matka požádala o nějaké peníze na faktury a já jí řekl, že nemám, ačkoliv jsem měl za sebou velice úspěšnou sezónu v jedné části mého podnikání, tak jí to logicky dojít muselo. Jak jsem se zpětně dozvěděl, tušila to dlouhou dobu. Sedávala několik hodin v parku před hernou, do které jsem chodil a se slzami v očích hypnotizovala dveře. Za to si člověk rve vlasy. Takových lidí jsou v Čechách tisíce. Závislých hráčů je v ČR půl milionu. Obyvatel včetně kojenců je něco přes deset milionů...

Jaký mělo vaše gamblerství finální dopad na rodinné vztahy?

Po šestiletém vztahu jsem se rozešel s přítelkyní. Tajil jsem to před ní a o mém problému se dozvěděla až tehdy, kdy si přečetla mou knihu. Tím mezi námi padla důvěra. Matka se ode mne neodvrátila, narozdíl od zbytku rodiny.

Jak na vás působilo prostředí herny? Přeci jenom představa dobře oblečeného, úspěšného podnikatele v místě, kde podle představ většiny lidí potkáte pouze spodinu společnosti, je poněkud bizarní. Lákala vás atmosféra herny?

Jasně, že ne. Nicméně poznáte tam velice různorodou společnost a nejen ty sociálně slabé. Například jeden z nejznámějších pražských gamblerů byl vysokoškolský profesor matematiky. Myslel si, že systém náhodného generování výher dokáže spočítat. Všichni nakonec skončí na stejné úrovni. Ve své knize jsem pro hernu použil výraz ´sráčovna´. Protože ať jste, kdo chcete, právník, notář, pedagog či podnikatel, po pár měsících je z vás nula.

Hovořil jste o známém pražském gamblerovi. Vy jste se navzájem znali? Měl jsem vždy pocit, že gambleři žijí v uzavřeném vlastním světě, kam nikoho nepustí...

Někteří opravdu ano. Ale většinou má herna takovou rodinku nešťastníků, kteří tam chodí pravidelně a tráví tam hodně času. Navzájem se hlídají, psychicky se podporují. Mezi některými hráči existují i půjčky, což je začátek problémů, kdy nahání jeden zoufalec druhého.

Zaznamená taková komunita například nováčka, který o sebe z ničeho nic přestane pečovat a začne prohrávat obrovské sumy? Naznačí mu třeba, že se řítí do něčeho, z čeho nemusí být cesty ven?

Hráči se snaží vzájemně od gamblu odtahovat, ačkoliv ví, že jsou na tom všichni stejně. Liší se jen výší sázek. Existuje tam jedna velice vtipná záležitost, kdy se hráči vzájemně zaklínají. Jeden bez druhého nesmí hrát a ten, kdo by si chtěl zahrát sám bez kamaráda, musí toho druhého požádat o sejmutí ´kletby´. Je to úsměvné a samozřejmě to nefunguje. Ale hráči mají pocit, že s tím alespoň něco dělají. Ale upřímně, i když s tím něco potom opravdu dělají, nemá to moc smysl.

Teď vám tak úplně nerozumím. Říkáte, že i když se někdo snaží opravdu ze závislosti dostat, tak nemá moc šanci?

Přesně to mám na mysli. Měl jsem několikrát sezení s panem doktorem Nešporem z bohnické léčebny. Tam je to vidět asi nejlépe, jaké šíleně benevolentní podmínky k působení tu hazard vlastně má. Představte si, že jdete od svého psychiatra, který se snaží zbavit vás závislosti a sotva vyjdete před léčebnu, vidíte tam blikat hned tři herny. Nemusím dodávat, že jsou to herny s VLT, výtvorem Ministerstva financí, na které se nevztahují zákazy místních samospráv.