Letošní rok je 60. výročím přijetí zákona na ochranu státních hranic. I když již dvacet let tento zákon neplatí, bývalí pohraničníci i tak chtějí „výročí" jaksepatří oslavit. A to po svém. Setkají se totiž 25. června na  5. celostátním setkání bývalých ochránců státních hranic.

Plánují také debaty mezi sebou u pivka. Ty ale podle bývalého pohraničníka Jiřího Pokorného z Berouna budou asi velmi žhavé. Na přetřes se totiž dostane nedávný střet politické pravice a levice v Poslanecké sněmovně kvůli zákonu o třetím odboji.

Bývalému slévači Jiřímu Pokornému je 74 let. Nejenže je letitým členem komunistické strany - do někdejší KSČ vstoupil v roce 1960 - ale také jako mladý junák sloužil na vojně na hranicích a „zaučoval" i nováčky v poddůstojnické škole v Aši. A to všechno v době „tuhých" padesátých let.

Asociální opatření

A k současné politické situaci pro ParlamentníListy.cz říká: „Dnešní asociální opatření, které se mne dotknou - a ty se dotknou každého z nás, kdo je tím obyčejným pěšákem - tak já v nich nesouhlasím s některými věcmi. Ty ale přece nemůžu řešit tak, že bych vyšel do ulic a že bych si počkal někde na nějakého policajta a někde ho podříznul, stejně jako Mašín podříz v Čelákovicích Honzátka, abych získal zbraň a šel na Václavák a začal tam bezmyšlenkovitě střílet do lidí. A to jen proto, že nesouhlasím zrovna s tím, co je tady zavedeno."

Nebyly to jen děti komunistů

„Všeobecný názor je takový, že k pohraniční stráži byly vybírány jen děti komunistů. Já pocházím ale z lesnicko - zemědělské rodiny a moji rodiče nebyli v žádné politické straně. Neměli na to čas, protože museli uživit početnou rodinu," svěřil se v rozhovoru ParlamentnímListům.cz Pokorný.

Rukoval, když ještě probíhaly „maďarské události" „Narukoval jsem na hranice v říjnu 1956, kdy ještě probíhaly takzvané maďarské události. Dostal jsem se do Aše, která byla součástí 5. chebské pohraniční brigády. Po přijímači jsem byl vybrán do poddůstojnické školy pohraniční stráže, která byla také v Aši. Později jsem byl odvelen na pohraniční rotu Nový Žďár u Aše a Svatý kříž u Chebu," rozhovořil se Pokorný o svém působení na hranicích.

Působil v hodnosti rotného, pak ve funkci pomocníka velitele a velitele kulometné čety. Do civilu šel v roce 1959.


Nemusel jsem použít zbraň proti narušiteli

"Já osobně jsem se nesetkal nikdy s tím, že bych musel použít zbraň proti narušiteli. V té poválečné době se ale na hranicích odehrávaly všelijaké věci, které se týkaly i předchozího odsunu Němců. Docházelo k různým střetům, a to zvláště mezi takzvanými přeběhlíky. Někteří chtěli ven kvůli dobrodružství, těm jsme říkali kopečkáři - to byli především mladí kluci - pak to byli lidé, kteří utíkali před výkonem trestu, no a ti další nesouhlasili se stávajícím režimem, neboť k moci se dostala komunistická strana," podotkl k tomu Pokorný.

Podle něj ale v době jeho činné služby byl už na hranicích poměrně klid. Úplně nejvíc střetů bylo ale prý v letech 1946 až 1952.

„Byli jsme však v poddůstojnické škole učeni slušnému zacházení s lidmi, a školeni i v tom, kdy je možné použit zbraň. Každý, kdo se dostal do hraničního pásma, tak musel ukázat povolení, neboť tam byl vstup jen na povolení. Do zakázaného pásma už nesměl nikdo. Tam byly výstražné tabule, které byly dostatečně viditelné," zmínil dále. Na hranicích to vypadalo podle něj tak, že tam byla pohyblivá hlídka, která místo objížděla a pak také hlídka na strážných věžích, kterým se říkalo špačkárny.

On osobně nikoho nezastřelil. Zbraň prý ani netasil Přestože on sám nemusel nikdy střílet, a tedy na hranicích ani nikoho nezabil, tak přiznal, že samozřejmě docházelo i k ozbrojeným střetům. „Jsou tam pomníčky padlých kamarádů, příslušníků Sboru národní bezpečnosti anebo pohotovostního pluku. Jsou tam ale pomníčky ještě i z předválečného období. Lidí, kteří zahynuli na hranicích při výkonu služby, je podle historických dokumentů tak kolem 500 až 600. A to se přitom dnes veřejně uvádí, že jich bylo z toho pouze 12, kteří zahynuli při střetu s agentem narušitelem. Podle mého názoru jich ale bylo tak kolem stovky," zmínil dále Pokorný.

A kdo podle něj z toho druhého břehu střílel? Byli to prý vojenští zběhové, a někdy i civilisti. „Jako první jsme nesměli použít zbraň v žádném případě. Napřed bylo od nás upozornění stůj, pak stůj nebo střelím, a když se ozvala střelba z druhé strany, tak jsme stříleli...Každého půl roku jsme docházeli na střelnici, ale ty mýty že příslušníci pohraniční stráže se učili střílet do lidí, tak to je nesmysl," uvedl.

Také kroutí hlavou nad tvrzením, že když někdo zadržel „narušitele státních hranic", že by za to dostával finanční odměnu. „Dostávali jsme za to jen opušťák," poznamenal k tomu Pokorný. Jako pohraničník si vydělal 72 korun měsíčně a sto korun jako hraniční příplatek. Když byl velitelem čety v poddůstojnické škole, tak „bral" jen 160 korun.

Mašíny nelze považovat za hrdiny

Jak dále řekl, je mu prý líto každého člověka, který nějak tragicky zahyne. „Není mi ale líto bestiálních vrahů. Pokud jde o bratry Mašíny, tak nelze považovat za hrdinství, když napadli další lidi, aby jen získali peníze, nebo auto," zmínil. V kontextu s tím proto ani nemůže souhlasit s návrhem dnešní vlády, aby byli lidé, kteří bojovali proti komunistickému režimu, nějak odškodněni.

„Lidé, kteří se postavili proti režimu, ať již v roce 1948 anebo 1968, či později, byli už odškodněni dostatečně. A lidé, kteří sloužili u ozbrojených složek a získali určitá zvýhodnění, tak proč by se jim to mělo brát na úkor jiného? Ti lidé to přece také neměli lehké. Vždyť tam nepracovali žádní lotři, i když i tam byli lidé, kteří nepracovali dobře. Podle mého názoru a mých zkušeností odbojářem může být ten, který se brání proti napadení cizí moci. Tak mě to učil táta, který bojoval v první světové válce," zmínil Pokorný rozhořčeně.

Když prý nyní někdo nesouhlasí s postupy vlády, tak také přece nejde někomu ukrást zbraň a pak střílet na Václavák podle vzoru Mašínů.

Kvůli názoru na osmašedesátý byl vyloučen ze strany

Překvapivě ani Pokornému se ale nevyhnula stranická čistka v KSČ na konci šedesátých let. Nesouhlasil prý se vstupem vojsk v roce 1968 na naše území a toto rozhořčení sdělil při pohovorech o rok později. Jenže již v roce 1971 si prý členství ve straně „vybojoval" zpátky. „Jsem dodneška členem komunistické strany a nestydím se za to," řekl k tomu rezolutně. Svěřil se ale s tím, že nesouhlasí se soudními procesy v padesátých letech. „Milada Horáková asi nějaké máslo na hlavě měla, ale ten trest smrti vůči ní nebyl na místě. Nesouhlasím s tím, aby byl utrácen lidský život jen proto, že někdo odmítal komunistickou myšlenku," dodal.

Objeví se noví zastánci Semelové a Grebeníčka?

Nakonec uvedl, že se těší na již páté celostátní setkání bývalých ochránců státních hranic. Bude se konat koncem června v Nymburce. On sám je členem přípravného výboru a je přesvědčen o tom, že kromě oficiální diskuse a projevů přijdou na řadu i otázky kolem toho, co se dělo nedávno ve sněmovně, když poslanci hlasovali o třetím odboji. „Dá se předpokládat, že tam bude živá debata," poznamenal s tím, že ale projevy komunistických poslanců Marty Semelové a Miroslava Grebeníčka jej osobně nijak nerozhořčily. Považuje je od nich naopak za zastání nelehké práce pohraničníků.

Kromě červnového celostátního setkání se podle Pokorného jednou za čtyři roky schází i takzvaný sněm bývalých pohraničníků, příslušníků SNB a bývalých vojáků, kteří hlídali hranice. Mnozí z nich jsou také členy Klubu českého pohraničí. Kancelář klubu se dá najít v budově domovského sídla KSČM.

„Já ale každý rok jezdím mezi své kamarády do Aše nebo do Chebu. Vidíme se tak po letech a často se ani nepoznáváme. Tam zjišťujeme, kdo ještě žije a jak se komu daří," dodal Jiří Pokorný.

Psali jsme:
Poslankyně KSČM může Gottwalda chválit dál. Vyhazov jí nehrozí
Zastánce Grebeníček: Útoky na Semelovou jsou nápady chorých mozků 
Komunisty už zrušit nemůžeme. Je příliš pozdě, pění Jandák

Foto: Hans Štembera