Odpor občanů členských států sílí a vládnoucí byrokraté vrší jednu chybu za druhou, včetně lží, které mají vytvořit optimistický pocit z budoucího společného blaha.

Vždy, když jde do tuhého v nějakých skutečně důležitých věcech, vytáhnou bruselští politici zajíce z klobouku, který má odpoutat pozornost. Není náhodou, že se nyní snaží Brusel hrát na romskou notu ve Francii a žalovat tento stát za jím přijatý způsob, jak řešit bordel a zneužívání sociálního systému některými jedinci. Romská otázka je totiž vděčným tématem ve většině států v Evropě a využívají ji vždy, když jim teče do bot jinde. Na chvíli to totiž zabaví jak média, tak především voliče. Takže co se stalo nového?

Irsko je znovu v problémech. V podobných, jako před schválením Lisabonské smlouvy. Nedodrží své závazky ve věci rozpočtových schodků, vyplouvají další nové a nové „potřeby" sanovat banky, které měly už dávno lehnout a ne být zachraňovány ze státní kasy. Utracené peníze nepomohly a další „záchrana" zestátněného irského bankovního ústavu Anglo Irish Bank bude stát irskou vládu až 34 miliard eur. Ještě loni měli schodek 14%, letos to už bude 32% (!) a irská vláda chce přistoupit k zestátnění dalších bank.

Zpráva deníku Wall Street Journal v první polovině září konstatovala, že nedávné zátěžové testy evropských bank byly v podstatě politickým podvodem. Výsledky úmyslně zkreslilo částečně Německo, když nezohlednilo část řeckých dluhopisů, francouzské banky zase uvedly 6,6 miliardy eur ve španělských dluhopisech, přičemž na nátlak auditorů dodatečně přiznaly celkem 34,7 miliardy eur. Portugalské banky nemají šanci na trhu získat dostatečný kapitál a proto si od Evropské centrální banky (ve své podstatě banky politické) půjčily rekordní částky v historii. A Španělsko? Tomu dnes opět klesl rating. Hodnoty na burzách klesají. Nikoli ale proto, že by trh zkolaboval, ale kvůli absolutní nedůvěře v kroky Bruselu ve věci řešení problémů eurozóny. Každý normální investor totiž ví, že platit staré dluhy novými prostě není řešení a mají zcela oprávněný strach z dalšího křivení trhů regulačními zásahy.

Mezi tím se rozmáhají stávky a demonstrace proti politice vládních škrtů, které ve své podstatě stejně nic neřeší, neboť žádná z vlád, ani vedení Evropské unie, neřeší skutečnou podstatu všech problémů. Těmi jsou naprostá přezaměstnanost ve státních sektorech, dotační politika byrokraty vybraných oblastí, ze kterých mají z valné části mnohdy svůj osobní profit, zvyšující se počet úřadů a institucí, stále se více a více každý rok zadlužující státy a pokračují regulace a zákazy, navazující na předchozí regulace a zákazy, které nesplnily své nikoli tržní, ale veskrze politické záměry, související s posílením moci úředníků a jejich dohledu nad vším, co se ještě nehýbe podle jimi schválených politických nařízení a příkazů. Mimochodem, i to zavedení eura není nic jiného, než součást centralizace moci.

Toto všechno jsou stále jen a jen další kroky ke konci nového svazu, kde zítra bylo již včera. Ve skutečnosti žádné „společné blaho" všech evropských národů není a nikdy nebylo. Nakonec i ta Unie slouží mocným jen jako další nástroj k hájení ryze národních zájmů, ať už je to Německo, Francie, Itálie, nebo zadlužené státy eurozóny, jako je Portugalsko a Španělsko, jejichž vlády se domnívají, že jejich rozdavačnou politiku zaplatí v rámci falešné solidarity někdo jiný. Kdo to nevidí jako naprosto přirozený důsledek faktu, že unie nevznikla odspodu z vůle občanů, ale z rozhodnutí moci chtivých, je snílek. Kdo to vidět nechce, je pokrytec.

Publikováno na blogu idnes.cz

Více:
Matějka (SSO): Daně nemáme proto, aby si z nich odboráři kupovali píšťalky