Když jsem v květnu 2005 letěl do Londýna na oficiální státní návštěvu a setkání s premiérem Tony Blairem, byl jsem opravdu mimořádně napjatý. Měl jsem možnost se setkat s jedním z nejvýznamnějších politiků naší doby. Vyvolalo to ve mně opravdu sváteční náladu, jako když jedete na setkání s někým velmi dobře známým. O T. Blairovi jsem do té doby napsal několik článků, tedy po vynikajícím vítězství New Labour v roce 1997. Měl jsem o něm všechny v naší zemi dostupné informace, znal jsem dobře program jeho strany i úspěchy jeho vlády a jeho osobní politické úspěchy. Labouristická strana je mezi všemi socialistickými stranami tradičně jednou z nejpragmatičtějších. A to je mi na ní sympatické.

Má návštěva se uskutečnila přibližně měsíc poté, co má vláda obdržela důvěru Poslanecké sněmovny. A byla první zahraniční cestou v nové funkci. V té době Mladá fronta Dnes teprve hledala munici proti mně. Vzhledem k tomu, že do Londýna jsem jel krátce po návštěvě Gerharda Schrödera v Praze a v Terezíně, musela MfD po mé cestě do Londýna jaksi zklamaně v titulku konstatovat „Premiér hned zamířil mezi nejmocnější„. 

V září roku 2005 jsem byl na Kongresu New Labour v Brightonu, v listopadu pak na pozvání Konfederace britského průmyslu opět v Londýně, kde jsme měli, Blair i já samozřejmě kromě jiných řečníků, ekonomickou přednášku. Na téhle akci došlo k úsměvnému incidentu. Kongres se konal ve zmodernizované hale, zřejmě bývalé tržnici. A v jeho průběhu vylezli ke stropu dva aktivisté Greenpeace. Byla to velká legrace. Z přítomných Britů to však nikoho nepřekvapilo, nevyvedlo to vůbec nikoho z míry, vlastně si toho vůbec nevšímali. Také Tony trávil přestávku vzniklou přerušením konference debatami s lidmi ze svého štábu, s někdejším toryovským ministrem obrany Heseltinem, se mnou a s dalšími lidmi.

S Tonym jsem měl osobní rozhovory opět v březnu 2006 v Praze, kdy přijel podpořit ČSSD v předvolební kampani před sněmovními volbami v červnu 2006. Pokřtil tehdy ČSSD její předvolební autobus, kterým se stal typický londýnský červený dvouposchoďový autobus, doubledecker. Připomenu, že tehdy se vedení Evropské sociálně demokratické strany (PES) rozhodlo - rovněž na podporu ČSSD před našimi volbami do sněmovny - vůbec poprvé uskutečnit zasedání předsednictva PES v Praze, tedy v nové členské zemi EU.

S Tonym jsme se před schůzí předsednictva PES sešli v Kramářově vile. Hovořili jsme o našich volbách do sněmovny. Požádal jsem Tonyho, zda by Českou republiku v závěru května ještě jednou nenavštívil a osobně mě nepodpořil. S tím, že výsledek voleb bude velmi těsný, že v průzkumech našeho hlavního soupeře mocně dotahujeme. Řekl jsem mu, že si uvědomuji, že by to bylo z jeho strany něco velmi výjimečného. Vzpomínám si, že jsem také použil v rozhovoru slova někdejšího britského premiéra Palmerstona: "Británie nemá přátele, má jenom zájmy". A řekl jsem, že věřím, že tuhle nepsanou a stále uplatňovanou zásadu britské politiky v tomto případě nepoužije.

Jsem dnes přesvědčen, že pokud by se těsně před volbami jeho návštěva na podporu ČSSD u nás uskutečnila, mohli jsme mít volební výsledek ještě lepší nežli remízu. A pravděpodobně bych i sestavoval menšinovou soc. dem. vládu. Tony se mi bohužel velmi hezky, osobním dopisem omluvil s tím, že je unaven a chce strávit několik dní s rodinou mimo V. Británii.

V prosinci 2005 (tedy pár měsíců před schůzí PES v Praze), T. Blair úspěšně završil britské předsednictví v EU, kde prosadil prakticky všechny britské hlavní rozpočtové představy, zejména pak nový rozpočet EU (v eurospeaku finanční perspektivu na léta 2007 - 2013).

Přes tyto nesporné velké politické úspěchy bylo patrné, že začíná být unaven. Věděl jsem, že tlak nemalé části veřejnosti i mnoha médií na něj v Británii roste. Že nespokojenost s ním je stále větší i v jeho vlastní straně. Hlavní příčinou byl jeho postoj k válce v Iráku, jeho kategorická a bezvýhradná podpora militantní politiky Bushovy administrativy. A určitě také jeho sebejisté výroky týkající se údajného vlastnictví zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. Tedy výroky, které se později prostě nepotvrdily, dokonce se ukázaly nepravdivými. T. Blair věnoval velmi mnoho svého úsilí upevnění zvláštních vztahů Británie s USA. Není to ostatně nic nového v britské politice. Je to fenomén vzniklý v britské a americké politice v průběhu II. světové války. S presidentem B. Clintonem byli osobními přáteli, s G. Bushem měl velmi korektní pracovní vztahy. Z jeho nedávno zveřejněných pamětí ovšem vyplývá, že Tony si Bushe nijak zvlášť necenil.

Stojí za to dnes, s časovým odstupem několika let, také podtrhnout, že jakkoli Blaira britská účast v útoku na Irák a často nepochopitelně bezvýhradné následování G. Bushe (které po něm americký prezident vlastně ani nepožadoval) stálo politickou kariéru, svůj postoj k Iráku nikdy nepřehodnotil. Stále, až dodnes, jej úporně brání a odůvodňuje. Nelze přitom ovšem pominout ani skutečnost, že T. Blair vyhrál v roce 2005 třetí parlamentní volby v řadě (byť s většinou „jen" 66 mandátů) již v době, kdy nemalá část Britů jasně nesouhlasila s jeho iráckou politikou. Myslím, že byl jediným evropským premiérem, který parlamentní volby vyhrál i přesto, že voliči nesouhlasili s jeho iráckou politikou. Celkově asi nelze vliv zahraničně-politických otázek na rozhodování voličů přeceňovat. A to ani v zemi jako je Velká Británie.

Z našeho tehdejšího osobního rozhovoru (opět připomínám, že šlo o březen 2006) jsem nabyl dojmu, že ještě zdaleka není rozhodnut opustit vysokou politiku. I proto, že volby před necelým rokem vyhrál s příslibem, že bude - li opět zvolen, dokončí svůj třetí premiérský mandát v plném rozsahu. To se už o rok později ukázalo, zejména s ohledem na vnitřní situaci v jeho vlastní straně, jako nemožné. Vyhrát čtvrté volby za sebou v moderní době se „starým vůdcem" je skoro vyloučené. Tak jsem chápal předání premiérské štafety po deseti letech v premiérské funkci G. Brownovi. Jak se ukázalo v nedávno vydaných Blairových pamětech, jsou vztahy Blair-Brown, kteří byli nespornými společnými architekty největší a nejzářivější éry labouristů v jejich dějinách, napjaté.

Bylo příznačné pro Tony Blaira, že - velmi mírně řečeno - nepovažoval PES za příliš důležitý instrument své ani evropské politiky. Prakticky se nezúčastňoval neformálních, v podstatě pravidelných, schůzek sociálně demokratických premiérů, resp. předsedů sociálně demokratických stran před jednáními Evropské rady. Z toho učinil jedinou výjimku. Před schůzí v Hampton Courtu u Londýna se lídři evropských soc. dem. a socialistických stran s Tonym sešli na večeři přímo v Downing street 10, v sídle britských premiérů. Měl jsem tehdy možnost si projít tuto historickou budovu včetně galerie britských premiérů na stěnách kolem schodiště. Hledal jsem podobiznu H. Walpola, kterého jsem obdivoval také pro to, že byl dokonce dvacet let premiérem. Jinak ovšem - s výjimkou období britského předsednictví EU (II. pololetí roku 2005) - se vedoucí garnitura labouristů o PES nijak zvlášť nezajímala.

Vzájemná zdrženlivost mezi Blairem a podstatnou částí členských stran PES byla ovšem oboustranná. České sociální demokracie se ovšem tato zdrženlivost netýkala. Silná averze většiny stran PES proti válce v Iráku, průběžně posilovaná zejména masivními ztrátami v řadách iráckého civilního obyvatelstva pak s uplývajícím časem vlastně učinily Blairovy absence na jednáních PES oboustranně tolerovanými. Blair na akce PES nejezdil (proto si velmi vážím jeho návštěvy Prahy na zasedání předsednictva PES), čímž debaty o Iráku ztrácely svůj důležitý cíl a zejména terč, on se vyhnul nepříjemné kritice členských stran PES a PES se vyhnula prakticky neřešitelnému sporu ve vlastních řadách.

Kromě výše uvedených dvoustranných jednání jsem s Tony Blairem často hovořil při příležitosti zasedání Evropských rad. Vždy to byla příjemná a osvěžující debata. Osobně je Tony velmi milý člověk.

Ať už to bylo na řádných Evropských radách v Bruseluv červnu či prosinci 2005 nebo v březnu 2006 anebo na neformálním jednání v říjnu 2005 v Hampton Court Park u Londýna.

O Blairovi si lze myslet cokoli, ale nikdo mu podle mého soudu nemůže neupřít, že to byl a stále je člověk s mimořádným mediálním citem. Časování a témata neformální Evropské rady v Hampton Court to ilustrují celkem přesvědčivě. Posuďte sami.

Britský premiér svým postupem prakticky znemožnil dohodu o hlavních rysech nového rozpočtu, nové finanční perspektivě EU na období let 2007 - 2013 na řádné schůzi Evropské rady v červnu 2005. A to k velké nelibosti tehdejšího předsedy Evropské rady Jeana - Claude Junckera, dlouholetého předsedy vlády a ministra financí Lucemburska, ale také šéfa předsedající země Eurozóny. Bylo patrné, že Blair chce řešit řadu otevřených a problémových otázek rozpočtu, přirozeně co nejvíce ve prospěch V. Británie, na řádné Evropské radě v prosinci 2005. Tedy pod svým předsednictvím, pod tlakem a hlavně pod časovým tlakem, což je ovšem v zásadě standardní negociační postup při takto důležitých jednáních.  Jenom poznamenám, že Juncker měl své návrhy rozpočtu v červnu 2005 výborně připravené i dojednané. Narazil však se svou výtečně vedenou lodí na britský útes.

Půlroční britské předsednictví EU před vstupem v platnost Lisabonské smlouvy obsahovalo dvě zasedání Evropské rady. Tony ale neměl zájem jednat o rozpočtu EU v říjnu či listopadu, tím by totiž ztratil faktor časového tlaku při jednání v prosinci („Musíme se dohodnout, co by řekla evropská veřejnost na nedohodu ? A to zvláště při potížích s Ústavní smlouvou?"). Prostě postupoval celkem cynicky, ale velmi efektivně. Vzhledem k počínající nepružnosti Polska po pádu socialistické vlády po volbách v září 2005, potřeboval Blair alespoň jednu vysoce vstřícnou zemi v regionu střední Evropy. Tou zemí se v té době stalo Česko. Myslím, že jsme tento part s C. Svobodou odehráli výtečně. Češi získali v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíce peněz ze všech států EU (!).

Blair v Hampton Court přišel s politicky a mediálně skvělým trikem - je třeba se po neúspěšných referendech o Ústavní smlouvě ve Francii a Holandsku zamyslet nad budoucností celé evropské integrace. Nikoli tedy debatovat o tom, co s Ústavní smlouvou, na to jsme si dali roční pauzu v létě téhož roku. A po uplynutí této lhůty budeme o celé věci znovu hovořit. Jak? To se uvidí.

Podařilo se mu udělat kolem celé té věci takový mediální rozruch, připsat jí tak mimořádný význam, že hlasy požadující zařadit na agendu tohoto neformálního rozhovoru i rozpočet EU zcela zanikly.

Vydařeným Tonyho tahem byl i kabinetní charakter vlastní výměny názorů k tématům v Hampton Court (školství a vzdělávání, informační technologie, energetika, migrace apod.). Zkrátka v Hampton Court obcházel duch nevypočitatelného Jindřicha VIII., který tam také rád pobýval.

Seděli jsme totiž zavřeni jako kardinálské konkláve v Sixtinské kapli při volbě papeže. Jen my, výlučně vedoucí delegací, členové Rady, tedy prezidenti a premiéři, bez poradců, pouze za přítomnosti překladatelů umístěných mimo zasedací místnost. Spolupracovníci nám mohli osobně přinést vzkaz či vzkazy ústně nebo na papírcích, ale organizátoři to viděli velmi neradi.

Upřímně řečeno, nejsem si jist, kolik z těch námětů, o nichž byla řeč v Hampton Court, pak doznalo nějakého dalšího vývoje. Říkám to slušně a zdvořile. Celá ta akce ovšem vrchovatě neplnila Tonyho záměr - vyhnout se vážné debatě o rozpočtu a přitom vytvořit dojem, že jeho vládě neleží nic více na srdci než budoucnost EU. Tyto záměry celá akce beze zbytku splnila.

Jak už jsem řekl, Tony Blair zamýšlel, a taky se mu to podařilo, řešit rozpočtové otázky EU až v prosinci 2005 na řádné Evropské radě, pod časovým tlakem. Nemohl ovšem riskovat kritiku, že před vlastní Radou neprovádí potřebné konzultace. Dohodli jsme se proto s tehdejším maďarským premiérem Gyurcsanym, že pozve jako v té době předsedající uskupení zemí Višegrádu Blaira do Budapešti právě k problematice evropské finanční perspektivy v letech 2007 až 2013.

Tony Blair maďarské pozvání přijal a počátkem prosince 2005 do Budapešti skutečně přijel. Nevím to na sto procent, ale mám pocit, že to bylo poprvé, co jedním z účastníků jednání formátu Višegrád + 1, resp. Višegrád + 2 byl britský premiér.

V maďarské metropoli jsme si na téma finanční perspektivy EU hezky pohovořili, vyslechli Tonyho „ široké plátno" finanční vize EU. Pokud si vzpomínám, já jsem byl jediný - v souladu se svou taktikou vysoké vstřícnosti vůči britskému předsednictví - kdo s Tonyho představou vyjádřil v hlavních rysech souhlas s tím, že se ještě uvidí za pár dnů v Bruselu. Maďarský hostitel Gyurcsany a polský kolega Marcinkiewicz (který byl v té době premiérským benjamínkem Višegrádu, protože funkce se ujal nedlouho před cestou do Budapešti) se vehementně dožadovali úprav ve prospěch svých zemí. Slovenský premiér Dzurinda, starý lišák, si vzal něco jako „time - out„ s obecným odvoláním na můj postoj. Jednotu Višegrádu jsme tam tedy moc neprokázali, ale o to tam tehdy snad ani nešlo. Šlo přece o peníze pro naše země. Britský premiér mohl být při odletu z Budapešti spokojen.

Na prosincové Radě pak ČR dopadla rozpočtově nejlépe ze všech nových členských zemí EU, vlastně ze všech zemí - podařilo se nám vyjednat (s mimořádným porozuměním právě Tonyho Blaira) 40 mld. EUR dotací, z toho 36 mld. EUR ve strukturálních fondech a 4 mld. EUR zemědělství pro naši zemi na období 2007 - 2013.

Když bych měl říci jednu epizodu, která by jej dobře charakterizovala jako politika i člověka, vždy se mi vybaví, když jsme spolu přijeli z Kramářovy vily k Obecnímu domu na předsednictvo PES. Tony šel bez váhání k početným divákům - a bylo mezi nimi hodně Britů - a s úsměvem si se všemi podával ruku. Projevil přitom velkou empatii. Ve vystupování na veřejnosti, v individuálním působení na veřejnosti byl Tony nejlepší ze všech politiků, co jsem kdy viděl. Byl v tom ještě lepší, nežli jako debatér v diskuzích či řečník. A debatér a řečník je přitom Tony vynikající.

Životopis

Tony Blair se svým dlouholetým působením v úřadě premiéra Velké Británie více než důstojně řadí k velkým postavám britské historie, jež kdy působily v londýnské Downing Street č.10. V pomyslné galerii britské politiky těch největších premiérů jakými byli Walpole, Gladstone, Disraeli či Churchill.

Je zřejmě nejvýznamnějším a nesporně nejúspěšnějším představitelem britské Labour Party v celých jejích dějinách. Jako jediný dosavadní předseda strany vyhrál v čele labouristů troje parlamentní volby za sebou (1997, 2001 a 2005). Svými deseti lety na pozici britského premiéra je pak nejdéle sloužícím labouristickým předsedou vlády vůbec. Když labouristé v roce 1997 pod jeho vedením po předlouhých 18 letech drtivě vyhráli volby do Dolní sněmovny, stal se Tony Blair ve svých 43 letech nejmladším předsedou vlády Jejího Veličenstva za posledních 185 let (Lord Liverpool byl o něco málo mladší, když byl jmenován premiérem v roce 1812).

A aby byl výčet unikátů spojených s Tonym Blairem úplný, dodejme i to, že Tony Blair byl po stopadesáti letech prvním britským předsedou vlády, jemuž se při výkonu této funkce narodilo dítě - syn Leo jako jeho čtvrtý potomek.

Poznamenám rovněž, že Tony Blair je od roku 1980 šťastně ženatý s Cherie Boothovou, mimořádně úspěšnou advokátkou. Jeho manželka je římsko - katolického vyznání. V prosinci 2007, tedy již poté, co Blair rezignoval na úřad premiéra a funkci předsedy Labour Party, bylo oznámeno, že ke katolicismu konvertoval i on sám.

O Blairovo politické dědictví se v Británii vede a zřejmě dlouho povede boj. Interpretace jeho deseti let v čele největšího evropského ostrovního státu může být a také je různá. Věřím, že dějiny budou k Tonymu spravedlivé a velkorysé. Nevím jen, zda se toho dočkám ještě za svého a jeho života.

Více:
Máme ji. První ukázka z Paroubkovy připravované knihy